Ono ne

První noc jsem nepočítala na hodiny. Počítala jsem ji po kapkách.

Psal skoro potmě. Jen svíčka, měděná miska a moje ruka v jeho — od první čárky, bez přestávky. Levou paži měl položenou přes stůl, dlaní vzhůru, a v ní moji pravou ruku; psal pravou, kousek nad vlastním zápěstím, do vlastní kůže. Namáčel hrot do inkoustu hustého jako smola a pokaždé počkal, až se kapka odtrhne a spadne zpátky do misky. Teprve potom sáhl na kůži. Ani jednou mu neukáplo vedle. Ani jednou nespěchal. Váček stříbra, který odmítl, ležel na kraji stolu, kam jsem ho večer položila, a nikdo z nás se po něm už neohlédl.

Písmena mi odtékala od srdce dolů, jako voda z dlaně, a na jeho předloktí vystupovala v obráceném pořadí, než v jakém mi rostla. Nebolelo to tak, jak jsem si tři roky představovala, že bolí přepis. Byl to tah. Jako když se z lemu páře nit, zašitá tam tak dávno, že si látka začala myslet, že je její. Dívala jsem se, jak mi zpod klíční kosti mizí to, co jsem nosila nejdéle, a nevěděla jsem, jestli se mi ulevuje, nebo jestli mě někdo vykrádá.

Bolelo to nás oba. Poznala jsem to podle jeho dechu. Nadechl se, když přiložil hrot, a vydechl, až když písmeno přešlo na jeho stranu; mezitím nedýchal. Po třetím písmenu jsem zjistila, že to dělám taky, jen obráceně — nadechovala jsem se tam, kde on vydechoval. Seděli jsme u jednoho stolu, drželi se za ruce a brali si vzduch navzájem, jako by ho v místnosti nebylo dost pro dva.

„Pusťte mě,“ řekla jsem. „Už máte na sobě čtyři písmena.“

„Ještě chvíli.“

„Já to vydržím.“

„Ty ano.“ Zvedl oči. „Ono ne.“

Bylo to poprvé od setmění, co se na mě podíval. Nic mi nevysvětlil. Sklonil se zpátky k paži a já zůstala sedět s rukou v jeho dlani a přemýšlela, co je to za dluh, který vydrží míň než dlužník.

Dozvěděla jsem se to kolem druhé svíčky, a ne slovy. Vstala jsem, protože jsem přestala cítit nohy; nechal mě, jen pootočil zápěstí, aby moje ruka mohla za tělem. A pak potřeboval otřít hrot. Na hrot je potřeba hadřík a na hadřík druhá ruka. Pustil mě — trvalo to jedno slovo. Písmo se mu na kůži zastavilo, otočilo a vrátilo se do mě celé naráz, jako když se pod vodou nadechneš. Stála jsem jenom proto, že mě chytil dřív, než jsem šla k zemi.

„Tak proto,“ řekl. „Přepis drží, dokud se tě dotýkám. Jakmile tě pustím, tvůj dluh si tě najde.“

Sedla jsem si na jeho lavici a poslouchala vlastní srdce. Bilo vysoko, až v krku, a pod rukávem mě pálila celá paže — všechno, co za ty hodiny stačilo odtéct, bylo zpátky a vědělo to o mně.

„Jak dlouho?“

„Než dopíšu poslední písmeno.“

„A do té doby se mě máte držet.“

„Do té doby se budeš držet ty mě,“ opravil mě. „Já mám jen jednu volnou ruku.“

Nastavil ji dlaní vzhůru a čekal. Nevzal si mě sám, i když před chvílí viděl, co se stane, když se pustíme. Čekal, až to udělám já — a mně u toho došlo, co přesně mi právě opravil. Nechat se držet umí každá kůže. Držet se musí člověk. Položila jsem mu ruku do dlaně a sevřela prsty. Jeho ruka byla teplá, suchá a od inkoustu černá po zápěstí; moje se potila. Nekomentoval to. Jen si ji v dlani srovnal, jako se rovná nástroj, se kterým se bude pracovat dlouho.

„Tři roky se mě nikdo nedotkl, pane. Vybral jste si zvláštní způsob, jak mi to vynahradit.“

Neusmál se. Jen přiložil hrot o kousek pomaleji.

Jedno písmeno trvalo dlouho. Nepsal rychle a žádný tah nedělal nadvakrát: tah, čekání, tah, a mezi nimi ticho, ve kterém bylo slyšet, jak v knotu praská lůj. Poprvé v životě jsem viděla svůj dluh zvenčí. Tři roky jsem ho nosila pod rukávem a znala ho po hmatu, jako se zná jizva; teď mi rostl před očima na cizí kůži, písmeno po písmenu, a byl menší, než jak jsem si ho pamatovala. Ne kratší. Menší. Věci, které nás drží pod krkem, si pamatujeme větší, než jsou.

V Charvě se dotekem zdraví, stvrzují obchody, tančí. Dlužné kůže se lidé štítí — tři roky jsem podávané ruce vídala jen zpovzdálí, jako výlohu, do které se nechodí. Teď jsem seděla v noci u cizího stolu a jediný člověk ve městě, který se mě směl dotknout, byl ten, který držel můj dluh. Něco na tom bylo k smíchu a něco ne, a já je od sebe neuměla oddělit. Smála jsem se potichu, jen rameny. Psal dál a nezeptal se na nic.

Noc u stolu je dlouhá věc a tělo si o sobě dává vědět po částech. Nejdřív záda, potom stehno přeleželé o hranu lavice, potom rameno té držené paže, které jsem musela nechat v jednom úhlu tak dlouho, až jsem ho přestala mít a zase dostala zpátky, i s jehličkami. Nedalo se chodit, nedalo se opřít jinak, nedalo se odejít do tmy v koutě, kde stálo vědro. Když jsem tam potřebovala, řekl jen: „Půjdu zády.“ A šel se mnou, paži nataženou za sebe, obličejem ke zdi, a já se poprvé v životě styděla a smála zároveň a nevěděla, co z toho je horší. Ničemu z toho se nedalo říkat důstojnost. Dalo se tomu říkat noc.

Do rána jsem se naučila, kolik práce neudělá jedna ruka. Vlasy, které mi padaly do očí, jsem zastrkávala levou. Vodu mi nalil, hrnek přistrčil přes stůl; pila jsem levou a on po mně, ze stejného hrnku, protože pro druhý by musel vstát. Když dohořela svíčka, zapálil novou od staré, jednou rukou, dřív než plamen spadl. Když mi v sevřených prstech začala tuhnout křeč, narovnávala jsem je po jednom — vždycky jeden, ostatní pevně — aby se moje dlaň od jeho ani na okamžik neodlepila. Do svítání jsem tu ruku znala nazpaměť: mozol na prostředníku, kde se opírá rydlo, tvrdé bříško palce, tenké kosti, které se pod kůží hýbaly s každým písmenem. A v dlani jsem měla cizí tep a poslouchala ho častěji než ten svůj.

Za oknem někdo prošel kolem, zpomalil a šel dál. Ve městě se vědělo, že u Písaře se v noci svítí — a za tři roky jsem neslyšela o nikom, kdo by na ty dveře zaklepal přede mnou. Krok za oknem odezněl a teprve potom mi došlo, že jsem zadržela dech. On taky. Hrot visel ve vzduchu a nedotkl se kůže, dokud nebylo ticho. Pak psal dál. Nezeptala jsem se, na co čekal.

Vůbec jsme se neptali. Celou noc se mě nezeptal na nic — ne na otce, ne na ty tři roky, ne proč jsem přišla zrovna včera. Já měla otázek plný krk a všechny zůstaly, kde byly, protože v té místnosti se mluvilo tak, jak on psal: málo a najisto. Mlčení s ním nebylo prázdné. Bylo to mlčení člověka, který počítá — a já poznám počítajícího člověka, protože jsem taky taková.

Počítám odjakživa. Kapky, splátky, léta; čísla drží, i když nic jiného nedrží. Tu noc jsem počítala, kolikrát namočí hrot; u devíti jsem přestala, protože mi došlo, že počítám něco, co mu ubývá. Od té chvíle jsem se dívala do misky. Inkoustu neubývalo skoro vůbec. To bylo na celém tom řemesle to nejhorší: že to, čím se doopravdy platí, není v misce vidět.

K ránu mi těžkla hlava a já se bála usnout. Ne bolesti — vlastní ruky. Nevěděla jsem, co dělá dlaň, když spí, a nechtěla jsem to zjistit způsobem, po kterém se stojí jen díky tomu, že vás někdo chytí. Svírala jsem ho pevněji, mrkala do plamene, jmenovala si v duchu barvy, které máme v dílně v kádích. U modré jsem skončila.

Prohrála jsem to beze svědků a bez obrany, jako se prohrává s vodou. Usnula jsem vsedě, s čelem na jeho rameni, a probudila se, když sfoukl svíčku. Za okny šedlo. Ve vzduchu stál kouř ze zhasnutého knotu a pod ním duběnky a horký vosk — vůně, kterou jsem za noc přestala vnímat a teď byla zpátky. Tvář jsem měla otlačenou od jeho ramene a pravou ruku pořád v jeho. Poslechla mě i ve spánku. Rukáv měl vyhrnutý pořád — a tu paži jsem poprvé viděla celou.

Moje písmo leželo nahoře. Ještě se hýbalo, línými tahy, jako něco, co se rovná ve spánku — mělo kam. Pod ním stálo jiné. Starší, jemnější, psané tenčím hrotem. A bylo dopsané. Do posledního písmene. Nehýbalo se vůbec. Můj dluh se celou noc stěhoval na kůži, kde už jednou někdo dopsal — a já o tom nevěděla.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

Stáhl si rukáv. Poprvé přede mnou něco zakryl.