Pátá jizva
Mám čtyři jizvy. Všechny od mužů, kteří mě chtěli chránit. Dnes šli se mnou všichni čtyři. Pět let stopuju pro panství. Dejte mi botu po člověku a řeknu vám, kde skončil. Teď mě poslali domů, do vsi pod slatí. Něco tam bere chlapy: sedm za dvě zimy, ženskou ani jednu. Na kraj rašeliny mě doprovodila ochrana — otec, bratr, manžel a farář. Každý z nich mi jednu jizvu udělal. Ta v dlani je od faráře. Všech sedm stop končí pod křivou borovicí. Přesně pod nohama těch čtyř. Mám najít, kde to ve dne leží. Jestli to místo do prvního sněhu nenajdu, vydají mě manželovi — vyžádal si mě jménem. Jestli najdu, dostanu od panství glejt. Ten mě z mužovy ochrany vyjme. Za soumraku se z rašeliny zvedla postava barvy slatě. Nepřišla na dosah. Řekla: „Jsi něčí. Čtyřikrát.“ Pátý muž. Jediný z pěti, který na mě nikdy nesáhl. Čí stopu mám vzít první — jeho, nebo těch čtyř?
Tristan a Isolda
Držela jsem se okraje lodi oběma rukama, abych se nedotkla muže, který zabil mého strýce. Jmenuje se Tristan. Já jsem Isolda. Veze mě přes moře svému králi: jsem cena za deset let míru mezi Irskem a Cornwallem a krále jsem nikdy neviděla. Na Tristanově zápěstí je šev, sedm stehů, uzly dovnitř. Šila jsem ho já, ještě když jsem nevěděla, kdo to je. Třetí noc bezvětří došla voda. Kluk z mužstva našel v mé truhle lahvičku, myslel si, že je v ní víno, a nalil to do jednoho poháru. Vypili jsme ho spolu, omylem, do dna. Ta lahvička byla od matky. Na svatební noc. Za krále se vdám tak jako tak.
Poslepu
Otec umřel a nechal po sobě osmdesát kusů stříbra dluhu a v úpisu zapsanou moji sestru. Šla jsem to odpracovat k hospodáři, který ten úpis koupil — a on ho spálil dřív, než jsem dopočítala splátky. Nechal si jedinou podmínku: do severního pokoje nesmím. Každou noc odtamtud zní tkalcovský stav a každé ráno je pod dveřmi krev, kterou dům utře dřív, než vstanu. Umím číst hedvábí rukama. Vlákno, ze kterého mám tkát, neznám — a on mi ho dává každé ráno pod dveřmi a neřekne k tomu slovo.
Řekni, co chceš
Prostřeno je pro dvanáct, sedí jich šest a chody nosím já. Jídla, která neumím pojmenovat, odnáším netknutá zpátky do kuchyně. Agentura mě sem poslala na jednu jedinou směnu; tři hodiny se na mě nikdo z těch šesti nepodívá. Pak se na druhém konci otevřou dveře, v místnosti se změní tlak a on se zeptá, co bych si vzala. Ne co si smím vzít. Co bych si vzala — a s tím, co odpovím, se nespokojí. Po dvanácti hodinách na nohou omdlím u toho stolu. Na zápěstí mám čtyři modřiny po prstech. Než jsem upadla, nikdo se mě nedotkl.
Dvě hodiny na druhý břeh
Poslední převoz toho dne. Muž mi seděl v člunu dřív, než jsem k němu došla, mlčel a platil dvojnásob — a uprostřed fjordu se za námi zapálila hranice, kterou u nás zapalují, když někoho vypovědí. Kdo je vypovězený, tomu nikdo nesmí dát jídlo, oheň ani převoz. A kdo mu je dá, jde s ním. Otočit to nešlo: na obou březích mě viděli vyplout. Než jsme přirazili, hořely na mé straně hranice dvě — ta druhá dole na našem převozišti, který měl náš dům čtyři pokolení.
Tisíc schodů
Z věže, která nemá vrchol, padají stránky. Nikdo neví, kdo je píše, ale za tři sta let se ani jedna nespletla — když spadne stránka o tom, že někdo zemře, ten člověk zemře. Sepha je chytá do sítě u paty věže jedenáct let. Dnes ráno chytila stránku o tom, že v jedenáct spadne ze Žebra tři sta sáhů vysoko. Je deset čtyřicet, na Žebru nikdy nebyla, a ta věta je psaná jejím vlastním písmem. Aby zjistila, kdo ji napsal, bude muset do věže vylézt — a nahoru se chodí po lanech, ve výpravě, ze které se nikdo nevrací celý.
Sedm uzlů
Strýc prodal na trhu šátek, ve kterém bylo železo, a popálil vílí dítě. Sedm ran, rok za ránu — a když padlo „dům vydá jednoho“, nepodíval se na vlastní dceru, podíval se na mě. Muž, kterému uhýbají i víly, řekl jediné slovo: „Přijímám.“ A pak řekl jméno, které mi matka pošeptala, když mi bylo pět — jméno, které jsem nikdy nevyslovila nahlas.
Nevěsta pro Nav
Vlastní pohřeb jsem proležela s mincí pod jazykem: ves mi zazpívala, oblékla mě do svatebních šatů a nechala mě na rozcestí tomu, co si v noci přijde. Přišel si muž, kterého z celé vsi neviděl nikdo než já — a sáhl mi rovnou na to místo pod klíčkem, které jsem celý život schovávala. Teď sedím u jeho stolu v zemi mrtvých a dítě z naší vsi na mě křičí, že to, co ho v noci zabilo, mělo moji tvář.
Písař
Dluh se u nás nepíše do knih, ale do kůže. Otec ten svůj nesplatil, a tak mi jeho písmo tři roky lezlo od zápěstí ke klíční kosti — a předevčírem uhnulo k srdci. Až tam dojde, patřím i s tělem tomu, kdo ho drží. Nesla jsem Písaři všechno stříbro; odmítl ho, vyhrnul si vlastní rukáv a začal si můj dluh psát na sebe. Trvalo mi pět nocí, než mi došlo, co ho každé písmeno stojí — a ještě o noc dýl, než jsem pochopila, že od pondělí ho držím já.
Pojistka
Utekla jsem po svatební noci — od muže, kterému říkají král přístavu, a od podpisu, který jsem našla v jeho trezoru. Dva roky žiju pod cizím jménem a docela mi to jde. Jenže dnes v noci si Rafael Moretti sedl potmě do mé kuchyně a položil na stůl dvě věci: můj snubní prsten a fotku, na které mám přes obličej červený kruh. Naše manželství je pojistka příměří mezi dvěma rodinami — a někdo začal střílet do pojistek. Mám se vrátit a hrát dokonalou manželku muže, který mi zabil bratra. Odmítnout znamená nedožít se jara.