Čtyři jizvy

Mám čtyři jizvy. Všechny od mužů, kteří mě chtěli chránit. Dnes šli se mnou všichni čtyři.

Seskočila jsem z panského vozu u mezníku dřív, než se kola zastavila. Mužské boty, tři zimy nošené, zapadly do bláta po kotníky a držely. Mezník měl na straně k panství vytesaný znak a na straně ke vsi nic. Za ním stáli v řadě čtyři chlapi. Otec bez čepice, s hlavou už otočenou k cestě. Bratr. Manžel v kabátci, který jsem na něm nikdy neviděla. Farář. Čekali.

Kryštof slezl z kozlíku, sáhl pod plachtu a podal mi list. Složený na čtyřikrát, pečeť dole. Stálo v něm to, co mi na zámku přečetli nahlas: do prvního sněhu jsem panská. Nikdo mě nesmí bít a nikdo mě nesmí odvést. Zastrčila jsem ho pod halenu na levou stranu, kde ho ucítím při každém kroku.

„Do sněhu. Pak si pro tebe přijedu.“

Za ta léta, co mě najímal na stopování pro panství, mi neřekl jinak než stopařko, a jinak mi neřekl ani dnes. Vylezl zpátky na kozlík, otočil vůz na místě, jak to umí jen chlap, který jezdí s koňmi odmalička, a k těm čtyřem u mezníku ani hlavu neotočil. Chvíli bylo slyšet kola v koleji. Pak nic.

Pět let jsem se doma neukázala. Vrchnost mě poslala zpátky, protože ve slati nad naší vsí něco bere chlapy. Sedm za dvě zimy. Ženskou ani jednu. A já umím číst stopy. Dejte mi botu po člověku a já vám řeknu, kde skončil.

Za to mi panství slíbilo glejt. Listinu s pečetí, která ženu vyjme z mužovy ochrany; tu, která ji má, už nikdo nesmí odvést zpátky pod střechu, ze které odešla. Panství za ni chce jedinou věc: místo, kde to ve dne leží. Do prvního sněhu. Po něm list neplatí a glejt se nevydává.

Slať je od mezníku vidět. Plochý hřbet nad vsí, kde les končí a začíná něco, co z dálky vypadá jako louka po dešti. Rašeliniště. Zblízka je to hnědá voda a mech, který nohu někde unese a o krok dál ne. Cesta přes slať se každý rok mění, a kdo ji znal loni, letos ji nezná. Ves tam na jaře řeže rašelinu, protože les je panský a dříví se v něm brát nesmí; suší ji v kupách a na podzim sváží dolů. Letos stály kupy černé proti nebi a nikdo pro ně nešel. Co slať vezme, nechá si.

Šli jsme po cestě do vsi a pak skrz ni. Třicet chalup, kostel s věží, rychta, kovárna, dole u vody mlýn. Mlýn stál a kolo měl suché. Z kovárny nešel kouř; komín studený, dveře na petlici. Zvon nezvonil, nebylo poledne a klekání bylo daleko. Děti zatáhli dovnitř dřív, než jsme došli k první chalupě, takže jsem viděla jen prahy a za ploty dospělé. U plotů stály hlavně ženské. Chlapů je ve vsi o sedm míň a ti, co zbyli, stáli v hloučku u kostela. Otcův statek má okno do dvora. Rám byl nový.

Ves stála u plotů a ani nehlesla. Kovářka mi plivla pod nohy. Stála před kovárnou v černém šátku a plivanec mi dopadl na špičku levé boty. Nesetřela jsem ho. Bylo to jediné, co mi kdo řekl.

Za poslední chalupou začíná svah a na něm cesta, kterou ves vyjezdila vozy s rašelinou. Koleje byly hluboké, s trávou uvnitř. Poslední otisky kol v nich byly loňské, rozmyté deštěm dohladka: jeden vůz nahoru, jeden dolů. Letos tudy nejel žádný.

Otec šel první a ani jednou se neotočil. Matouš. Třiašedesát let a krok pořád stejný, do kopce jako po rovině, hlavu dolů. Levou botu sešlapává ven; poznala bych jeho stopu v koleji mezi stovkou jiných a poznala jsem ji i dnes, sotva ji udělal. Jizvu přes obočí mám od něj. Od hřebíku v okně, kudy jsem ve dvaceti chtěla pryč. Vtáhl mě za vlasy zpátky. Hřebík trčel z rámu nalevo. Jizva jde přes levé obočí; chlupy tam nerostou a ve vsi ji zná každý. Ženská sama prý skončí špatně. Řekl to tenkrát k oknu, ne ke mně. Dnes neřekl nic.

Bratr šel vedle mě s nožem u pasu. Vít. O čtyři roky starší, jediný, kdo mi kdy řekl Polko. Kdysi mi ho vykroutil z ruky a řízl mě do předloktí, abych věděla, jak to bolí, a nezkoušela to na chlapa. Bylo mi patnáct a on mě ten nůž učil držet. Když jsem ho držela dobře, ukázal mi, jak dlouho mi v ruce vydrží proti chlapovi. Jizva na pravém předloktí je z těch čtyř nejrovnější. Vít řeže čistě. Dnes se držel po mé pravici a krok přizpůsobil mému.

Manžel šel o krok za mnou, aby každý viděl, čí jsem. Havel. Rychtář od té doby, co slať vzala starého. Neslyšela jsem ho; Havel chodí neslyšně i do kopce a při bití taky nekřičí. Řemen hlas nepotřebuje. Jednou mě před celou vsí zbil řemenem. Ať se ví, že si chlap ženu hlídá. Jizvu na kyčli mám od té přezky. Na levé. Vrátila jsem se tenkrát po tmě z lesa; hledala jsem ztracenou jalovici a našla ji. Bylo mi osmadvacet. Ta jizva je z těch čtyř jediná, která nekončí na kůži.

Farář nesl lucernu. Ještě nezapálenou; nesl ji na zpáteční cestu. Šel poslední. Páter Eliáš je ve vsi přes dvacet let a za tu dobu byl u každého pohřbu, každé svatby a každého soudu. Když mě ves chtěla soudit za čarování, vtiskl mi do pravé dlaně žhavé železo. Bylo to po mém prvním útěku. Ves chtěla soud, protože ženská, která vidí, kudy kdo šel, vidí něco, co vidět nemá. Páter Eliáš se postavil mezi ves a mě a vzal mě pod ochranu církve. Ochrana byla z kovárny a ještě rudá. Říkal tomu očištění. Očištěnou mě odvedl zpátky k Havlovi ještě ten večer. Od té doby se mi ta ruka nezavře. Držím levou. Stopuju levou. A celou cestu opakoval, že jsem chráněná. „Otcem, bratrem, mužem a církví, dcero,“ říkal do kopce a nezadýchal se. „To dole je zvíře. Zvíře pozná, co je něčí. Pes taky nejde na cizí dvůr, když tam stojí plot.“ Že jsem chráněná čtyřikrát a ten dole mi nic neudělá.

Nahoře svah končí a s ním les. Poslední strom je borovice, křivá, vyrostlá na kraji, kde země už neunese rovný kmen; naklání se nad slať a kořeny má napůl v mechu. Za ní začíná hnědá rovina s černými kupami až k místu, kde se hřbet láme do dalšího údolí. Vítr táhl od slatě a nesl vodu.

U křivé borovice na kraji slatě se všichni čtyři zastavili. Jako na povel. Nikdo povel nedal. Kořeny borovice jsou hranice, kterou ti čtyři znají líp než mezník. Otec mi podal ranec. Plátěný, těžký na dně. Tvář měl obrácenou ke slati, ne ke mně. Bratr nůž. Střenkou napřed, svůj, ten od pasu. Vzala jsem ho levou. Vít si všiml, kterou rukou, a řekl: „Polko.“ Nic dál. Manžel řekl: „Do tmy buď zpátky.“ Klidně. Havel nikdy nemluvil jinak. Farář mě pokřižoval. Pak vykřesal oheň a zapálil lucernu, i když slunce ještě stálo nad hřbetem. Uvázala jsem si ranec na záda a nůž zastrčila za pás vpravo, kde na něj levá dosáhne. A pak stáli a dívali se, jak jdu sama tam, kam by žádný z nich nevkročil.

Slať se pozná pod nohou dřív než z dálky. Pevná země nepruží; mech pruží a voda pod ním se ozve, když se do ní šlápne, a kdo to slyší, má ještě čas uhnout. Prvních deset kroků jsem šla špičkou napřed a váhu přenášela až potom. Mech se prohýbal a pouštěl vodu, hnědou, studenou, přes okraj boty. U první kupy byl drn s ostřicí, který držel. Kupa byla vyšší než já, cihly rašeliny naskládané křížem, nahoře černé a suché, uvnitř hnědé; ves na ní pracovala celé jaro a pak ji tu nechala. Klekla jsem si na drn a rozvázala ranec.

V ranci jsem měla věci po sedmi chlapech, co se nevrátili. Lžíci. Botu. Čepici. Lžíce po Lukášovi, bota po Ondřejovi, čepice po starém rychtáři. Dýmka po ovčákovi. Hřeben po mlynáři. Palčák po kovářovi. A druhá bota, Mikulášova, která k té první nepatřila, i když byli bratři. Všech sedm jsem znala. Před pěti lety jsem s nimi mluvila u kostela. Brala jsem ty věci levou, jednu po druhé, a držela je tak dlouho, dokud se v mechu neukázala šmouha. Šmouha není světlo. Je to zašlá barva v zemi; vidím ji jen já a vede tam, kudy ten člověk šel, dokud šel. Každá stopa vedla do slatě. Sedm šmouh, sedm cest mezi kupami, každá jinak dlouhá a jinak kroucená, protože každý z nich šel jiného dne po jiné pevné zemi. U třetí věci mě začalo bolet v hlavě. U sedmé jsem viděla všech sedm cest naráz a slať pod nimi. A každá končila na stejném místě.

Pod křivou borovicí. Sedm cest vedlo dovnitř, kroužilo kolem kup a vracelo se; všech sedm končilo na kraji, v mechu mezi kořeny, krok od místa, kde teď stáli otec, bratr, manžel a farář. Stopa končí tam, kde člověk skončil. Sedm chlapů skončilo pod nohama mé ochrany, a ti čtyři nad tím stáli s lucernou.

Zavázala jsem ranec. Nešla jsem jim to říct.

Šla jsem dál, špičkou napřed, od kupy ke kupě, a mezi nimi po drnech, které držely. Napočítala jsem sto kroků od borovice, pak jsem počítat přestala. Slunce zapadlo za hřbet a slať ztmavla dřív než nebe. Lucerna u borovice byla už jen bod za mnou a ten bod se nehýbal. Vítr táhl pořád od slatě, takže jsem kouř z komínů necítila, jen vodu a to, co v ní leží. Chlad stoupal od země, ne z nebe. Pod botou mi dvakrát povolil mech a dvakrát jsem stačila přenést váhu zpátky.

Zvedlo se to z rašeliny přede mnou. Ne z vody; ze země, na dvacet kroků, tam, kde chvíli předtím byl jen mech. Postava barvy slatě. Hnědá jako to, z čeho vstala, a voda z ní tekla a nepřestávala téct. Neudělala ke mně krok. Stála na místě, které jistě drželo, a nechala mezi námi ten kus slatě, který drží jen někdy.

Promluvilo to.

„Jsi něčí. Čtyřikrát.“