Ten, co sliboval
V noci mi klepali na dveře · 2. kapitola z 12
Sníh za kůlnou nikdo neodhrnul, a tak za sebou nechávám stopy od našich zadních dveří až na ulici. Otec je ráno uvidí. Ať je vidí.
V ruce nesu náprstek. Je mosazný, na okraji má vyrytý proužek a je mi velký. Dal mi ho nejmladší z radních loni před adventem, protože mě jehla při šití píchala skrz plátno. Zašívám s ním každého, koho otec pověsí. Ten radní to neví. Myslí si, že s ním lemuju košile.
Jdu k němu první. Chodil v sobotu a jediný zůstával do rána. V neděli ho matka čekala v kostele a on přišel rovnou ode mě, s vlasy namočenými v našem sudu. Jednou u toho sudu řekl, že si mě vezme, až můj otec umře. Řekl to nahlas, na dvoře, za světla. Nikdo jiný mi nikdy nic neslíbil.
Hrozit těm mužům nemá smysl. Správce jsem usvědčila a rozsudek platí dál. Ráno můžu jmenovat všech osm a železo se rozpálí stejně. Jdu prosit o jedinou věc: aby jeden z nich před cizincem sám řekl, že ke mně chodil taky. Radnímu by uvěřili a to železo by potom museli přiložit i jemu. Svého pálit nebudou. Nechali by na pokoji nás oba.
Prosit jsem nikdy nikoho nemusela. Ve dne na mě nikdo nemluví a v noci chtěli něco oni. Tak si to cestou skládám. Řeknu mu, že nechci, aby si mě bral. Že nechci nic z toho, co sliboval. Že stačí jedna věta ráno před cizincem a že mu ji povím předem, slovo od slova, aby ji jen zopakoval. Řeknu mu, že se bojí matky a že cejch do tváře je horší než matka. To poslední zase vyhodím. Je to výčitka a on při výčitkách zatne zuby a přestane poslouchat.
Bydlí nad soukenickým krámem po svém otci. V domě je tma, u sousedů taky. Jeho okno je to nad průjezdem. Vím to od něj, vyprávěl mi, kam mu ráno svítí slunce. Hodit do okenice sněhem si netroufnu, matka spí hned vedle. Zaklepu na dveře krámu tak, jak klepal on na naše. Dvakrát a po chvíli jednou.
Dlouho nic. Stojím a zebou mě nohy. Potom nahoře vrznou prkna a někdo jde po schodech dolů. Jde bos, to poznám. Svíčku si nezapálil.
Závora se odsune a dveře se otevřou na škvíru. Je v ní kus jeho tváře a ruka na veřejích. Má na sobě noční košili a přes ni kabát s kožešinou, ten, co jsem mu loni v zimě sušila u kamen.
„Co tady chceš,“ zašeptá.
Všechno, co jsem si složila, je pryč. Řeknu jen: „Šla jsem k tobě první.“
Chvíli nic neříká. Dívá se nahoru, kde spí matka. Mně do tváře se nepodívá.
„Já tě neznám.“
Řeknu mu, čí jsem dcera. Je to hloupé, on to ví. V síni seděl třetí od okna a přikývl mezi prvními.
„Neznám tě,“ řekne ještě jednou, potichu. „Nikdy jsem u vás nebyl. Jdi pryč, nebo zavolám ponocného.“
Ponocného nezavolá. Musel by křičet a vzbudil by ji.
Otevřu pusu, abych začala tím, že nechci, aby si mě bral. Dveře se zavřou. Zasouvá závoru zpátky pomalu, aby necvakla.
Stojím před krámem a čekám, až zavržou schody. Schody mlčí. Zůstal hned za dveřmi. Slyším ho dýchat, rychle a ústy. Dělí nás jedno prkno. Kdybych teď začala mluvit, slyšel by každé slovo a nemohl by nic, jen stát a poslouchat.
Mlčím. On taky. Dojde mi, že se nehne, dokud neuslyší moje kroky. Nahoru nemůže, vrzly by schody a on neví, jestli potom nezačnu bušit. Tak stojí bos na dlaždicích a čeká, až odejdu já. Ráno bude stát na náměstí mezi radními a bude se dívat, jak mi otec nese železo k tváři. Potom půjde s matkou na mši.
Z té řeči neřeknu nic. Podruhé nezaklepu.
Otevřu ruku. Náprstek je teplý. Položím ho na práh, doprostřed, dnem dolů. Ráno ho najde on, nebo ona, to je mi jedno. Na prahu leží trocha navátého sněhu a pod mosazí hned taje.
Otočím se a jdu. Šlapu nahlas, aby mě slyšel. Za třetím domem se zastavím a poslouchám. Schody zavržou až teď.
Dneska v noci jsem jednomu muži řekla, že jsem šla nejdřív k němu. Nikomu dalšímu to už neřeknu.
Na konci ulice, za kašnou, svítí jedno okno v přízemí. Je to lékárna. Jdu tam.
Lovetrap