Paní o tom prý ví
Můj muž má milenku. Jsem to já. · 3. kapitola z 17
Matčiny náušnice hledám u zlatníka. Když kupec potřebuje peníze, nese zlato sem.
Krám je pod podloubím. Zlatník stojí za pultem a zná mě. Před osmi lety nám dělal snubní prsteny.
„Paní kupcová,“ říká a lehce se ukloní.
Popíšu mu, co hledám. Dvě perly na zlatých háčcích, jedna o něco tmavší než druhá. Zlatník vytáhne zpod pultu knihu a čte v ní zápis po zápisu. Obrací listy dozadu. Trvá to dlouho.
„Náušnice ne,“ říká. „Ty mi pán nepřinesl. Ani letos, ani loni.“
Takže je neprodal. Zbývá, že je nosí jiná, a to si u pultu domýšlet nechci.
„Ale jestli jde paní pro stříbro,“ říká zlatník, „to mám vzadu pohromadě.“
Nevím, o jakém stříbře mluví. Odejde za závěs a vrátí se s rancem z hrubého plátna. Rozbalí ho na pultě. Dvanáct lžic. Dva svícny. Konvice a dvě mísy. Na každém kusu je vyrytá značka mého otce. Je to stříbro z mé výbavy. Myslela jsem, že leží doma v truhle pod ubrusy. Vytahovalo se jen na svátky a loni můj muž řekl, že hosty zvát nebudeme.
„Pán to nosil po kouskách,“ říká zlatník. „První lžíce loni po karnevalu, svícny na podzim, konvici před měsícem.“ Mluví pomalu a každé slovo říká zvlášť. „Tomu se říká zástava, paní. Pán dostal peníze a stříbro leží u mě. Až pán peníze vrátí, půjde stříbro domů. Paní se nemusí bát, nic se neztratilo. Pán říkal, že paní o tom ví.“
Zlatník vidí ženu, která přišla hledat náušnice a o dvanácti lžicích neměla tušení. Vidí to správně.
Mohla bych říct pravdu. Zlatník by ji zapsal a do večera by ji znala celá ulice. Říkalo by se, že kupec zastavuje ženinu výbavu a žena o tom neví. Stydím se za něho a ještě víc za sebe.
„Vím o tom,“ řeknu.
Zlatník kývne, namočí brk a zapíše to. Čtu ta slova vzhůru nohama: paní o tom ví. Dnes už je to pravda.
Balí stříbro zpátky do plátna. Dívám se na své ruce na pultě. Na levé mám snubní prsten. Jiné zlato na sobě nemám a jiné peníze taky ne. Všechno, co jsem do manželství přinesla, spravuje můj muž.
Večer mám jít do herny. Včera se mě můj muž na loďce zeptal, kde vystoupím. Na náš dům jsem ukázat nemohla, tak jsem ukázala na cizí, mramorový, se dvěma řadami osvětlených oken. Od včerejška jsem pro něho paní z mramorového domu. Taková paní nechodí třetí večer v matčině plášti přes domácí šaty.
Prsten nejde přes kloub. Osm let jsem ho nesundala. Sjede, až když si kloub nasliním. Zůstane po něm bílý pruh a důlek.
Položím prsten na pult vedle plátna se stříbrem.
„Tohle taky,“ řeknu. „Do zástavy.“
Zlatník ho zvedne ke světlu. Poznává svou práci.
„A pán o tom ví?“ zeptá se zlatník.
„Pán se ptát nebude,“ řeknu.
Zapíše i tohle. Zváží prsten a odpočítá mi na pult peníze. Jsou to první peníze, o kterých můj muž neví. Prsten uloží do plátna ke lžicím a ranec odnese za závěs.
Z krámu jdu rovnou do ulice krejčích. Jeden má hotové šaty po paní, která si pro ně nepřišla. Tmavě zelené hedvábí a výstřih, jaký jsem na sobě nikdy neměla. V pase mi jsou volné. Krejčí je sešpendlí a slíbí, že je do večera zabere. Zaplatím a nesmlouvám. Od svatby jsem za sebe neutratila nic. Všechno mi kupoval můj muž a vybíral to on.
Cestou domů cítím, že na levé ruce nic nemám. Můj muž si toho všimne, nebo nevšimne. Nevím, co z toho chci víc.
Večer si zelené šaty obléknu pod matčin plášť. Půjdu za svým mužem do herny jako paní, za kterou mě má.
Lovetrap