Za koho to stojí

Byt na konci slepé uličky nad zavřenou loděnicí měl dvě místnosti, matraci na zemi a okno do černé vody. Ani fotka, ani hrnek navíc — bydlel tu někdo, kdo se každou noc chystá zmizet.

„Sundejte košili a sedněte si,“ řekla Iris a otevřela lékárničku, kterou cestou koupili na noční benzínce. „Prosakuje to. Roztrhl jste si aspoň dva stehy, když jste na chodbě dělal hrdinu.“

Silas si stáhl košili přes hlavu a Iris se přinutila dívat se jen na ránu — na zarudlé okolí, na uvolněné stehy — a ne na to ostatní, na tělo poseté starými jizvami, z nichž některé poznávala, protože je psala sama.

„Máš studený ruce,“ řekl, když se ho dotkla.

„Chirurgický.“ Vyčistila okolí rány. „Držte. Bude to pálit.“

„Přežil jsem horší věci.“

„Já vím. U jedný z nich jsem stála.“ Zabodla jehlu a on ani nemrkl.

„Většina lidí u stehů nadává,“ řekla. „Vy ani nedýcháte.“

„Naučil jsem se být zticha, když mě někdo drží něčím ostrým.“

„To nezní jako pěkný život.“

„Nebyl.“

Šila mlčky, blízko jeho kůže, a v tom malém pokoji slyšela každý jeho nádech. Cítila, jak se pod jejími prsty napíná, a poprvé za dva roky si nezakazovala vědět, co znamená, když se jí u obyčejného stehu zrychlí vlastní dech.

„Proč jsi mě tenkrát neudala?“ zeptal se tiše. „Přivezli ti chlapa se střelnou ranou. Musela sis domyslet, co jsem zač.“

„Nedomýšlela jsem si nic.“ Utáhla uzel. „Věděla jsem jen, že umíráte a prosíte, ať nikam nevolám. Ostatní doktoři vidí ránu. Já vidím i toho, kdo ji nosí.“ Odmlčela se. „A vy jste toho tenkrát nesl strašně moc.“

„A co nesu teď?“ zeptal se.

„To ještě nevím.“ Přeťala nit. „Ale poznám to. Vždycky to nakonec poznám.“

Silas se k ní otočil. Byli si blízko, moc blízko, a Iris zjistila, že už v ruce nedrží jehlu, ale jeho pohled.

„Neměla by ses na mě takhle dívat,“ řekl chraplavě.

„Jak?“

„Jako na někoho, koho se vyplatí zachránit.“ Zvedl ruku a odhrnul jí z tváře pramen vlasů, co jí spadl přes oko. Prsty se zastavily na její čelisti. „Mě zachraňovat se nevyplatí, Iris.“

Měla říct něco chytrého. Měla ustoupit, sbalit lékárničku a najít si na spaní roh co nejdál od něj. Místo toho se slyšela, jak šeptá: „To nech posoudit mě.“ A protože si to dva roky zakazovala a byla už z toho zakazování unavená, byla to ona, kdo překlenul těch pár centimetrů.

Ten polibek byl pomalý a beznadějný, jako když padáš a víš to. Silas ji chytil za týl a přitáhl si ji blíž, až se ocitla v jeho klíně, dlaněmi na jeho hrudi, na kůži teplé i přes všechnu ztracenou krev. Chutnal po dešti a po krvi, kterou mu pomohla udržet uvnitř. Jeho ruka jí sjela po zádech, pod lem trika, rozprostřela se na holé kůži a Iris se zachvěla, přitiskla se blíž a přestala myslet na stehy, na Krolla, na dluh — na všechno kromě toho, jak zoufale ji drží někdo, kdo tvrdí, že za záchranu nestojí.

„Iris,“ vydechl jí do krku. Napůl varování, napůl prosba.

„Já vím,“ zašeptala a políbila ho znovu.

Rozbil to zvuk zvenčí. Auto — pomalu, tiše — zastavilo dole u loděnice, tam, kde žádné zastavit nemělo. Silas ztuhl. Přes její rameno se zadíval z okna a Iris ucítila, jak se celé jeho tělo mění zpátky v to, čím kdysi bývalo.

„Oblékni se,“ řekl, a byl to úplně jiný hlas. Sundal si ji z klína, tiše a rychle, a zpod matrace vytáhl pistoli. „A ať se stane cokoliv — drž se za mnou.“

Dole klaply dveře auta. Jedny. Dvoje.

A pak někdo dole, klidně a beze spěchu, stiskl kliku u paty schodiště.