Zámek

Sedla jsem si na kořen a stáhla si botu. Voda z ní vytekla na jinovatku a nechala v ní černou čáru až k Havlovým nohám. Vylila jsem i druhou. Nespěchal na mě. Uměl čekat; to jsem o něm věděla dřív než cokoli jiného. Natáhla jsem si boty mokré, protože jiné jsem neměla, a vstala jsem.

„Odtamtud,“ řekla jsem.

Kolem kořenů byla jinovatka sešlapaná do bláta v půlkruhu, kam až ves v noci došla, a dál ne. Na kraji toho půlkruhu ležely ohořelé konce loučí, každý tam, kde ho kdo pustil. Věděla jsem, kdo kde stál celou noc, dřív než kdo promluvil.

Dorota promluvila první. Vyšla z řady ženských a zastavila se za mnou, tam, kde by mi visel ranec, kdybych ho měla.

„Kde to máš?“

„Ve slati.“

„Adamův palčák.“ Řekla to vsi, ne mně. „Dala jsem ho do rance sama. Poslední, co po něm zbylo, a Havlova ho hodila do slatě.“

„Nehodila. Kde jsem klečela, je bezedno. Sáhla jsem po rameno.“

„Po rameno.“ Otočila se k ostatním. „Sedm chlapů si to vzalo a teď i to, co po nich zbylo. A Havlova přijde ráno a stojí tu, jako by šla pro vodu.“ A zpátky ke mně: „Železo na tvou dlaň bylo z jeho kovárny. To si pamatuj, až budeš počítat, co komu dlužíš.“

Lukášová z řady nevyšla. Stála s klukem u lokte, vytáhlým, ještě bez vousů, a řekla: „Lžíce. Lukáš s ní jedl dvacet let.“

„Je tam, kde palčák.“

Přikývla. Kluk ne. Kluk se zeptal, přes matku, přes všechny: „Viděla jste, kudy šel?“

„Kolem kup. Sem.“

Lukášová ho vzala za rukáv, jako otec bratra, a kluk už nic neřekl.

„Polko.“ Vít udělal krok a otec ho pořád držel. Vít zůstal stát; hlas zůstat nemusel. „Byla jsi tam celou noc. Kousek od toho.“

„Tři kroky.“

„A jsi tady.“

„Vidíte to,“ řekl farář vsi. A mně, aby bylo slyšet, kdo je čí: „Chráněná čtyřikrát, dcero. Celou noc ve slati, a ráno stojíš mezi námi. Ochrana drží. To dole tě vrátilo, protože nenašlo, kudy.“

Havel nechal mluvit všechny. Teprve pak řekl: „Kde končí.“

Nebyla to otázka; Havel se neptal. Ukázala jsem levou mezi kořeny, na místo, kde jsem večer stála a kde byl mech zašlapaný dohněda.

„Tady. Kroužily kolem kup a skončily tady. Všech sedm.“

„Pod stromem.“

„Mezi kořeny.“

Vzal mě za paži nad loktem. Ne tvrdě. Sáhla jsem levou pod halenu a vytáhla list. Složený na čtyřikrát, pečeť dole, suchý. Zvedla jsem ho mezi nás, do výšky jeho očí.

„Panská.“

Pustil mě. List si nevzal a nečetl ho. Za mnou to někdo řekl po mně, panská. Farář udělal krok; Havel řekl „pátere“ a farář zůstal.

„Do boudy,“ řekl Havel. „Ostatní za námi.“

Šli jsme podél kraje slatě, kde mech přechází v trávu a tráva v cestu. Havel šel po vnější straně, mezi mnou a slatí. Vlevo kupy, tmavé a srovnané jako stohy, jednu přes léto rozebral vítr. Vpravo svah dolů ke vsi, komíny, a nad nimi věž. Na kraji, kus před chalupou, která stála ze všech nejvýš, ležel na plochém kameni chléb. Půl bochníku, zmrzlý, bez jediného kousnutí. Nikdo ze vsi kolem něj nezpomalil. Z komína chalupy stoupal kouř; přede dveřmi nikdo nestál.

Bouda stála kus pod stromem, tam, kde se na podzim svážela rašelina: nízká, z prken, střecha z došků, dveře do svahu. Panská bouda. Panství v ní nechávalo rýče a v létě v ní spal dozorce, když ves robotovala. Kryštof říkal, že tam budu spát. Jediná střecha ve vsi bez mužského jména.

Ves šla za námi na dvacet kroků, jak ji Havel poslal. Mluvil, jako mluvil vždycky.

„Kdo myslíš, že psal na panství o stopaře?“

Neodpověděla jsem.

„Rychtář. Písař se ptal, koho chce. Řekl jsem jméno.“ Krok, dva. „Ptal se, jestli to jméno znám. Řekl jsem mu, čí je.“

Mech pod botami držel. Tady držel každého.

„Rychtář, kterému utekla ženská, není rychtář. Dvě zimy to slyším, i když to nikdo neřekne nahlas. Písař to věděl taky. Panství tě znalo jako stopařku, já jako ženskou, co utekla, a písař potřeboval obojí.“ Nezrychlil, nezpomalil. „Ves kvůli tobě spálila louče, co si nechávala na zimu. To si pamatuj.“

„Četl ti, co dostaneš, když to najdeš. Glejt s pečetí. Četl ti i to druhé?“

„Četl.“

„Tak to řekni. Ať vím, že jsi to slyšela.“

Neřekla jsem nic. Řekl to tedy sám, klidně.

„Když do sněhu nenajdeš, kde to ve dne leží, panství tě vydá. Uprchlou ženu vydá muži. Tak to stojí ve smlouvě a pod ní je moje jméno, protože rychtář to podepisuje.“ Zastavil se u dveří boudy. „Do sněhu jsi panská. Pak jsi moje. Nemusíš nic najít.“

Dveře měly petlici a na ní zámek, těžký, s rezavým okem, jaký visí na panské sýpce. Havel vytáhl z kabátce klíč na šňůrce. Nemusel pro něj nikoho posílat.

„Bouda se zamyká zvenku,“ řekl. „Budeš spát pod zámkem. Aby tě to nevzalo.“

„Bere chlapy.“

„Bere, co je po tmě ve slati. Řekl jsem do tmy. Byla jsi tam do rána.“ Odemkl. „Klíč je u mě. Kdo tě bude chtít pustit, půjde za mnou. Tohle je ochrana, ženská. Jiná nebude.“

Otevřel a čekal. Za ním stála ves, a před vsí se do panské boudy jde po svých. Vešla jsem.

Uvnitř bylo šero a vonělo to suchou, sladkou rašelinou. Rýče s dlouhým úzkým želízkem opřené o stěnu, násady ohlazené do lesku; nosítka; v koutě hromada loňských drnů; pryčna z prken a na ní nic. Vodu tam nikdo nenechal. Podlaha byla z udusané rašeliny a v ní otisky, staré, s podpatkem, panské boty; z letoška nic. Zevnitř neměly dveře kliku ani závoru. Prkna byla na palec silná a zaražená do trámu; rýč by je vzal, ale rýč je slyšet. Škvírami mezi prkny padalo světlo v pruzích a v pruzích stál prach.

Dveře se za mnou zavřely. Petlice. Zámek. Klíč. Pak farářův hlas, hned za prkny.

„Dcero.“ Mluvil ke dveřím, ale nahlas, aby to slyšeli i ti za ním. „Každá smrt má své zvíře a každé zvíře má svůj plot. Plot má dveře a dveře mají zámek. Pod zámkem je chráněná nejlíp: nic se k tobě nedostane a ty se nedostaneš k ničemu, co by ti ublížilo. Zámek chrání z obou stran, to je na něm to dobré. Řád je, když každý ví, kde má místo, a ženská pod zámkem to ví ze všech nejlíp.“ Pak řekl latinsky pár slov, kterým jsem nerozuměla, a skončil: „Amen.“

Týmž hlasem tenkrát žehnal železo.

Sukni jsem vyždímala, kolik šlo, a nechala ji na sobě. Zvenku boty na zmrzlé trávě; ves došla k boudě. Havel mluvil ke vsi, ale bylo to pro mě.

„Kupy stojí ve slati od jara.“ Na podzim se sváží, panství si bere svůj díl a ves topí zbytkem. „Kdo pro ně půjde?“

Nikdo.

„Kdo tam šel naposled, je sedmý,“ řekla Dorota.

„Po sněhu je nenajdeme a nesvezeme. Panství si pro díl pošle a nebude se ptát, kde máme sedm chlapů. Do sněhu má lhůtu stopařka a do sněhu ji máme my. Je to jedna lhůta.“ Havel nezvedl hlas ani teď. „Stopařka říká, že stopy končí pod stromem. Všech sedm, mezi kořeny. Tak to tam leží. Zítra za světla se strom spálí.“

„Já mám sekeru,“ řekl někdo z chlapů. „Ale do slatě nejdu.“

„Strom stojí na kraji. Na kraj se chodí. Sekery, smůla, kdo co má. Smůla je v mlýně, mlynářka ji dá. Louče nové, ne ty včerejší. Kdo má chlapa, pošle chlapa. Kdo nemá, přijde sama.“

„Můj kluk nepůjde,“ řekla Lukášová.

„Kluk ponese louče.“

„Je mu šestnáct.“

„Šestnáct je chlap.“

„A když to nepomůže?“ Zase ten se sekerou.

„Pak to pod stromem neleží a stopařka hledá dál. Do sněhu.“

„A ona?“ Dorota.

„Ona ukáže kořeny. Pak se vrátí sem. Do sněhu je panská; kdo na ni sáhne, sáhne na panství.“

„A po sněhu?“

Havel neodpověděl. Nikdo se nezeptal podruhé.

„Co roste křivé, pálí se,“ řekl farář. „Oheň očišťuje. Požehnám ho, jako jsem požehnal zámek.“ Zámek i oheň jedním hlasem.

Ves se rozcházela. Poznala jsem to podle bot: nejdřív ženské, pak chlapi. Dorota se u prken zastavila, sama.

„Sedm, Havlova. Pamatuj si to číslo.“

Otce jsem poznala dřív než po hlase, podle toho, že mluvil od boudy pryč, ne k ní. Neotáčel se. Nikdy; ani tenkrát u okna se neotočil, jen sáhl.

„Ženská pod zámkem je ženská pod střechou.“

Nikomu to neříkal. Nikdo neodpověděl.

„Polko.“ Vít, u dveří, blízko prken. „Máš ten nůž?“

„Mám.“

„Tak ho měj u sebe. I v noci. Hlavně v noci.“

„Víte,“ zavolal otec z dálky, a Vít šel.

Od kostela zazvonilo. Ráno; ve vsi teprve teď, ve slati už dávno. Přiložila jsem oko ke škvíře na straně ke vsi. Šli po cestě dolů v řadě, farář vpředu se zhasnutou lucernou, Havel uprostřed, otec poslední. Nikdo z nich se k boudě neotočil.

Přešla jsem ke škvíře na druhé straně, ke slati. Slunce už hřálo; z ostřice kapalo, jinovatka mizela nejdřív z kup, pak z mechu, a slať zase hnědla. Strom stál nad kupami, křivý, s kořeny, které dnes ves obešla a zítra spálí. Nikoho jsem u něj neviděla. Ani skvrnu. Ze slatě nebylo slyšet nic než vodu, jak kape z ostřice.

Posadila jsem se na pryčnu, vytáhla list a rozložila ho v pruhu světla. Pečeť byla celá: týž znak, jaký byl vytesaný na mezníku, na straně k panství. Smlouvu s Havlovým jménem dole jsem nikdy neviděla; ta zůstala na panství. List jsem měla já. Složila jsem ho zpátky na čtyřikrát a zastrčila pod halenu vlevo. Pravá dlaň mě přestala bolet, jak se ohřála. Levou jsem si sáhla na střenku nože za pásem a nechala ji tam.

Něco se opřelo o prkna z druhé strany. Ne od dveří; od slatě, kde žádné dveře nebyly. Ženský hlas, starý, pomalý, hned za prkny.

„Řeklo ti, čí jsi?“