Kruh a dvě čárky

Šestiveslice se dvěma lidmi jde ztuha. Je stavěná na tři páry vesel, sedí na vodě vysoko a vítr od ledovce ji bere bokem. První půlhodinu jsem neudělala nic než to, že jsem ji držela přídí do vlny a nechala ji jet.

Hávard vesloval na prvním páru. Já jsem seděla na druhém a od Dolních kůlen jsem na něj nepromluvila.

„Ptej se,“ řekl nakonec.

Nezeptala jsem se, kdy ho matka obvinila, ale kdy tam byl on. Pochopil to napoprvé.

Bylo to v listopadu, třetí noc. Stál na severním výběžku u svých sítí a viděl člun. Jel s nákladem přes fjord po tmě a bez světla, do zátoky pod Vlčím, kde není přístaviště, jenom kameny a stará bouda. Namítla jsem, že se tam nedá přirazit, když člověk nezná kameny. Řekl, že ten, kdo tam přirážel, je znal: přirazil třikrát po sobě a pokaždé odjel prázdný, a ve štěrku pod boudou byly čerstvé koleje od beden.

Šel se tam druhý den podívat. Pod plachtou leželo třicet beden sušených ryb po třiceti librách, celých devět set, a za tři dny tam měla připlout loď zpoza hor. Na té lodi měl přijet kupec, který v listopadu platí za sušené ryby čtyřikrát tolik co v létě — do jiného přístavu se v zimě zpoza hor nedostane.

Zabrala jsem tak, že mi veslo zajelo moc hluboko a málem mi vytrhlo rameno.

„Nevěřím ti,“ řekla jsem.

„Já vím,“ řekl.

Řekla jsem, že kdyby to takhle bylo, šel by to říct na sněm. Odpověděl, že šel. Jenže řádný sněm zasedá do jara jenom jednou a zbývaly do něj tři neděle. Ta loď měla přijet za tři dny. Tak to za dvě noci odstěhoval — po jednom, na saních, o dvě stě kroků výš do kamení nad boudou, protože k boudě žádná cesta nevede a po vodě by ho bylo vidět. Mezitím tam ale někdo přišel po něm, našel prázdnou boudu a nechal kvůli tomu mimořádně svolat sněm. Hávard na něj přišel a než otevřel pusu, bylo řečeno, kdo to vzal.

Přehmátl si na veslech, aby si narovnal záda, a čekal, co na to řeknu. Neřekla jsem nic, protože každá věta, která mě napadla, začínala mojí matkou.

Vodu jsem měla v botách od Dolních kůlen a v dlaních dvě místa, která už nebolela. Vesla téhle lodi jsou o palec tlustší než naše a drží se hůř. Počítala jsem záběry po dvaceti.

„Proč sis sedl zrovna do mého člunu?“ zeptala jsem se místo toho.

Chvíli vesloval.

„Na to ti neodpovím.“

„To je nejhorší odpověď, kterou jsi mi zatím dal.“

„Já vím.“

Fjord se v tom místě otvírá a je z něj vidět na obě strany. Když jsem se otočila, uviděla jsem od Dolních kůlen vyjíždět loď a poznala jsem ji podle nasazení vesel: Ormarovi lidé nasazují mělko a rychle.

„Ormar,“ řekla jsem. „Čtyři lidi.“

Zeptal se, za jak dlouho nás dojedou. S plnou posádkou a prázdnou lodí do hodiny. Na naši stranu zbývaly dvě.

Ormar by mě vzal na palubu, dovezl domů a celou cestu by mi vysvětloval, že to takhle bude nejlepší.

Projela jsem si to v hlavě třikrát a pokaždé mi vyšlo totéž, a tak jsem strhla loď doprava a zamířila ke Kamenné bráně.

Kamenná brána je nejužší místo fjordu a v prosinci jí táhnou kry. Nejsou velké, ale je jich tam pořád a proud je vede tak, že se srážejí a otvírají mezi sebou průjezdy, které vydrží tak deset záběrů. Sedm let jsem tudy jezdila s člunem pro dva. Ormarova loď je dvacet loktů dlouhá a má kýl.

Vysvětlila jsem mu, na co se má dívat. Ne na kry, ale na vodu mezi nimi. Kde se mezera otvírá, tam je hladina klidná a proud táhne rovně. Kde se zavírá, tam se voda mezi ledem začne mračit a udělá se na ní drobná vlnka proti směru.

„A dělej přesně to, co ti řeknu,“ dodala jsem. „Ne to, co uvidíš.“

První průjezd byl široký a projeli jsme jím bez dotyku. Ve druhém jsme se otřeli zádí a loď se natočila. Musela jsem couvat jedním veslem a zabírat druhým, aby se nám příď nepostavila napříč; šestiveslice se otáčí pomalu a každý ten pohyb je o nádech delší, než by měl být. Do třetího jsem najela špatně. Viděla jsem, jak se ta mezera zavírá, a než jsem stačila cokoli zavolat, Hávard vstal, opřel se veslem naplocho o ledovou hranu a odtlačil nás zpátky. Veslo to vydrželo. Prošli jsme čtvrtým, který se otevřel o dvě délky vedle, a za zády nám to bouchlo, jak se ty dvě kry srazily.

V pátém průjezdu už nešlo o mezery. Kry se v tom místě naskládaly na sebe a mezi nimi zbyla brázda tak úzká, že jí loď prošla jenom bez vesel. Zatáhla jsem obě vesla dovnitř, Hávard udělal totéž, a půl délky jsme se odstrkávali rukama od ledu, který nám na obou stranách jel kolem loktů. Loď se dvakrát zastavila a dvakrát ji proud posunul dál. Pak se to otevřelo a byli jsme venku.

Měla jsem mokro až po kolena a v lodi tolik vody, že jsem musela sedět na okraji a vybírat ji putnou mezi záběry.

Ormar zastavil před branou. Stál na zádi a zvedl ruku. S dvacetiloktovou lodí a kýlem tam vjet nemohl.

K našemu břehu jsme to dojeli za hodinu a půl. Slunce už bylo nízko a fjord byl bílý, jak se do něj opíralo od západu.

Seděl na první lavici čelem ke mně a to nízké světlo mu leželo na půl tváře. Poprvé od včerejšího večera jsem věděla, koho vezu. Byl mladší, než na kolik jsem ho v té tmě odhadla, nanejvýš o pět zim starší než já. Kost pod levým okem měl sraženou dovnitř a srostla mu nakřivo. Vousy byly třídenní a šel jimi odshora dolů pruh, kde nerostou.

Od Kamenné brány jsme mluvili jenom o veslech. Listopad mi přitom nešel z hlavy. V půlce měsíce vstala matka v noci a řekla, že jede pro dříví, a já jsem tehdy vezla ráno tři lidi na druhou stranu a spala jsem čtyři hodiny, takže jsem se neptala.

Poslední hodinu jsme veslovali proti odlivu, který v prosinci táhne od ledovce ven a bere s sebou drť, co zbyla z ker. Bije to do trupu po celé délce a v prázdné šestiveslici je z toho rachot. Přestala jsem počítat záběry a začala počítat kameny na břehu.

Naše přístaviště vypadalo z vody stejně jako vždycky, až na dvě věci. Na kameni stranou byla vyhaslá hranice, černá a rozfoukaná. Nevěděla jsem, jestli je to dobře. A nad ní na kůlu chyběla tabule.

Tu tabuli tam přibil děd. Byl na ní kruh a v něm dvě čárky, nic jiného, a visela tam tak dlouho, že už si jí nikdo nevšímal.

Teď na kůlu zůstaly dva hřebíky a světlejší dřevo.

Přirazili jsme k molu a uvázala jsem šestiveslici na kruh, na který se váže náš člun. Nikdo nevyšel. Ve vsi nad přístavištěm se topilo ve všech domech a nikdo nevyšel, i když nás museli slyšet.

V okně u Torgnyů se pohnula okenice a zase se zavřela. Nahoře nad cestou stála žena s putnou, počkala, až jí pohled oplatím, a pak šla dovnitř a zavřela za sebou.

Loděnice stojí kus stranou, na štěrku, a její vrata jsou od vody vidět.

Byla pootevřená a uvnitř se svítilo.

„Zůstaň tady,“ řekla jsem.

„Salko.“

„Zůstaň tady. Jestli tam někdo je, ať to nejsi ty.“

Vzala jsem z lodi to veslo se značkou a šla po štěrku nahoru. Vrata jsou těžká a jedno křídlo drhne, takže se musí nadzvednout. Nadzvedla jsem je dřív, než mi došlo, že to dělám. Dělám to odmalička.

Uvnitř to bylo cítit dehtem a mokrým konopím a od stěn se vracela ozvěna.

Na zemi stála lucerna.

Za lucernou byly srovnané pytle. Ječmen a sůl. Žádné bedny. Sušené ryby tam nebyly. Devět set liber, celá polovina skladu.

A na těch pytlích seděla matka.

Měla na sobě kabát do zimy, rukavice a na kolenou tabuli s kruhem a dvěma čárkami. Vypadala, jako by tam seděla od svítání.

Zvedla hlavu a chvíli si mě prohlížela celou, od mokrých bot přes zástěru až po veslo v mé ruce.

„Zavři vrata,“ řekla.