Tři výstřely

Pacient s měkkýma rukama a drahými hodinkami umřel Avě Reed na stole ve čtyři ráno. O hodinu později se ve dveřích sesterny opřel o veřej cizí muž s jizvou přes obočí.

„Ten pacient z dnešního rána,“ řekl. „Ten účetní. Mluvil s vámi, než umřel?“

Přivezli ho bez dokladů a bez doprovodu. Že byl účetní, slyšela Ava poprvé od toho člověka ve dveřích.

„Vy jste od policie?“

„Ne.“

„Tak proč bych vám odpovídala?“

„To je dobrá otázka. Zkusím jinou.“ Nikam nespěchal. „Řekl vám nějaké jméno?“

„O pacientech nemluvím.“

„To je správně.“ Kývl a odešel.

Za další tři týdny prošly urgentem stovky lidí a Ava zapomněla na všechny kromě něj. Pamatovala si hlavně to, jak stál: jako někdo, kdo si spočítá východy z místnosti dřív, než vezme za kliku. Párkrát se po něm v hale ohlédla a pokaždé si namluvila, že hledá policajta.

Podruhé ho uviděla v nemocniční garáži. To už jí na namlouvání nezbyl čas.

Noční směna na urgentu končí dvěma způsoby: buď člověk usne v šatně, nebo zapomene, kde zaparkoval. Ava zapomněla. Proto ve tři čtvrtě na čtyři ráno bloudila druhým podzemním patrem s klíči a kelímkem kafe v ruce. A proto stála za betonovým sloupem ve chvíli, kdy o tři řady dál zastavilo černé auto se zhasnutými světly.

Vystoupili dva muži a třetího vedli mezi sebou.

Ava nikdy nedokázala říct, kdy pochopila, na co se dívá. Možná když ten třetí klesl na kolena a začal rychle a tiše mluvit. Možná až když vyšší z těch dvou vytáhl ruku z kapsy a ta ruka nebyla prázdná.

Padly tři výstřely, tlumené a krátké a skoro zdvořilé.

Kelímek jí vyklouzl z prstů. Plastové ťuknutí o beton je málo, ale v garáži ve čtyři ráno stačí i málo. Vyšší muž se otočil a přes tři řady aut se podíval přímo na ni. Prohlédl si ji pomalu, od obličeje k visačce na hrudi, a pak se usmál.

Ava se nadechla k výkřiku, který by ji stál život.

Nestihla. Přes ústa jí padla dlaň — teplá, cítit kovem — a druhá paže ji strhla za sloup tak rychle, že jí klíče cinkly o beton.

„Nekřičte.“ Ten hlas měla u ucha a znala ho. „Dýchejte pomalu. Nádech nosem. Ještě jednou.“

Poslechla, protože tělo poslechlo dřív než hlava. Zády cítila, jak se mu pomalu zvedá hrudník, na povel, který si dával sám.

„On mě slyší,“ vydechla mu do dlaně.

„Neslyší vás. Slyší sebe.“

Kroky mezi auty nespěchaly. Zastavily se někde blízko, poslouchaly ticho a pak se vrátily. Klaply dveře a motor se rozjel k rampě.

Teprve pak zmizela dlaň z jejích úst.

„Vy,“ vydechla Ava a otočila se. Poznala tu jizvu i to, že ten člověk pořád nikam nespěchá. „Vy jste ten od účetního.“

„Já vím.“

„Kdo to byl? Co tady vůbec—“ Zarazila se, protože jí došlo, na co se má ptát dřív. „Vy jste ho znal. Toho na zemi.“

„Měl jsem ho hlídat.“ Řekl to stejným tónem jako všechno ostatní a právě to na tom bylo nejhorší. „Byl jsem tu o minutu a půl pozdě.“

„Takže jste tady byl kvůli němu.“

„Byl.“

„A teď?“

„Teď už kvůli němu nebude nikdo.“

„Musíme zavolat—“

„Jděte schodištěm, ne výtahem,“ přerušil ji. „Nahoře zůstaňte u vrátnice mezi lidmi, dokud si pro vás nepřijdou.“

„Kdo si pro mě přijde?“

„To poznáte podle toho, že se vás nezeptají, co jste viděla.“

„A vy?“

„Já tady nebyl.“

„Vy jste mě právě strhl na zem, abych nekřičela.“

„Vy jste zakopla o sloup.“ Zvedl z betonu její klíče. „Řeknete jim pravdu, celou a pomalu, jenom mě z ní vynecháte. Jinak z toho bude vyšetřování o mně a nikdo nebude hlídat vás.“

Vložil jí klíče do dlaně a zavřel jí přes ně prsty, tak, jak se to dělá dětem, aby něco neztratily. Ava to místo na ruce cítila ještě večer.

Do rána z ní byla svědkyně. Do večera seděla v kanceláři státní zástupkyně a poslouchala větu, kterou znala z filmů.

„Slečno Reed, do procesu vás potřebujeme živou.“

„To zní… dobře?“

„Ten mrtvý z garáže byl korunní svědek v procesu s organizací, o které se v televizi mluví opatrně a bez jmen. A od dneška v něm nemám nikoho než vás.“ Státní zástupkyně ztišila hlas. „Proto vás nesvěřím policii.“

„Promiňte, ale komu jinému bych se měla svěřit?“

„Ten mrtvý měl policejní ochranu. Čtyři lidi, všechny prověřené, všechny s čistým spisem. Někdo z nich řekl někomu, kde ten člověk v noci bude, a já dodneška nevím který.“

„Tak to zjistěte.“

„Zjišťuju to od šesti ráno. Vy do té doby musíte být někde, kam nedosáhne ani můj vlastní úřad.“

„Jak dlouho?“

„Do procesu. Pak uvidíme.“

„To není číslo.“

„Není. Kdybych vám dala číslo, budete ho počítat a přestanete poslouchat člověka, který vás hlídá.“

„Já mám ve čtvrtek službu.“

„Od dneška nemáte nic. Najala jsem soukromou firmu, malou a drahou a bez děr. Od téhle chvíle o vás bude vědět jediný člověk.“

„Jediný člověk je strašně málo.“

„Čtyři prověření lidé byli moc.“

Dveře se otevřely bez zaklepání a Ava zjistila, že se nadechla jinak, ještě než stačila zvednout oči.

„Cole Maddox,“ řekla státní zástupkyně. „Slečna Reed.“

„My se známe,“ řekla Ava.

„Neznáme.“ Nepodíval se na ni. „Sbalte se, máte deset minut. Jeden kufr. Žádný telefon, žádný notebook, žádné rozloučení.“

„Mám směnu,“ slyšela se říct. Po dvaceti hodinách beze spánku brání mozek rutinu jako poslední pevnost.

Teprve teď se na ni Cole Maddox podíval pořádně a něco v tom pohledu se na půl vteřiny pohnulo.

„Muž, kterého jste dneska viděla, se jmenuje Krow. Za jedenáct let ho nikdo nedokázal ani vyfotit.“

„To mě má uklidnit?“

„To vám má vysvětlit, proč mě sem zavolali. Vy jste viděla jeho tvář a on vaši visačku.“

„A co mám dělat, když ho uvidím?“

„To se nestane. Až ho uvidíte, bude už pozdě na to, abyste něco dělala.“

„Na visačce mám jméno a oddělení.“

„Máte tam adresu, směny a lidi, kteří vás mají rádi. Jenom to na ní není napsané.“

O hodinu později jí v bytě vzal kufr z ruky dřív, než ho stačila zavřít.

„Směnu má teď Krow,“ řekl ve dveřích.

Jeli mlčky. Město za okny řídlo, pak zmizelo a zůstala silnice mezi černými poli.

Ava se dívala na jeho ruce na volantu. Byly klidné a měly přes klouby bílé jizvy. Ráno jí jedna z nich držela ústa tak pevně, že jí to mělo být nepříjemné. Nebylo. Přejela si palcem po tom místě a spustila ruku do klína.

„Kam jedeme?“

„Nikam, o čem byste mohla mluvit.“

„Můžu se aspoň na něco zeptat?“

„Ne.“

„Zeptám se stejně. Proč jste tehdy přišel na urgent? Co vám ten účetní měl říct?“

Ticho trvalo tak dlouho, že už odpověď nečekala.

„Že se bojí. To říkají všichni.“ Přeřadil. „Zajímalo mě, koho jmenoval.“

„Nejmenoval nikoho. Mluvil o číslech a o nějakém seznamu a držel mě za zápěstí, dokud nepřestal.“ Otočila se k němu. „Byla to zbytečná cesta, viďte. Vy nechodíte za mrtvými kvůli mrtvým.“

Něco se mu ve tváři nepatrně uvolnilo. U jiného člověka by to byl smích.

„Chodím kvůli tomu, koho zabijou příště.“

„A dneska ráno to měl být kdo? Ten svědek, nebo já?“

Neodpověděl. Podíval se do zpětného zrcátka, potřetí za minutu, a Ava viděla, jak se mu ruce na volantu sevřely.

„Slečno Reed,“ řekl tím svým úsporným hlasem, „teď se nedívejte za sebe a držte se. Sledují nás od nemocnice.“