Neviditelný

Prázdné lůžko. Iris stála ve dveřích a snažila se srovnat dvě nemožné věci — chlapa, kterého před dvěma hodinami zašívala, a chlapa, který po vlastních odešel z jednotky intenzivní péče.

Našla ho o dveře dál, v tmavém pokoji pro personál. Opíral se o umyvadlo, bledý jako stěna, jednou rukou si držel obvaz na boku a v druhé — Iris zvedla obočí — svíral skalpel z jejího vozíku.

„Vy jste se zbláznil.“ Zavřela za sebou dveře. „Roztrhnete si stehy a vykrvácíte mi tu na podlaze.“

„Volal ti Kroll.“ Ani se nezeptal. „Viděl jsem ti to na obličeji. Klidnej hlas, ptal se, jestli mě máš dobře zašitýho. Mám pravdu?“

„Vy ho znáte.“

„Dělal jsem pro něj.“ Skalpel položil na okraj umyvadla opatrně, jako by odkládal něco, čeho lituje. „Osm let. Věci, na který se mě radši neptej. Pak jsem odešel a on nemá rád, když někdo odchází bez dovolení.“

Iris polkla. „A já jsem vás před dvěma lety zašila.“

„A tím ses dostala na jeho seznam.“ Poprvé se na ni pořádně podíval a v těch šedých očích nebyla omluva, jen klid člověka, který si tohle spočítal už dávno. „Mrzí mě to. Kdybych věděl, že tě do toho namočím, radši se tenkrát v tý ordinaci vykrvácím.“

„To neříkejte.“

„Proč ne? Je to pravda.“

„Protože já lidi umřít nenechávám.“ Přistoupila k němu a sáhla mu na obvaz, zkušeně, profesionálně, a snažila se nevnímat, že pod dlaní cítí tlukot jeho srdce. „Ani vás. Ani podruhý.“

Na chodbě práskly dveře. Kroky — moc kroků a moc rychlých na noční směnu. Silas zhasl jediným pohybem, přitáhl ji za zápěstí do kouta za skříně a přitiskl ji zády ke zdi. Jednu dlaň jí položil přes ústa, druhou se opřel o zeď nad její hlavou. Iris, přišpendlená mezi ním a studeným kachlíkem, cítila každý jeho nádech na spánku.

„Ani hlásku,“ vydechl jí do vlasů.

Škvírou pode dveřmi přejely stíny. Muž venku řekl něco do vysílačky — pokoj devět, prázdno — a šel dál. Iris měla srdce až v krku a nebylo to jen tím strachem; byla si ostudně vědomá jeho těla podél toho svého, pachu deště a krve v jeho vlasech, tepla jeho dlaně na svých rtech. Silas k ní sklopil oči. Na jednu jedinou vteřinu mu pohled sklouzl k jejím ústům a stisk na jejím zápěstí se nepatrně zpevnil, jako by se držel on jí, ne ona jeho.

Pak byl o krok zpátky. Zase jen zraněný chlap se skalpelem.

„Musíme jít,“ řekl chraptivě. „Hned. Zadním schodištěm.“

„Já mám pacienty. Mám směnu, mám—“

„Máš třicet vteřin, než se sem vrátí. A podruhý se na pokoj devět ptát nebudou.“ Podal jí ruku. Krvavou, roztřesenou, ale pevnou. „Věř mi, nebo tu zůstaň. Obojí nejde.“

Iris se ohlédla po dveřích, za kterými spal celý svět, do něhož se právě přestala moct vrátit. Pak vložila dlaň do té jeho.

Venku pršelo. Doběhli k jejímu autu na konci parkoviště, Silas se svezl na sedadlo spolujezdce a přitiskl si ruku na bok, kde obvazem prosakovala tmavá skvrna. Iris nahodila motor a vyrazila zrovna ve chvíli, kdy se u vjezdu rozsvítily reflektory černého auta, které tam předtím nestálo. Zabočila do boční uličky, zhasla světla, projela dvěma bloky a nechala je minout křižovatku.

Když se přestala třást, promluvila. „Jak jste věděl, že mi Kroll volal? Byl jste ve vedlejším pokoji.“

„Znám ho.“

„To není odpověď.“ Zastavila na červené, kterou nikdo nehlídal, a otočila se k němu. „A jak jste věděl, že dneska sloužím zrovna já? Nemocnice má šest traumatologů.“

„Není to náhoda.“ Díval se z okna. „Dva roky vím, kdy máš službu. Vím, že bydlíš ve třetím patře v domě u vody. Že si v úterý nosíš snídani z krámku na rohu. Že se ti loni v září odstěhovala sestra.“ Otočil se k ní a ten klid byl najednou pryč. „Nezmizel jsem, Iris. Jenom jsem stál dost daleko, abys mě neviděla. Někdo tě hlídat musel. A já u tebe měl dluh.“

Iris stála na červené dýl, než musela, a v hlavě jí zvonila jediná věta — celou tu dobu mě sledoval — a nedokázala rozeznat, jestli to, co cítí, je hrůza, nebo něco mnohem horšího.