Síň počtu

Ráno pro mě přišel Cael sám. Čekala jsem, že mě k práci odvede někdo z čeledi, že dostanu kout, koš a jehlu jako každá služka na světě — místo toho jsem šla za jeho šedými zády chodbami, které se stáčely dolů, a potichu jsem počítala odbočky, abych uměla zpátky. Šel tiše a jistě, po vlastní podlaze, a nikoho jsme cestou nepotkali; dvůr se nám klidil z cesty, nebo tam, kudy chodí on, prostě nikdo nechodí. Dlaně mě svrběly po práci. Co pamatuju, věděla jsem každé ráno, co budou mé ruce ten den dělat. Dnes to věděl jen on.

Pak přede mnou otevřel dveře, které nevypadaly na nic, a já zapomněla na odbočky i na jehlu. Síni za nimi nebylo vidět na konec. Od stropu ztraceného v šeru visely nitě — stovky, tisíce, víc, než jsem uměla pojmout — a stály ve vzduchu bez hnutí, jako déšť, který se zastavil v půli pádu. Mezi nimi vedly úzké uličky a vzduch voněl vlnou, voskem a studeným kamenem. Nitě ve zdejším světle neměly barvu a já hned věděla proč: přesně takovou nosím na levém zápěstí.

„Tohle je síň počtu,“ řekl Cael. „Tady visí, co si oba světy dluží. Nit je účet. Uzel je rok.“

Stála jsem ve dveřích a neuměla jsem udělat krok. Doma jsem vídala osnovu nataženou na stavu — trpělivé, rovné nitě, které čekají na útek — a tohle byl stav postavený pro někoho, kdo tká z lidí. Každá z těch nití byla něčí. Ticho, které mezi nimi stálo, nebylo prázdné; tížilo, a když jsem konečně vykročila, šla jsem po špičkách, ačkoli mi to nikdo nepřikázal. Nevěděla jsem, jestli se mi chce blíž, nebo pryč, a nohy to nevěděly se mnou.

Cael vešel mezi nitě a já poprvé viděla, co vlastně dělá — ne u kamene, ne v pověsti, ale rukama. Šel uličkou pomalu, hřbety prstů se dotýkal nití, jedné po druhé, a nedíval se na ně; u jedné se zastavil, vzal uzel mezi palec a ukazovák, podržel ho, počkal a šel dál. U jiné, tak tenké, že jsem ji uviděla, teprve když se jí dotkl, stál dlouho se skloněnou hlavou a poslouchal ji prsty. Doma se o něm vypráví, že bere lidi. Neříká se, že je to řemeslník. Ty pohyby jsem znala od vlastního stolu: tak člověk zkouší prsty šev, kterému nevěří.

U kraje síně, kde visely nitě nejtenčí a nejšedivější, se zastavil a počkal na mě. „Staré nitě se třepí,“ řekl. „Budeš je spravovat. Proto jsi tady.“

„Proč já?“ zeptala jsem se, protože služek, co udrží jehlu, muselo být u dvora dost.

„Viděl jsem tvoje stehy.“ Podal mi kostěnou jehlu, hrudku vosku a přadénko příze bez barvy. Na trhu se mi díval na ruce dřív než do tváře. Teprve teď jsem pochopila proč.

„Spravuješ nit, ne počet,“ dodal. „Roztřepené místo ovineš, zavoskuješ a zapošiješ. Uzlů se nedotýkej, dokud je neumíš přečíst — kolem roku, který se ještě nese, se šije zlehka.“

První nit, kterou mi svěřil, byla prošoupaná v půli délky, příze měkká a unavená dlouhým visením. Ovinula jsem slabé místo, zatáhla vosk do vlákna a zapošila je; vpich po noci mě na hřbetu pravé ruky při prvních stezích ještě štípal, ale ruce si vzpomněly samy a bylo jim dobře. Pod prsty mi přitom přeběhly drobné zlomy — místa, kde nit držela tvar, ačkoli na ní nic nebylo. Tohle znám z řemesla. Nit si pamatuje uzel i potom, co ho rozvážeš.

„Tady byly uzly,“ řekla jsem. „Ta nit si je pamatuje.“

„Splacený rok se rozváže,“ řekl Cael. „Stopa po něm zůstane.“

„Čí je?“ zeptala jsem se a prsty jsem nechala ležet na těch zahojených místech.

„Patří muži z lidské strany. O žních před dvěma roky vzal souseda cepem, třikrát.“ Cael se díval na mou práci, ne na mě. „Tři rány daly tři uzly. Dva se už rozvázaly.“

Cep jsem znala z domova, těžký a hladký od dlaní, a znala jsem i to, jak rychle se o žních vaří krev. Někde za mlhou stál statek bez hospodáře, souseda bolela záda ve třech jizvách a tady, v tichu bez hodin, visel ten hněv na niti a čekal, až se dopočítá. Zákon, který mě držel za zápěstí, měl najednou tělo. Nevím, proč mě to uklidnilo a vyděsilo zároveň.

„Koho vydal jeho dům?“ zeptala jsem se ještě.

„Vydal sebe.“

Můj dům vydal mě.

Držela jsem tu myšlenku v zubech a šila dál, protože nic jiného se s ní dělat nedalo. Strýc měl u kamene stejnou volbu jako ten muž; dál jsem to slovo rozvádět nechtěla. Na mužově niti zbýval poslední uzel, kousek nad spraveným místem. Cael ke mně přistoupil. „Zavři oči,“ řekl.

Vzal mé prsty do svých — studené je měl jako tenkrát na trhu — a položil je na uzel sousední nitě. Jeho ruka ležela přes mou, obě na jedné niti, a nit se pod tou vahou ani nezachvěla. Skrz vlákno jsem cítila tep, svůj nebo jeho; nedalo se to rozeznat a já se to rozeznat nepokoušela.

„Co cítíš?“

„Drží,“ řekla jsem. „Je tvrdý. Vzpírá se mi.“

„Ten rok ještě někdo nese.“ Převedl mé prsty zpátky, na poslední uzel mužovy nitě. Ten se mi pod bříšky prstů pootočil, měkký, s vůlí v jádru — steh, který se jednou pustí sám.

„A tenhle se dopočítává,“ řekla jsem, a nebyla to otázka.

„Do trhu se dopočítá.“ Pustil mi ruku přesně ve chvíli, kdy jsem to uměla bez něj — o dech dřív, než bych si na jeho vedení stačila zvyknout. „Umíš poznat rok, který se nese, a rok, který se dopočítává. Víc zatím nepotřebuješ.“

„Kolik jich umíte přečíst vy?“ zeptala jsem se, s prsty pořád na cizím posledním roce.

„Všechny, které tu visí.“

Teprve potom mi došlo, co se stalo. Jediný, kdo umí přečíst počet obou světů, stál vedle mě a učil mě to taky — mě, děvče od jehly, vydané za cizí barvu. Do rána jsem byla ta, kterou zapsali; teď jsem ten zápis uměla číst, aspoň po slabikách, aspoň dvěma prsty. Nezeptala jsem se proč. Tak se ptá člověk, dokud si myslí, že je u dvora něco zadarmo.

Sáhla jsem si palcem na vlastní zápěstí, po hmatu, jak jsem je počítávala v noci. Sedm uzlů sedělo v niti tvrdě jako křemínky a nit pod nimi hřála. Můj první rok se ještě ani nezačal dopočítávat. Rok je dlouhý, řekla jsem si — a hned za tím: a šest jich přijde po něm.

Pak jsem dlouho pracovala mlčky. Ovinout, zavoskovat, zapošít, posunout se o nit dál — ruce si ten pořádek pamatovaly za mě. Jedna nit byla tenká jako dětský vlas a uzly na ní seděly hustě, jeden za druhým; nepočítala jsem je, protože jsem se rychle naučila, že cizí roky je lepší nepočítat. Cael odešel hlouběji do síně za svou prací a já slyšela jen vlastní jehlu a vlastní dech. Bylo v tom něco, zač jsem se skoro styděla: poprvé od trhu dělaly mé ruce práci, kterou umějí, a síň, kde visí dluhy dvou světů, mi na tu chvíli byla dílnou.

Roztřepené nitě mě vedly od kraje hloub. Čím blíž středu síně, tím starší příze visela v uličkách — hlazená, ohmataná, unavená — a tím pomaleji se mi šlo; i jehla v mé hrsti mi tam připadala hlasitá. Nikdo mě tam neposlal a nikdo mi to nezakázal. Pak ulička skončila a já stála před nití, o které mi nikdo nemusel říkat, že je nejstarší ze všech. Byla ohlazená do hladka jako držadlo kosy a po celé délce zvlněná drobnými zlomy; tolik jich bylo, že se nedaly spočítat. Každý z nich býval uzel. Každý uzel byl rok. Ta nit byla skoro dopočítaná — kdo ji nesl, splácel déle, než se u nás pamatují chalupy.

A dole, u samého konce, na ní seděly uzly z jiné příze. Ta příze byla nová, tvrdá, ještě vlasatá od vřetena — taková se do starého díla nevpouští, to u nás ví každá švadlena. Seděly stejnoměrně, jeden vedle druhého, úhledné jako čerstvé stehy na staré košili.

Napočítala jsem deset.

Syrové uzly, pojmenovala jsem si je po svém, po řemesle: syrová se u nás říká přízi rovnou z vřetena, tuhé a neprané, kterou dílo ještě nepřijalo. Nepatřily tam. Víc jsem o nich nevěděla — a ruka se mi přesto zvedla, sama, dřív než hlava, protože švadleně jde ruka za chybou v díle napřed.

Nedosáhla jsem na ni. Mezi mnou a nití stál Cael. Neslyšela jsem ho přijít; u dvora jsem ho nikdy neslyšela přijít. Stál blíž než kdy předtím, čelem ke mně, zády k té niti, a zakrýval ji celou. Nedíval se na mě přísně. Nedíval se na mě vůbec — díval se na mou zvednutou ruku, dokud neklesla. Pak ukázal dlaní ke kraji síně, k mým roztřepeným nitím, a stál mezi mnou a tou prastarou nití jako závora, dokud jsem neodešla.