Noc ve slati

Couvla jsem. Patou napřed, jak se ve slati nechodí; věděla jsem to a couvla jsem podruhé. Mech pode mnou pustil vodu přes okraj boty. Postava stála, kde stála. Voda z ní netekla rychleji ani pomaleji. Třetí krok jsem už pozpátku neudělala. Otočila jsem se a běžela.

Ve slati se neběhá. Kdo běží, dává váhu na celou nohu naráz a mech nestačí říct, co je pod ním. To jsem věděla taky. Běžela jsem za světlem lucerny u borovice, které jsem celou cestu sem měla v zádech; světlo mi před očima poskakovalo a pod mechem se při každém kroku ozývala voda. Napočítala jsem osm kroků, než mě levá noha zradila. Drn se sklopil. Voda mi vystoupila přes koleno a já padla na bok, na pravý, na ten s nožem. Uzel popruhu na prsou při pádu povolil, popruh sjel z ramene a ranec sklouzl do vody dřív, než jsem se stačila obrátit.

Chytila jsem ho levou. Za cíp. Byl těžký a hnědá voda ho táhla dolů, ne stranou. Držela jsem, dokud mi cíp nevyklouzl. Pak jsem držela jen vodu. Na hladině zůstal kruh a pak nic. Sáhla jsem po něm ještě jednou, vleže, levou po rameno do vody. Dno tam nebylo. Lžíce. Dvě boty. Čepice, dýmka, hřeben, palčák. Sedm věcí po sedmi chlapech, a slať je měla zpátky.

Nohu jsem vytáhla tak, jak se to dělá: lehnout si na mech celým tělem, rozložit váhu, tahat pomalu. Rašelina pustila botu s mlasknutím. Ležela jsem na břiše, mokrá od pasu dolů, a v haleně vlevo jsem cítila list, složený na čtyřikrát, jak se mi tiskne do žeber. Suchý. Pečeť dole jsem přes plátno nahmatala. Nůž za pásem vpravo. To bylo všechno, co mi zůstalo, a na sto kroků zpátky to stačilo.

Zvedla jsem se na kolena a hledala drny, po kterých jsem přišla. Znala jsem je. Od poslední kupy deset kroků drn s ostřicí, od něj vlevo dva menší, pak pás mechu, který nesl, když se přes něj šlo rychle. Šla jsem na ten první. Špičkou napřed. Rozestoupil se pod ní a byla jsem po kolena ve vodě, než jsem stačila přenést váhu zpátky. Lehnout. Rozložit. Tahat. Vylezla jsem, odkud jsem šla, a zkusila drn vedle. Propadl taky. Zkusila jsem to kolem kupy, kudy jsem nešla, ale kde rostla ostřice hustě; ostřice drží. Nedržela. Cesta, po které jsem přišla, tam nebyla.

Postava stála kus ode mě. Blíž než na dvacet kroků, ne na dosah. Neslyšela jsem ji jít. Nebe ještě mělo světlo, slať už ne, a voda, která z postavy tekla, se v tom světle leskla: stékala po tom, co mělo být halenou, a mizela v mechu u nohou. Tam, kde stála, byl mech tmavý. Mokrý jinak než všude kolem. Ne prosáklý zespodu jako celá slať; politý shora, kaluž s ostrým krajem.

„Kdo jsi?“

Nic. Voda tekla.

Pak to udělalo krok. Stranou, ne ke mně, jeden. Mech se za ním nezvedl, jak se zvedá za člověkem, když ho noha pustí. Na místě, kde to stálo, zůstala jen ta voda. Tmavá skvrna s krajem, a leskla se.

Šla jsem na ni. Nebylo kam jinam. Špičkou napřed, váha až potom. Mech pustil vodu přes botu, ale držel. Držel jako drn. Stála jsem, kde to stálo, a bylo pevné.

Zkusila jsem vedle. Jeden krok vlevo, na mech, který vypadal stejně jako ten pod skvrnou. Po kotník. Zpátky na skvrnu; držela. Postava udělala další krok a za ní zůstala další skvrna, a když jsem na ni šla, držela taky. Tak jsme šli. Krok, skvrna, krok. Nikdy blíž než na těch pár kroků, které mezi námi nechávala: když jsem šla rychleji, šla rychleji, a když jsem se zastavila, zastavila se. Světlo lucerny zůstávalo vpravo za mnou. Nešli jsme k němu.

Nerozuměla jsem tomu a nepotřebovala jsem to. Stopař nemusí vědět, proč drn drží. Musí vědět, který.

Jednou jsem to zkusila jinak. Postava udělala krok doleva, ode mě, do slatě, a já šla doprava, k lucerně, na drn, který vypadal jako drn. Byla jsem po stehna ve vodě, než jsem si stačila lehnout. Když jsem vylezla, stála tam, kde stála, a skvrna přede mnou čekala, tmavá, s krajem. Podruhé jsem to nezkoušela.

Dvacet skvrn, možná víc; přestala jsem počítat, když jsem přestala rozeznávat mech mezi nimi. Pak drn s ostřicí, široký na dva lidi, a za ním kupa. Postava se zastavila tři kroky od drnu a dál nešla. Došla jsem na drn a nohy mi vypověděly službu. Sedla jsem si.

Kupu jsem měla za zády. Nahoře suchou, tvrdou jako zeď; ves na ní pracovala na jaře a nechala ji tu stát. Drn pode mnou držel. Postava stála tři kroky ode mě, na mechu, který by nedržel nikoho jiného.

Strach jsem měla. Nedalo se s ním nic dělat, tak jsem dělala to, co umím. Stopař nečeká, až se něco stane. Počítá.

Vítr. Táhl celou noc od slatě ke vsi; cítila jsem ho na zátylku a nesl vodu a hnilobu, ne kouř. To znamenalo, že ti u stromu cítí slať. Země. Když se do kupy opřel vítr, pod mechem se kus vlevo ode mě ozvala voda, tam, kde se slať prohýbala; napočítala jsem, kolikrát za noc. Drn se pode mnou pokaždé trochu propadl a zase se zvedl. Ve vsi štěkal pes a přestal. Hvězdy nebyly; nebe bylo nízké, bez měsíce, a slať pod ním byla jediné, co mělo tvar. A postava.

Bylo dost chladno, aby se dech srážel; cítila jsem ho na horním rtu. Nad postavou se nesrážel žádný. Nic se na ní nezvedalo ani neklesalo. Jen voda, pořád stejně, jako z drnu rašeliny, který někdo vytáhl z jámy a nechal na kraji odkapat; kapala do mechu a to byl jediný zvuk, který dělala. Nehnula se. Když jsem hlavou pohnula já, aby mi neztuhl krk, nepohnula se za mnou. Neodešla.

Pravá dlaň mě v chladu bolela. Ta, co se nezavře. Zastrčila jsem ji pod halenu do podpaží, kde bylo aspoň tělo. Levou jsem měla na střence nože. Ne kvůli tomu, co stálo tři kroky ode mě; kvůli tomu, abych věděla, kde nůž je. Sukně mi na kolenou ztuhla mrazem a při každém pohybu praskala. Žízeň jsem měla a vodu ze slatě jsem nepila. Na list jsem si sáhla ještě dvakrát za noc. Byl tam.

U borovice se světlo rozdělilo. Jedno, pak tři, pak víc, než jsem rozeznala: nízké, červené, jiné než lucerna. Louče. Ves přišla ke stromu po tmě a stála a nikdo nezavolal. Lucerna zůstala uprostřed, žlutá, a louče kolem ní. Farář svítil. Havel řekl, kdy mám být zpátky, a louče u stromu hořely, a nikdo z nich neudělal krok mezi kořeny.

Louče dohořívaly jedna po druhé. Nikdo nešel pro nové. Dvakrát jsem usnula vsedě a dvakrát mě probudila voda, jak mi vystoupila do sukně. Pokaždé to stálo tři kroky ode mě. Pokaždé stejně.

Slať zešedla dřív než nebe, jako večer ztmavla dřív. Na ostřici u mého kolena byla jinovatka. Ne sníh. Jinovatka.

Postava se otočila a šla. Nic neřekla. Krok, skvrna. Vstala jsem; nohy jsem měla od kolen dolů tuhé a mokré a první krok jsem udělala jako stará. V šedém světle jsem skvrny rozeznala líp než večer: tmavé, s ostrým krajem, jedna za druhou, a mech mezi nimi bílý. Šla jsem v nich. Špičkou napřed, i když držely; ve slati se to nepřestává dělat. Za mnou zůstávaly v jinovatce otisky mužských bot. Za postavou nezůstávalo nic než voda.

Lucerna už nesvítila. Šli jsme tam, kde v noci stála. Prošli jsme kolem místa, kde se potopil ranec; to jsem poznala podle díry v mechu, která se přes noc nezatáhla. Voda tam stála hladká, hnědá, a nic na ní nebylo znát. Postava šla dál a já v jejích skvrnách.

Nad kupami se ukázala borovice. Křivá, černá proti nebi. Pod ní lidé, v řadě na kořenech, jako večer ti čtyři, jen víc. Sklopila jsem hlavu k další skvrně, abych ji trefila. Když jsem hlavu zvedla, přede mnou nikdo nestál.

Skvrna pod mou botou byla poslední. Před ní bílý mech, nedotčený, až k drnům, které jsem znala od večera. Ohlédla jsem se: kupy, jinovatka, nic. Šla jsem.

Od posledního drnu ke kořenům to bylo dvacet kroků po zemi, která držela každého. Věděla jsem to, a šla jsem špičkou napřed až k nim.

Stáli tam všichni. Ne čtyři; ves. Louče, vyhořelé na černé konce, ještě nikdo neodhodil, a bylo z nich cítit pryskyřici a kouř. Farářova lucerna byla zhasnutá, sklo zakouřené. Kořeny byly bílé jinovatkou, kromě míst, kde na nich celou noc někdo stál. Otec. Bratr. Dorota v černém šátku, Lukášová, ženské za nimi, a chlapi, co zbyli, v hloučku, jako u kostela. Vít udělal krok ke mně. Otec ho vzal za rukáv a Vít zůstal. Havel stál ze všech nejblíž ke slati.

Vyšla jsem mezi kořeny, mokrá od pasu dolů, bez rance, a zastavila jsem se před ním. Dorotě sjely oči na moje záda, kde měl být ranec, a pak na moje boty. Farář mě pokřižoval.

Havel mě očima minul a díval se na slať za mnou, tam, odkud jsem vyšla, a řekl to klidně, jako říkal všechno:

„Tak odtamtud.“