Lovetrap

Ten hodný

V noci mi klepali na dveře · 3. kapitola z 12

Lékárník nespí. Stojí za pultem v zástěře a tluče něco v hmoždíři, oknem ho vidím celého, lampu má vedle sebe. Chodil v pondělí. Vždycky něco přinesl, sušené švestky, kus lékořice, jednou mast na oznobeniny, a položil to na stůl, ještě než si sundal kabát. Ptal se, jestli jsem jedla. Peníze mi nabídl jen jednou a já mu je vrátila do kapsy.

Stojím před oknem ve světle a čekám, až zvedne hlavu.

Zvedne ji, když dotluče. Lekne se a palička mu cinkne o pult. Potom mě pozná, ohlédne se ke stropu a ukáže rukou na dveře vedle krámu.

Otevře mi sám a hned za mnou zavře. Jsme v předsíni. Je tu lavice, věšák se dvěma dívčími plášti, velkým a menším, a schody nahoru. Dveře do lékárny za sebou přivřel, padá sem z krámu jen proužek světla.

„Dál tě vzít nemůžu,“ zašeptá. „Ta menší kašle, žena u ní sedí. Proto jsem vzhůru.“

Řeknu, že dál nechci.

Dívá se mi na boty, na sukni, na ruce. „Jedla jsi?“

Nejedla jsem od rána před soudem. Odejde do krámu a vrátí se s půlkou bochníku a s hrnkem teplého mléka, které měl přichystané pro dítě. Posadí mě na lavici. Sám si sedne na druhý schod, aby nebyl výš než já. U nás si sedal na zem k peci.

Jím a on mluví. Že na mě celý večer myslel. Že to v síni nebylo spravedlivé a že je mu to líto, moc líto. Že purkmistr měl trest hotový, už když se scházeli, a nikdo se na nic neptal. Má mokré oči. Nehraje to. Když něco hraje, mne si ucho, a teď má ruce složené mezi koleny.

Dojím chleba a hrnek postavím na lavici vedle sebe.

„Potřebuju od vás jednu věc,“ řeknu. „Ráno. Až se ten od biskupa zeptá, kdo další. Abyste řekl, že vy. Že jste u mě byl taky. Jenom tuhle větu. Prosím. Prosím vás.“

Dlouho se dívá na ty dva pláště na věšáku.

„Mám dcery,“ řekne. „Starší je od Vánoc zasnoubená. Kdybych ráno řekl tohle, ženich od ní odejde a tu menší už si nevezme nikdo. A lék by si ode mě nekoupil nikdo. Musíš mi rozumět. Kdyby šlo jen o mě, řekl bych to.“ Vezme mě za ruku a drží ji v obou svých, opatrně. „Na mou duši, že bych to řekl.“

Myslí to vážně. Ruku mi nepustí, dokud nekývnu, že rozumím. Kývnu.

Potom vstane a poprosí mě, ať chvilku počkám. Slyším ho v krámě otvírat zásuvku. Vrátí se s uzlíčkem v plátně a s malým kameninovým kelímkem. Uzlíček mi položí do klína. Cinkne to.

„To máš na cestu,“ řekne. „Do dalšího města jsou to dva dny pěšky. V hospodě u brodu tě nechají přespat ve stodole, když zaplatíš předem. A tohle,“ podá mi kelímek, „si na to maž ráno a večer, tenkou vrstvu. Nezavazuj to, musí k tomu vzduch. Do týdne to přestane mokvat.“

Sedím s uzlíčkem v klíně a s kelímkem v ruce. Kelímek je studený a provázek kolem víčka má dva uzly. Tu mast nemíchal teď. Měl ji hotovou, než jsem přišla.

„Vezmi si to,“ řekne. „Prosím tě. Ať vím, že nemáš hlad.“

Dosud jsem od něj brala jen jídlo a tu mast na oznobeniny. Rozvážu plátno. Jsou tam stříbrné mince, víc, než otec dostane od města za měsíc. Zítra nebudu mít co jíst a nevím, kde budu spát. Zavážu plátno a strčím si ho za živůtek. Zčervenám při tom, poprvé za celou noc, a jsem ráda, že sem z krámu jde tak málo světla.

On si oddechne. Slyším to. Narovná se, pohladí mě po vlasech a řekne, že jsem hodná holka a že se za mě bude modlit. Je mi devětadvacet. Zaplatil.

Nahoře se rozkašle dítě. Lékárník otočí hlavu ke schodům. Vstanu sama, aby mě nemusel posílat. Otevře dveře, podívá se do ulice na obě strany a pustí mě ven. Ještě za mnou zašeptá, ať si zavážu šátek, že mrzne.

Dojdu ke kašně, kam ještě svítí jeho okno. Vytáhnu uzlíček a spočítám mince. Devět. Přepočítám je ještě jednou, minci po minci, a schovám je zpátky. Kelímek mám v kapse zástěry. Než si zavážu šátek, okno lékárny zhasne.

Tohle je ukázka zdarma. Celý příběh V noci mi klepali na dveře najdeš v Lovetrap čtečce — v prohlížeči, bez instalace.