Lovetrap

Dal mi náramek z mé šperkovnice

Můj muž má milenku. Jsem to já. · 2. kapitola z 17

Včera jsem tam šla podruhé. Můj muž stojí hned u dveří a čeká na mě.

„Dnes se nehraje,“ říká. „Dole mám loďku.“

Vede mě po schodech dolů k vodě. Je to najatá loďka s převozníkem. Můj muž mi podá ruku, usadí mě na lavici a sedne si vedle mě. Doma sedává naproti.

Plujeme nočním kanálem. Na vodě se houpou světla z oken a odněkud je slyšet hudba. Převozník se dívá před sebe.

„Posledně jste přikývla, že hledáte manžela,“ říká můj muž. „Našla jste ho?“

Masku držím za knoflík mezi zuby, takže promluvit nemůžu. Kývnu.

„A on vás?“

Zavrtím hlavou.

„Jeho škoda,“ říká a sáhne pod plášť. „Podejte mi ruku.“

Podám. Rozbalí kapesník a v něm leží náramek. Je zlatý, s řadou drobných penízků, které o sebe cinkají. Za osm let jsem od svého muže nedostala jediný dárek. Tenhle je první a já ho znám. Dostala jsem ho od otce ke svatbě, patří k mému věnu. Roky ležel v mé šperkovnici. Mému muži nedávno ztroskotala loď se suknem a na dárky nemá. Tak si náramek vzal a ani se mě nezeptal.

Zapíná mi ho přes rukavici. Zámek se zasekne. Zkusí to ještě dvakrát a neví si s ním rady.

„S tímhle jsem nepočítal,“ směje se.

Sáhnu na zámek a ani o tom nepřemýšlím. Nadzvednu jazýček, pootočím ho a zatlačím. Cvakne to. Kdo ten náramek nezná, nezapne ho.

Můj muž se přestane smát. Viděl to.

„Paní má doma podobný?“ zeptá se. A čeká.

Kývnu. Je to pravda.

„Pak víte, jaká je to škoda,“ říká. „Tenhle patřil jedné paní, která ho nenosila. Taková věc nemá ležet v krabici. Má ji nosit žena, které to sluší.“

Vím, proč ho ta paní nenosila. První rok manželství jsem si ho vzala na hostinu. Cestou mi můj muž řekl, ať ho sundám. Kupcova žena prý nemá cinkat jako kramářka. Sundala jsem ho a mezi lidi jsem si ho už nikdy nevzala.

Teď mě můj muž drží za zápěstí a nepouští. Náramek cinkne při každém zhoupnutí loďky a jemu to nevadí.

„Kdybyste mohla mluvit,“ říká, „řekla byste mi, ať vás pustím?“

Zavrtím hlavou. Bolí mě, že tu ruku drží cizí ženě. A stejně nechci, aby ji pustil.

„Karneval potrvá ještě devět večerů,“ říká. „Potom se masky odkládají. Rád bych viděl, komu jsem ten náramek dal.“

To není otázka. Odpovídat nemusím.

Převozník zpomalí.

„Kam vás máme odvézt?“ zeptá se můj muž. „Kde paní vystoupí?“

Promluvit nemůžu. Na vlastní dům ukázat nemůžu. Vyprostím ruku a ukážu na schody nejbližšího velkého domu. Má mramorové průčelí a dvě řady osvětlených oken. V životě jsem v něm nebyla a nevím, kdo tam bydlí.

Můj muž si ten dům prohlédne od vody až po střechu. Je vidět, že se mu líbí. Pomůže mi na schody a ukloní se hlouběji než poprvé.

Stojím na cizích schodech, dokud loďka nezahne za roh. Potom si vykasám plášť a běžím domů přes tři mosty. Jsem tam těsně před ním. Sotva vyběhnu nahoru, bouchnou dole dveře. Můj muž zůstává dole. Slyším ho chodit sem a tam. Náramek mám pořád na ruce.

Otevřu šperkovnici. Místo po náramku je prázdné. Vrátit ho tam nemůžu. Ráno by v ní ležela věc, kterou můj muž večer daroval jiné ženě. Náramek schovám pod vyšívání.

Dívám se, co v krabici zůstalo. Vedle prázdného místa po náramku je ještě jedno. Chybí náušnice po matce.

Náramek dal mně. Náušnice ne.

Buď je prodal, nebo je nosí jiná žena. A o té já nevím nic.

Tohle je ukázka zdarma. Celý příběh Můj muž má milenku. Jsem to já. najdeš v Lovetrap čtečce — v prohlížeči, bez instalace.