Dvě hodiny na druhý břeh
Poslední převoz toho dne. Muž mi seděl v člunu dřív, než jsem k němu došla, mlčel a platil dvojnásob — a uprostřed fjordu se za námi zapálila hranice, kterou u nás zapalují, když někoho vypovědí. Kdo je vypovězený, tomu nikdo nesmí dát jídlo, oheň ani převoz. A kdo mu je dá, jde s ním. Otočit to nešlo: na obou březích mě viděli vyplout. Než jsme přirazili, hořely na mé straně hranice dvě — ta druhá dole na našem převozišti, který měl náš dům čtyři pokolení.
Řekni, co chceš
Prostřeno je pro dvanáct, sedí jich šest a chody nosím já. Jídla, která neumím pojmenovat, odnáším netknutá zpátky do kuchyně. Agentura mě sem poslala na jednu jedinou směnu; tři hodiny se na mě nikdo z těch šesti nepodívá. Pak se na druhém konci otevřou dveře, v místnosti se změní tlak a on se zeptá, co bych si vzala. Ne co si smím vzít. Co bych si vzala — a s tím, co odpovím, se nespokojí. Po dvanácti hodinách na nohou omdlím u toho stolu. Na zápěstí mám čtyři modřiny po prstech. Než jsem upadla, nikdo se mě nedotkl.
Tisíc schodů
Z věže, která nemá vrchol, padají stránky. Nikdo neví, kdo je píše, ale za tři sta let se ani jedna nespletla — když spadne stránka o tom, že někdo zemře, ten člověk zemře. Sepha je chytá do sítě u paty věže jedenáct let. Dnes ráno chytila stránku o tom, že v jedenáct spadne ze Žebra tři sta sáhů vysoko. Je deset čtyřicet, na Žebru nikdy nebyla, a ta věta je psaná jejím vlastním písmem. Aby zjistila, kdo ji napsal, bude muset do věže vylézt — a nahoru se chodí po lanech, ve výpravě, ze které se nikdo nevrací celý.
Sedm uzlů
Strýc prodal na trhu šátek, ve kterém bylo železo, a popálil vílí dítě. Sedm ran, rok za ránu — a když padlo „dům vydá jednoho“, nepodíval se na vlastní dceru, podíval se na mě. Muž, kterému uhýbají i víly, řekl jediné slovo: „Přijímám.“ A pak řekl jméno, které mi matka pošeptala, když mi bylo pět — jméno, které jsem nikdy nevyslovila nahlas.
Nevěsta pro Nav
Vlastní pohřeb jsem proležela s mincí pod jazykem: ves mi zazpívala, oblékla mě do svatebních šatů a nechala mě na rozcestí tomu, co si v noci přijde. Přišel si muž, kterého z celé vsi neviděl nikdo než já — a sáhl mi rovnou na to místo pod klíčkem, které jsem celý život schovávala. Teď sedím u jeho stolu v zemi mrtvých a dítě z naší vsi na mě křičí, že to, co ho v noci zabilo, mělo moji tvář.
Písař
Dluh se u nás nepíše do knih, ale do kůže. Otec ten svůj nesplatil, a tak mi jeho písmo tři roky lezlo od zápěstí ke klíční kosti — a předevčírem uhnulo k srdci. Až tam dojde, patřím i s tělem tomu, kdo ho drží. Nesla jsem Písaři všechno stříbro; odmítl ho, vyhrnul si vlastní rukáv a začal si můj dluh psát na sebe. Trvalo mi pět nocí, než mi došlo, co ho každé písmeno stojí — a ještě o noc dýl, než jsem pochopila, že od pondělí ho držím já.
Pojistka
Utekla jsem po svatební noci — od muže, kterému říkají král přístavu, a od podpisu, který jsem našla v jeho trezoru. Dva roky žiju pod cizím jménem a docela mi to jde. Jenže dnes v noci si Rafael Moretti sedl potmě do mé kuchyně a položil na stůl dvě věci: můj snubní prsten a fotku, na které mám přes obličej červený kruh. Naše manželství je pojistka příměří mezi dvěma rodinami — a někdo začal střílet do pojistek. Mám se vrátit a hrát dokonalou manželku muže, který mi zabil bratra. Odmítnout znamená nedožít se jara.
Muž bez záznamu
Chirurgička Iris Harlow jednou v noci zašila umírajícího muže a nezapsala ho do žádného systému. Po dvou letech ho na její stůl přivezou znovu — prostřeleného a s varováním, že lidé, kterým utekl, teď jdou i po ní. Silas Vane tvrdí, že ji celou tu dobu chránil ze stínu. Aby přežila, bude muset uvěřit vrahovi, kterého sama vytáhla z druhého světa.
Svědkyně
Ava Reed viděla v podzemní garáži tři výstřely — a vrah viděl ji. Teď je jediným svědkem v procesu, který někdo velmi mocný potřebuje zastavit. Chránit ji má Cole Maddox: muž s ledovým klidem, třemi pravidly a minulostí, o které se nemluví. První dvě pravidla vám řekne hned. To třetí ne — a právě o to jde: nikdy se nedotýkej toho, koho chráníš.