Poprvé klepu já
V noci mi klepali na dveře · 1. kapitola z 12
Mrtvé muže jsem svlékala od dětství. Otec je věšel, já je myla. Ti živí za mnou začali chodit, až když jsem dospěla. Byli to ti samí, co mi ve dne plivali pod nohy. Dneska mě soudí za smilstvo.
Stojím v radní síni před dlouhým stolem. Sedí za ním dvanáct mužů a devět z nich za mnou chodilo. Purkmistr čte žalobu rychle a potichu. Chodil v úterý. Vím, že má na zádech jizvy po řemeni a že mu je udělal vlastní otec.
Jsem katova dcera. Na co sáhne kat, na to už nikdo z města nesáhne, a to platí i pro mě. Otec věší, láme a pálí. Já potom omývám, co zbylo, a zašívám to do plátna. K těm živým mě nikdo nenutil. Prvního jsem k sobě pustila ze zvědavosti. Do té doby jsem znala jen muže, kteří už nedýchali. Mrtvý mlčí. Živý potom mluví. O penězích, o ženě, o sousedovi. Mysleli si, že je nikdo neslyší, protože katova dcera pro ně není člověk. Já si pamatuju všechno.
Purkmistr dočte a navrhne trest. Cejch do tváře a vyhnání z města, zítra za úsvitu, rukou kata. Kat je můj otec. To železo znám. Drhnu ho po každém, koho jím pálil. Ostatní radní přikývnou. Dívám se na těch devět, co ke mně chodili. Žádný se nepodívá na mě a žádný se nepodívá na souseda. A mně dojde, že si každý z nich celá léta myslel, že je jediný.
Jen jeden nepřikývne. Sedí na konci stolu, v černém, a není od nás. Poslal ho biskup. Udání na mě nepřišlo radě, přišlo biskupovi, a proto mě ti pánové soudit musí. Cizinec položí pero a řekne: „Smilstvo se nepáchá o samotě. S kým?“
V síni je ticho. Purkmistr řekne, že tohle není potřeba. Cizinec odpoví, že to potřeba je, do zápisu.
Devět mužů čeká, že budu mlčet. Když budu mlčet, ráno mi otec vypálí znamení do tváře a cejchované ženě už nikdy nikdo neuvěří. Na to spoléhají.
Tak řeknu jedno jméno. „Se správcem obecní sýpky. Chodil ve středu.“
Správce se zasměje. Řekne, že lžu a že by na katovu děvku nesáhl ani klackem. Řeknu: „Pod levou lopatkou má vypálené písmeno. Tak na severu značí zloděje. Pod košilí ho neviděl nikdo. Jen já.“
Cizinec kývne na dva biřice. „Sundejte mu košili.“ Biřici se podívají na purkmistra. Purkmistr mlčí. Kdo by se správce zastal, musel by cizinci vysvětlit proč.
Písmeno tam je. Stará, dávno zahojená spálenina. Muž, který deset let hlídá obilí celého města, je cejchovaný zloděj. A těch osm ostatních se poprvé podívá jeden na druhého.
Cizinec si to zapíše a zeptá se: „Kdo další?“ Řeknu, že je to na dlouho a že jsem unavená. Purkmistr uhodí do stolu. Rozsudek platí, za úsvitu. Cizinec zavře knihu. „Zbytek mi tedy povíte ráno. Než se rozpálí železo.“
Odvedou mě domů. Šatlavu naše město nemá, vězně zavírá do katovny a klíč nosí můj otec. Zamkne za mnou přední dveře. Na ty zadní, na které mi celá léta klepali, zapomene. Nebo nezapomene. Do úsvitu zbývá jedna noc a osm mužů ví, že si pamatuju všechno. Poprvé klepu já. Na jejich dveře.
Lovetrap