Žádná jména

Dvanáct hodin před nejdůležitějším ránem svého života prohrávala Elena Ward souboj, který sama začala: už deset minut se dívala na muže na druhém konci hotelového baru a on se díval na ni. Nespěchal. Muži, kteří spěchají, sjedou pohledem na ústa nebo ještě níž; tenhle jí zůstával u očí, jako by četl smlouvu, kterou se chystá podepsat.

Zítra v devět měla poprvé projít dveřmi firmy, ke které se pět let prokousávala nocemi v kanceláři a projekty, za něž sklízeli potlesk jiní. Od zítřka bude každý její krok někdo hodnotit. Dnešní večer byl poslední, který patřil jen jí — a možná právě proto nevstala, když si ten muž přesedl na vedlejší barovou židli.

„Pijete tu whisky, jako by vám něco provedla,“ řekl. Hlas měl tichý a posazený hluboko. Hlas člověka, který nikdy nemusel křičet, aby ho poslouchali.

„A vy oslovujete cizí ženy, jako by vám ten bar patřil.“

„Nepatří. Dneska mi výjimečně nepatří vůbec nic.“ Koutek úst se mu zvedl. „Zkuste to. Je to osvobozující.“

„Co vás vede k dojmu, že potřebuju osvobodit?“

„Držení těla.“ Přejel jí pohledem po rameni a po lince krku — pomalu, nezakrytě — a Elena tu trasu ucítila na kůži, jako by ji vedl prstem. „Sedíte tu jako někdo, kdo si hlídá každý nádech. A přitom jste se na mě podívala třikrát.“

„Dvakrát.“

„Třikrát. Ten první si schovávám pro sebe.“

Barman před ně postavil dvě nové sklenky, ačkoli si Elena žádnou neobjednala. Všimla si jeho rukou — klidných, se starými mechanickými hodinkami, které k tomu obleku neseděly — a představila si je dřív, než si to stačila zakázat: na svém pase, v týle, ve vlasech. Polilo ji horko tak prudce, že se musela nadechnout ústy.

„Řeknu to rovnou.“ Slyšela svůj hlas, jako by mluvil někdo cizí. Někdo odvážnější. „Zítra mi začíná nový život a nic z tohohle v něm nebude mít místo. Takže jestli tenhle rozhovor někam vede, povede tam podle mých pravidel.“

„Poslouchám.“ Otočil se k ní celým tělem, jako by právě začala jediná schůzka, na které mu dnes záleží.

„Žádná jména. Žádná povolání, žádná čísla, žádné ráno. Jedna noc — a už nikdy víc.“

Chvíli mlčel. Po tváři mu přešlo něco, co nedokázala pojmenovat — úleva? — a zmizelo to dřív, než si tím mohla být jistá.

„To je nejlepší nabídka, jakou jsem za posledních deset let dostal,“ řekl. „Beru. Jedno pravidlo přidám.“

„Pravidla tady určuju já.“

„Tohle se vám bude líbit.“ Naklonil se blíž. Ucítila jeho dech na tváři, teplý, s kouřovou stopou whisky. „Kdykoli řekneš dost, všechno okamžitě končí. Bez otázek, bez urážek. A dokud to neřekneš —“ odmlčel se přesně o vteřinu déle, než snesla, „— jsi moje. Celá. Do svítání.“

To tykání jí projelo tělem hlouběji než dotek. Měla vrátit úder, vyrovnat skóre, říct něco chladného. Místo toho zjistila, že se dívá na jeho ústa — a že on to ví.

„Platí,“ řekla. „A tykání ti taky končí ráno.“

Ve výtahu se jí nedotkl. Stál o půl kroku blíž, než bylo zdvořilé, ruce volně podél těla, a Elena cítila teplo, které z něj šlo, celou levou stranou těla. Dívala se na čísla pater, aby se nemusela dívat na něj, a počítala je — čtyři, pět, šest — protože počítání bylo jediné, co jí ze sebeovládání zbylo. V sedmém patře řekl tiše: „Dýchej.“ Uvědomila si, že nedýchala.

Dveře apartmá otevřel kartou a zůstal stát v nich, velký a klidný proti měkkému světlu lampy uvnitř. Nepustil ji dál. Zvedl ruku a palcem jí přejel po bradě a po spodním rtu — jediný dotek za celý večer, pomalý, soustředěný — a Eleně se z něj zatočila hlava víc než ze všech sklenek dohromady.

„Poslední možnost říct ne,“ řekl. „Pak už budu chtít všechno.“

Elena se jednou zhluboka nadechla a prošla kolem něj do tmy apartmá.

„Zavři dveře.“