Zapomněla jsem to tam

Šla jsem první a on dvacet kroků za mnou.

Nedomluvili jsme se na tom. Zařadil se za mnou v takové vzdálenosti, aby se dalo tvrdit, že jdeme každý sám, a tu vzdálenost pak držel celou první hodinu. Cesta od mola stoupá po kamenech vysekaných do skály a je na nich led od stříkající vody. Nahoře se láme do stráně, kde už je jenom kluzká tráva a ovčí chodníky. Lucernu jsem nesla nízko u kolen, aby ji nebylo vidět z vody.

Dole za námi zůstal uvázaný můj vlastní člun, dvě vesla, na která jsem už neměla právo, a za nimi fjord, přes který se v zimě jinak než po vodě nedostane nikdo. Přede mnou byly čtyři hodiny do sedla. Počítala jsem to v krocích.

Za druhou zatáčkou jsem se zastavila a počkala na něj.

„Můžeš jít vedle mě,“ řekla jsem. „Tady nás nikdo nevidí.“

„Zatím ne.“

A šel dál za mnou.

Kůlna pro pocestné stojí v půli stráně, kde se cesta láme. Jsou to čtyři stěny, střecha z drnů a dveře na kožených pantech, žádný zámek. Uvnitř je pryčna, ohniště z plochých kamenů a u zdi hromada naplaveného dříví, na kterou přidá poleno každý, kdo tudy jde a má na to sílu. Na trámu leží křesadlo v plátně, aby nevlhlo.

Dveře byly přivřené a zevnitř táhl ten nasládlý pach, co je cítit ve všech kůlnách, kde celou zimu nikdo netopil a pod drny prosakuje voda.

Otevřela jsem dveře a on zůstal stát venku.

„Pojď dovnitř.“

„Kůlna je pro pocestné.“

„No a?“

„Já nejsem pocestný. Jsem venku.“

Postavila jsem lucernu na kámen a otočila se k němu. Stál za prahem, ruce podél těla, a nehnul se ani o krok.

„Dovnitř smíš,“ řekla jsem. „Kůlna není ničí. Co je venku samo, na to máš právo jako každý.“

„Dříví je tam nanošené.“

Naplavené dříví na břehu leží. Dříví srovnané u stěny v kůlně tam někdo dal. To první si vzít smí, to druhé ne.

„A křesadlo je na trámu,“ dodal. „To tam taky někdo nechal.“

Vzala jsem křesadlo z trámu a podala mu ho. Vzal si ho, dřepl si k prahu, nasypal si na kámen hrst suché trávy a křísl.

Jiskry padly a zhasly. Křísl podruhé, potřetí, počtvrté a pokaždé to bylo stejné: jiskra dopadla do suché trávy a byla pryč dřív, než se stačila chytit. Nezvedl se z toho ani proužek kouře.

Zkusil to popáté, tentokrát níž, aby měla jiskra kratší dráhu, a přidržel si trávu v hrsti. Nic. Ta tráva byla tak suchá, že v ní jiskra měla chytit i za deště.

„Můžeš to zkoušet do rána,“ řekl a vrátil mi křesadlo.

Vešla jsem dovnitř, nechala dveře otevřené a klekla si k ohništi. Vzala jsem z hromady tři polena a hrst té trávy, srovnala to a křísla jednou. Chytlo to napoprvé. Sedla jsem si na pryčnu, natáhla ruce nad ten oheň a hřála se, dokud jsem zase necítila špičky prstů.

Celou dobu stál venku za prahem. Ohniště bylo od dveří na tři kroky a z místa, kde stál, ho musel mít celé před sebou. Neposunul se ani o půl kroku blíž.

Přiložila jsem čtvrté poleno, i když jsem nemusela.

Sundala jsem si boty, vylila z nich vodu, obula je zpátky a vstala.

„Já jdu,“ řekla jsem. „Zdržela jsem se.“

„Salko.“

„Ten oheň tam nechávám hořet. Zapomněla jsem ho uhasit.“

Vyšla jsem ven, obešla ho zeširoka a vydala se po cestě nahoru. Po třech krocích jsem slyšela, jak jde za mnou.

„Vrať se a uhas to,“ řekl.

„Nevrátím.“

„Jestli tam někdo do rána zajde a najde v ohništi žhavý popel, budeš to ty, kdo tam ten oheň nechal pro mě.“

„Budu to já, kdo si zapomněl uhasit oheň. To se stává.“

Zůstal stát. Pak se rozešel, dohnal mě a poprvé za tu noc šel vedle mě a ne za mnou. Kus cesty jsme šli mlčky a já jsem se ani jednou neohlédla, protože jsem věděla, co uvidím: ve dveřích kůlny pod námi svítilo.

Matka to dělala takhle. Nechala Ketilovi na kameni u vody chleba a nahlas řekla, že ho tam zapomněla, a nikdo z těch, co u toho stáli, jí neřekl, že lže.

Cesta se srovnala a vedla dál šikmo nad fjordem. Dole pod námi hořela na Ostrohu pořád ta jeho hranice.

„Z čeho tě obvinili?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl hned.

„Ze zimního skladu.“

Zastavila jsem se. Zimní sklad je devět set liber sušených ryb, ječmen ze tří statků a sůl na celou zimu, uložené v loděnici pod Ostrohem. Kdo v lednu nemá čím krmit, přijde a dostane. Neplatí se, zapisuje se, a drží se to od dob mého děda.

Zeptala jsem se, jestli to udělal. Řekl, že ano, hned a bez zaváhání. Zeptala jsem se, kde ten sklad je, a on řekl, že to mi nepoví.

Vyčetla jsem mu, že jsem kvůli němu přišla o převoz, který jsme drželi čtyři pokolení, a že mi to tedy může říct, protože horší už to nebude. Slyšela jsem, jak mi z toho stoupá hlas, a bylo mi to jedno. Odpověděl, že kdybych to věděla, došla bych s tím do dvou dnů na sněm — a přesně tomu chtěl zabránit.

„Před kým jsi ho schoval?“

„Před tím, kdo ho už jednou prodal.“

Kdo v tomhle kraji nemá do března co jíst, jde přes sedlo do vnitrozemí. Vnitrozemí prodá, ale prodá na dluh, a dluh se tady splácí prací na cizím. Kdo si takový dluh udělá v lednu, odpracovává ho do žní.

Zeptala jsem se, jestli se s tím do jara nedá nic dělat. Řekl, že dá: výrok se dá vzít zpátky, sněm ho zruší, hranice přes noc vyhasnou a je to, jako by se to nestalo.

„Ale vzít to zpátky smí jenom ten, kdo to řekl,“ dodal. „Nikdo jiný. Ani sněm.“

„A kdo to řekl?“

Neodpověděl a šel dál.

Kus pod sedlem se ve stráni objevila lucerna. Šla nahoru po stejné cestě a na odbočce se ani jednou nezastavila. Nechala jsem svoji dohořet a přiklopila ji zástěrou.

„Kůlna,“ řekl Hávard.

„Já vím.“

Světlo dole se zastavilo přesně u kůlny, chvíli stálo ve dveřích a pak se posunulo dovnitř. Někdo tam našel oheň, který jsem si zapomněla uhasit.

Ten člověk teď ví, že tudy před hodinou někdo šel. A bude vědět i to, kolik nás bylo — v blátě u prahu jsou dvoje stopy a jedny z nich jsou od mých bot, které ve vsi zná každý.

Šli jsme nahoru rychleji, než jsem chtěla. Cesta se v tom místě zvedá schodovitě přes vrstvy břidlice, na kterých leží mokrý mech, a člověk buď šlape do mechu a klouže, nebo do trávy a boří se. Do ramen mi lezla zima a od pasu dolů jsem byla mokrá od chvíle, kdy jsem u mola vystoupila z vody. Za tu hodinu jsem se dvakrát přistihla, že poslouchám, jestli za mnou jde.

Zbytek do sedla jsme šli bez světla. Trvalo to dvojnásob dlouho, dvakrát mi ujela noha a jednou jsem spadla na koleno tak, že jsem na chvíli přestala mluvit. Nahoře v sedle je hromada kamení, na kterou přidá kámen každý, kdo tudy přejde, a tam jsme se zastavili a otočili se zpátky k fjordu.

Hranice hořely tři. Jedna na Ostrohu, jedna na Vlčím a jedna daleko na severu, na výběžku, který od nás v létě není vidět. Vzplanou jedna po druhé kolem celého fjordu, dokud jich nehoří devět, a když hoří devátá, zná to jméno celé pobřeží.

„Ještě šest,“ řekla jsem.

„Zítra sedm,“ řekl. „Devátá je až za Kamennou bránou.“

Dole u kůlny někdo vyšel ven s lucernou a zvedl ji nad hlavu.

„Salko!“ zavolal Ormar do stráně. Vítr to nesl vzhůru a bylo mu rozumět slovo od slova. „Salko, vrať se do rána! Do rána tě nikdo neviděl!“

Stála jsem nad tím světlem a přepočítávala si to. Cesta dolů trvá dvě hodiny a dole je můj člun. Zpátky proti proudu tři hodiny, a sama. Ormar má loď a Ormar to nabízí. Do svítání bych mohla stát na svém přístavišti a možná by ten oheň na převozišti do poledne vyhasl.

„Do rána to stihneš,“ řekl Hávard.

Přendala jsem si lucernu do druhé ruky, položila na hromadu kámen a šla dál na druhou stranu sedla.