Dvě hranice

Ten muž seděl v mém člunu dřív, než jsem k němu došla. Mělo mi to stačit.

Seděl na přední lavici, zády ke mně, kápi shrnutou na ramena, ruce mezi koleny. Převozné leželo na kraji lavice, osm mincí srovnaných do sloupku, čtyřnásobek toho, co se po setmění platí. Byl to poslední převoz toho dne, měla jsem za sebou tři a v dlaních mi zbývalo sil tak akorát na čtvrtý, takže jsem sloupek smetla do zástěry, odvázala lano a odrazila.

Fjord má u Kamenné brány na šířku hodinu. Šikmo, jak se jezdí, dvě.

Poslední převoz jezdí kvůli lidem, kteří nechtějí být viděni ráno: kupci, co se vyhýbají mýtu, ženy, které jdou za bábou do sedla, jednou za čas někdo, kdo se s někým pohádal a nemíní čekat do světla. Platí se dvojnásob a na nic se neptá.

Vzala jsem to od břehu obloukem, aby nás proud pod skálou nevzal do strany. Voda byla černá a hustá, vesla šla ztuha a na krčcích jim za chvíli narostla námraza, kterou jsem musela každých pár záběrů oklepat o bok. Muž se ke mně neotočil. Po chvíli vstal, přesedl si na zadní lavici, beze slova sáhl po druhých veslech a zabral se mnou.

Bral to hlouběji, než jsem chtěla, ale rovnoměrně a v mém rytmu.

U Kamenné brány jsme narazili na kry. Nejsou velké, v prosinci jich od ledovce připlave vždycky pár a jedou pod hladinou tak, že je vidět jenom hladší místo na vodě. Kdo do takové vjede přídí, přijde o pás dřeva u čáry ponoru. Postavila jsem se do vesel, zabrala jedním na místě a otočila člun skoro na vlastní délku; muž si můj záběr přečetl dřív, než jsem stačila cokoli říct, a zabral obráceně. Prošli jsme mezi dvěma. Slyšela jsem, jak se ta pravá otřela o bok.

Za branou se fjord otvírá a skála přestane krýt před větrem. Vlny přišly z boku a první tři mě zastihly nepřipravenou, takže mi přes okraj přeteklo do klína a dolů pod lavici. Nadzvedla jsem se, zabrala třikrát nakrátko a srovnala příď. Pak jsem si mezi záběry sundala rukavice a vyždímala je, protože vlněná rukavice drží teplo i mokrá a kožená ne.

„Jsi z druhé strany?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

Víc jsem se neptala.

Byli jsme asi v půli, když se za námi na Ostrohu zapálila hranice.

Poznala jsem to po vodě dřív než na obloze. Čerň za zádí se rozsvítila do oranžova. Otočila jsem se přes rameno. Na skále nad naším břehem hořel oheň vysoký jako stodola, rovný a skoro bez kouře.

K té hranici nikdo nechodí a nikdo ji nezapaluje. Leží tam smolné dříví srovnané do věže, každý rok se doplní, každý rok zvlhne, a mezi dvěma výroky tam může ležet i deset let. Když sněm někoho vypoví, vzplane sama.

Vesla se mi zastavila sama.

Kdo je vypovězený, ten pro kraj přestane být. Nikdo mu nesmí dát jídlo, nikdo oheň, nikdo převoz, nikdo ho nesmí oslovit jménem. Neudělá se mu nic. Jen se před ním zavřou dveře, chlévy i přístaviště a nikdo se ho nedotkne. Co s ním pak udělá zima nebo cizí kraj za horami, to už nikoho nezajímá. Ruku na něj nevztáhne nikdo.

A kdo mu jídlo, oheň nebo převoz dá, jde s ním.

Před třemi zimami vypověděli Ketila od Dolních kůlen. Tři noci pak spal na našem přístavišti, protože přístaviště není dům, a celé tři noci kolem něj chodila půlka vsi a nikdo mu neřekl ani slovo, ani ošklivé. Matka mu čtvrtý den nechala na kameni u vody chleba a nahlas prohlásila, že ho tam zapomněla, a všichni, kdo to viděli, se shodli, že ho tam opravdu zapomněla. Pak Ketil přešel sedlo a od té doby o něm nikdo neslyšel. Vozilo se dál a hranice na Ostrohu tři roky nehořela.

„Kdy?“ řekla jsem.

„Včera v poledne. Na sněmu.“ Odložil vesla do vidlic a narovnal se. „Hranice vzplane až druhý večer. Do té doby to ví jenom sněm.“

„Takže jsi věděl, že o tobě nevím.“

„Věděl.“

„A sedl sis dozadu, abych ti neviděla do obličeje.“

„Sedl jsem si dozadu, abych vesloval,“ řekl. „Ty dvě hodiny nezvládneš sama a proti tomu větru už vůbec ne.“

Vítr se opravdu obracel. Od ledovce začínalo táhnout dolů fjordem a voda u Kamenné brány dostávala krátkou sekanou vlnu, na které člun mlátí do hladiny. Chytila jsem vesla zpátky a zabrala.

Převoz máme čtyři pokolení. Je to právo — na tomhle fjordu smí za peníze převážet jeden dům a ten dům jsme my. Matka na to právo vozila třicet let, děd si kvůli němu nechal jednou v Kamenné bráně urvat prst mezi lanem a kolíkem, a když jsem byla malá, ukazoval mi ten pahýl pokaždé, když jsem se u vesel loudala. Právo se dá ztratit dvěma způsoby. Buď převrhneš člun s lidmi, nebo převezeš, koho nesmíš.

Ta hranice svítila na vodu tak, že jsem na hladině viděla vlastní brázdu. Fjord má u břehu barvu dehtu a uprostřed barvu skla, a to světlo zezadu z toho udělalo pruh, po kterém jsme jeli jako po cestě. Ještě dvě hodiny předtím jsem se starala jedině o to, že mi doma zbývá půl bochníku.

Za mnou hořelo. Přede mnou byl druhý břeh, temný a bez jediného světla, protože tam dole je jen kůlna, kamenné molo a cesta nahoru do sedla.

Otočit to nešlo. Na našem břehu mě viděl odrážet hlásný z Ostrohu. Na druhém by mě viděli přirážet rybáři — ti v tuhle hodinu leží v závětří u ústí. A mezi tím byl proud, který v prosinci táhne jedním směrem, takže zpátky se vesluje o hodinu dýl.

Vybrala jsem si ve chvíli, kdy jsem ten sloupek mincí smetla do zástěry.

„Nedívej se na tu hranici,“ řekl. „Ztrácíš směr.“

Měl pravdu, tak jsem se přestala otáčet a vzala si směr na skálu na druhé straně.

Od ústí se ozvalo dřevo. Rybářská loď, dvoje vesla, tichá, blíž, než mi bylo milé — vraceli se pozdě a jeli s větrem, takže jsme je slyšeli až v poslední chvíli.

„Dolů,“ řekla jsem.

Nechal vesla plavat, natáhl se dopředu a lehl si na dno člunu mezi bedny. Hodila jsem přes něj síť a shrnula na ni svinutou plachtu. Pak jsem se opřela do vesel tak, aby to vypadalo, že veslují dvoje ruce, i když veslovaly jedny, a ten kus fjordu, který jsme předtím jeli napůl, jsem táhla sama.

Loď nás minula na pětadvacet kroků. V té tmě jsem viděla jen obrys a bílou brázdu, ale podle nasazení vesel to byla Ormarova posádka, tedy čtyři lidi, kteří ráno stojí ve frontě na můj člun.

Ze tmy někdo zavolal „Salko!“ a zeptal se, jestli na mě mají počkat u mola. Zavolala jsem zpátky, že jedu prázdná pro dříví a ať jedou dál. Zasmál se a řekl něco o tom, že se dříví vozí za světla.

Plachta na dně člunu se ani nepohnula.

Když jsem přestala slyšet jejich vesla, měla jsem záda mokrá až po pas a ruce mi na veslech klouzaly.

Vylezl zpod plachty, mlčky si vzal svoje vesla a dlouho se nezeptal na nic. Až u samého břehu, když už jsem vytáčela záď proti kamenům, řekl: „Až přirazíme, nevystupuj. Odstrčím tě.“

„Proč?“

„Protože jestli nevystoupíš na druhý břeh, dá se pořád tvrdit, že jsi mě vezla proti své vůli.“

Přirazili jsme.

Vystoupil do vody po lýtka, i když vedle byl suchý kámen, ohnul se a zapřel se ramenem o příď, aby mě odstrčil. Chytila jsem se okraje. Sáhl přes něj, aby mi udržel člun, a naše ruce byly chvíli na tomtéž dřevě. Jeho ruka byla teplá.

Neodstrčil mě.

Narovnal se a zůstal stát čelem k fjordu, a byl v tom takový klid, že jsem se otočila taky.

Na našem břehu hořely dvě hranice.

Jedna nahoře na Ostrohu, ta jeho. A druhá dole, malá, u vody, přesně tam, kde mám uvázané lano a kde stojí sloup s okovaným kruhem.

Když u nás vzplane oheň na převozišti, převoz je zavřený. To nedělá soud. To dělá kraj.

„Kde vzplane další?“ zeptala jsem se.

„Na Vlčím. Zapalují se jedna po druhé kolem fjordu, vždycky na výběžku.“

„Tak proč jedna hoří dole na převozišti.“

Neodpověděl. Stačilo, že jsem od břehu odrazila s ním v člunu.

Stála jsem v tom člunu a počítala, co mi zbylo. Lucerna. Chleba zabalený v plátně. Otcův nůž. Zástěra s převozným, které jsem si neměla brát. Dvě vesla, na která už nemám právo.

Zpátky se dalo veslovat. Tři hodiny proti proudu, a na konci těch tří hodin oheň, sněm a matka, která bude vysvětlovat, že o mně nevěděla.

Podal mi ruku, abych vystoupila.

Nevzala jsem si ji. Vzala jsem si z lodi lucernu, chleba a nůž, přehodila si lano přes kůl, aby se ten člun aspoň neztratil, a stoupla si do vody k němu sama.

„Tak pojď,“ řekla jsem.