Lovetrap

Začalo to u polévky

Můj muž má milenku. Jsem to já. · 1. kapitola z 17

Můj muž má milenku. Vím o ní víc než on. Vím, co nosí, kdy za ním chodí a že s ním ještě nepromluvila ani slovo. Vím, že mu to nevadí. Ta žena jsem já a on to neví.

Neměla jsem to v úmyslu. Začalo to u polévky.

Je třetí den karnevalu a služka mi při nalévání říká, že pán půjde večer zase do herny. Říká to do mísy. Potom dodá, že tam prý za někým chodí, a to už se dívá na mě.

Nechci ho hlídat ani mu nic vyčítat. Chci ji vidět. Chci vědět, jak vypadá žena, kvůli které si můj muž poslední týden čistí boty sám.

Do herny se bez masky nesmí. U maskáře na mostě visí zlaté, s peřím, s dlouhými nosy. Beru černou, oválnou, bez úst a bez šňůrek. Zakryje celou tvář. Zevnitř má knoflík a ten se drží mezi zuby. Maskář říká, že je to maska pro dámy, které si nepřejí být obtěžovány hovorem.

V herně je horko a s knoflíkem v zubech se špatně polyká. Stoly, svíce, sto lidí bez tváře. Svého muže poznávám podle zad, těch jsem za osm let viděla dost. Stojí u kostek. Žádná žena u něho není. Čekám u sloupu a žádná nepřichází. Hraje, prohrává a směje se. Doma se nikdy nahlas nesměje.

Potom se můj muž otočí a uvidí mě.

Jde ke mně přes celý sál. Mám na sobě matčin plášť z truhly a rukavice až k loktům, ale stejně čekám, že řekne moje jméno. Neřekne. Ukloní se.

„Paní si vybrala jediný sloup, od kterého je vidět na všechny stoly i na dveře,“ říká. „Buď někoho hledáte, nebo se před někým schováváte. Hledáte?“

Když otevřu ústa, maska spadne na dlažbu a před ním bude stát jeho žena. Svírám knoflík, až mě bolí čelist. On čeká. Hlavu má trochu nakloněnou a opravdu čeká, co udělám.

Kývnu.

„Manžela?“

Kývnu.

„Je tady?“

Kývnu. Mám chuť ho uhodit a zároveň chci vědět, na co se zeptá dál.

„A ví, že jste tu vy?“

Zavrtím hlavou.

„Tak s tím hledáním nespěchejte,“ říká a nabídne mi rámě.

Vede mě mezi stoly a mluví. Potichu, jen ke mně. Minulý týden mu ztroskotala loď se suknem. Doma to neřekl. Chodí sem, protože si tu může namlouvat, že to vyhraje zpátky. Cizí ženě to poví po čtvrt hodině. To sukno bylo koupené za moje věno.

Zapomenu na knoflík. Nadechnu se, abych mu řekla, čí to sukno bylo. Čelist povolí a maska mi sjede po tváři.

Je rychlejší než já. Chytí masku a přidrží mi ji na obličeji. Skousnu knoflík. Stojí tak blízko, že cítím víno, které pil. Dívá se mi do očí skrz dva otvory v černém sametu a ty oči nepoznává. Osm let mi každý večer sedí naproti u stolu. Ruku nechává, kde je, i když už maska drží. Já neuhýbám. Chvíli tak stojíme.

Ruku nakonec spustí on. Odkašle si.

„Měl bych vám říct, že jsem ženatý,“ říká. „Moje žena je dobrá žena. Za osm let mi toho řekla asi tolik co vy dnes večer. Jenže vy držíte mezi zuby knoflík. Ona ne.“

První rok jsem mluvila. Ptala jsem se ho, jaký měl den, a on říkal, že bych tomu nerozuměla. Druhý rok jsem se ptát přestala. Nevšiml si toho.

Nemůžu mu říct nic. Ani s knoflíkem, ani bez něj.

Od kostek na něho volají. Ptá se, jestli přijdu zítra, a zase čeká. Otočím se a jdu ke dveřím, dokud mě nohy poslouchají.

Domů se vrátím před ním. Sedím v síni u jedné svíčky s vyšíváním na klíně a pod vyšíváním mám masku. Slyším, jak pod okny přirazí loďka, potom dveře. Vchází, věší plášť, svou masku nechává na hřebíku.

„Ty ještě nespíš?“ řekne schodům a jde nahoru. Na odpověď nečeká.

Počkám, až nade mnou zavržou prkna a ztichnou. Potom masku vytáhnu. Na knoflíku jsou dva důlky po mých zubech.

Zítra tam půjdu zase. Už ne proto, abych viděla, za kým chodí. Chci, aby se mě ještě jednou na něco zeptal a počkal.

Sfouknu svíčku, zvednu si masku k obličeji a potmě znovu skousnu knoflík.

Tohle je ukázka zdarma. Celý příběh Můj muž má milenku. Jsem to já. najdeš v Lovetrap čtečce — v prohlížeči, bez instalace.