Dvě misky

K Dolním kůlnám jsme došli, když se nad hřebenem začalo dělat světlo, a to už jsem přestala cítit ruce od zápěstí dolů.

Dolní kůlny jsou statek nad vodou — dvě stavení, chlév a loděnice postavená tak nízko, že jí za bouřky chodí do vrat příliv. Hospodaří tam Gudrun. Znala moji matku od dětství a mě znala jako holku, která k nim jednou za rok vozila přes fjord vlnu. Je to taky Ketilova sestra.

Ze dvora šel kouř a od chléva bučení: dojilo se. Z toho kouře mi bylo hůř než z hladu. Chleba z lodi došel v noci a od včerejšího poledne to bylo všechno. Poslední hodinu jsem šla tak, že jsem si počítala kroky po desítkách a pořád začínala od jedné.

Pes u boudy se zvedl, poznal mě a zase si lehl. Hávard se zastavil dvacet kroků od brány a dál nešel.

Gudrun vyšla na dvůr ještě v šátku na spaní. Podívala se na mě, pak za mě a pak zase na mě, a než jsem stačila cokoli vysvětlit, řekla mi, ať jdu dovnitř. Řekla jsem jenom její jméno, nic víc, a ona to zopakovala jinak:

„Ty pojď dovnitř. Ty smíš.“

V síni bylo teplo od noční pece a na stole stály dvě misky, protože Trygg snídá po dojení. Gudrun nabrala do jedné kaši, přidala máslo a postavila ji přede mě. Do druhé nabrala stejně, přidala stejně másla, přenesla ji ke dveřím a postavila na truhlu u prahu. Pak se vrátila ke stolu a sedla si naproti mně.

„Zapomněla jsem ji tam,“ řekla.

Jedla jsem a bylo mi z toho zle. Hltala jsem a on stál venku. Dveře se pootevřely. Pak se zase zavřely. Misku u prahu jsem pak už neviděla.

Zatímco jsem jedla, prohlížela jsem si síň. Ke dveřím jsem se dívat nechtěla. U pece stály dva pytle ječmene a nic víc. U nás jich touhle dobou stávalo pět a byly jsme na to dvě, kdežto tady jsou čtyři a chlév. Dolní kůlny odjakživa dobíraly ze zimního skladu v únoru a Gudrun to nikdy netajila.

Zeptala jsem se, jestli se to tady ví. Gudrun řekla, že se o něm ví od včerejška a o mně od noci: hranice hoří pátá a Ormar ji ve dvě v noci vzbudil a ptal se, jestli u ní nejsem. Odpověděla mu, že u ní nikdo není, a v tu chvíli to prý byla pravda. Dolila mi z konve, sedla si zpátky a řekla, že matka o mně do rána nevěděla nic a že se to dá ještě spravit. Spravit se to zatím dalo. Nade mnou žádný výrok nepadl — výrok vynáší sněm a sněm zasedá až na jaře. Můj převoz je zavřený a na to sněm nepotřebovali.

Položila jsem lžíci a řekla jsem dvě slova. „Tvůj bratr.“

Gudrun zvedla oči od stolu a chvíli mlčela. Pak řekla, že kolem něj tři noci chodila celá ves a nikdo na něj nepromluvil, ani ve zlém. Ona sama mu za ty tři noci nedala nic, protože měla na krku statek a muže, který od podzimu do jara loví na severu. Moje matka mu nechala na kameni u vody chleba a Gudrun u toho stála a mlčela.

„Tak si nemysli, že nevím, co se v týhle síni děje,“ dodala.

Zeptala jsem se jí na sklad.

Odsunula konev a začala na stole přerovnávat věci, které to nepotřebovaly. Sklad se prý stěhoval v listopadu, tři noci po sobě, vždycky po setmění, a vozilo se to po vodě. Nikdo z nich si nic nemyslel. Sklad přeskládávají každou zimu, když čistí loděnici, a jezdí se s tím v noci kvůli přílivu — po odlivu k Ostrohu s naloženým člunem nepřirazíš.

Zeptala jsem se, kdo to vezl.

Gudrun položila obě dlaně na stůl a nechala je tam ležet.

„Přes tuhle vodu smí za peníze vozit jeden dům,“ řekla. „A ten dům jsi ty.“

Venku na dvoře bouchala putna, jak Trygg pouštěl krávy, a mně se v hlavě skládal listopad. Matka chodila spát pozdě. Ruce měla jako v květnu, ne jako před svátky. Dvakrát ráno byl náš člun mokrý uvnitř, i když v noci nepršelo.

Řekla jsem, že mi o žádných nočních jízdách neřekla.

„Ne,“ řekla Gudrun. „Neřekla.“

Venku se mezitím rozednilo docela. Fjord dole byl hladký, na druhé straně nad Ostrohem stál kouř z hranice a od vody se nesl ten pravidelný zvuk, jak příliv narovnává štěrk pod loděnicí.

Pak se ozval Trygg.

Neřval. Řekl to nahlas a klidně, aby to slyšel celý dvůr:

„Hávarde.“

Vyskočila jsem od stolu tak, že se za mnou převrhla lavice.

Na dvoře stál Hávard tam, kde stál celou dobu, a Trygg proti němu na tři kroky, s tyčí od plotu v ruce. Jméno vypovězeného se nevyslovuje. Kdo ho vysloví, ten mu tím říká, že s ním bude jednat sám a bez sněmu.

Gudrun mu ode dveří řekla, ať to odloží.

Trygg se ani neotočil a začal vysvětlovat, že za sklad je vypsaná odměna — desátý díl z toho, co se najde. Nikam ho prý vodit nemusí. Stačí ho do jara nepustit. Za tu dobu promluví každý.

Hávard neustoupil a nezvedl ruce. Stál tam s tou miskou od Gudrun v dlani a čekal.

Gudrun to zopakovala, tentokrát jinak. Trygg neposlechl. Přendal si tyč do pravé ruky a udělal půlkrok stranou, aby měl Hávarda mezi sebou a plotem. Vypovězený, který ránu vrátí, si k výroku přidá další zimu.

Dvůr u Dolních kůlen je úzký, mezi chlévem a plotem je sotva na tři lidi a byl celý rozbahněný od krav, které Trygg zrovna pustil. Jedna z nich stála mezi ním a bránou a nehnula se.

Pak udělal krok.

Vzala jsem z hromady u zdi násadu od hrábí a mrskla mu ji pod nohy. Zakopl, upadl na koleno, a než se sebral, byla jsem mezi nimi. Řekl mi zezdola, ať se do toho nepletu.

„Ty jsi mě v šesti učil vázat lodní smyčku,“ řekla jsem. „Tak buď hodný a zůstaň sedět.“

Ze stavení se vyklonila Gudrun a řekla mu, že jestli vstane, může jít rovnou do sedla za svým strýcem. Trygg zůstal sedět.

Popadla jsem Hávarda za rukáv a táhla ho k loděnici. Nahoru přes sedlo by nás dohnali do hodiny.

A v loděnici, na hácích u stěny, kde si Gudrun věší nářadí, viselo veslo.

Poznala jsem ho a teprve potom zpomalila. Naše vesla dělá pořád jeden a týž člověk v sedle nad Kamennou bránou. Listy jim nechává užší, než se tady dělají, jasan bere z jižní strany a do krčku každého vypaluje značku domu, pro který ho řezal. Náš dům má kruh a v něm dvě čárky.

A nebylo to veslo z našeho člunu. Bylo nové a nikdy nebylo ve vodě.

Sundala jsem ho z háků. Vážilo přesně tolik co naše. List měl ještě ostrou hranu, kterou voda neobrousila.

„Odkdy máte naše vesla?“

Gudrun stála ve vratech a najednou vypadala o deset let starší.

„Od listopadu.“

„Za co?“

„Za to, že jsme se tři noci dívali jinam.“

U stolu mi před hodinou řekla, že si nikdo z nich nic nemyslel. Vesla byla prý čtyři: nový pár, jedno náhradní a jedno delší na kormidlo. Přivezla je matka sama a řekla, že je to za vlnu. Jenže vlnu na Dolních kůlnách nemají. Vlnu k nim přes fjord vozíme my.

Trygg se zvedal ze země a otíral si koleno. Gudrun se nehnula. A mně došlo, že odsud odejdu buď hned, nebo za tři měsíce.

Odsunula jsem závoru na vratech k vodě. Pod kůlnou byla uvázaná jejich stará šestiveslice, kterou od podzimu nikdo nepoužil. Byla to krádež a věděla jsem to už při odvazování.

Hávard vzal příď a odsunul ji do vody. Hodila jsem dovnitř veslo.

„Poslední otázka,“ řekla jsem. „Než do toho člunu vlezu.“

Přestal tlačit a narovnal se.

„Kdo tě u sněmu obvinil?“

Otočil se k vodě a chvíli mu trvalo, než to řekl.

„Tvoje matka.“