Úpis

Muž, který koupil můj dluh, stál v otevřených dveřích a díval se, jak k němu jdu do kopce.

Nezavolal, nezvedl ruku, neustoupil dovnitř. Stál v rámu dveří s dlaní na sloupku a čekal, a já šla. Šla jsem od rána; sukni jsem měla po kolena mokrou z potoka, přes který cesta třikrát vedla, a pravé rameno mi táhl ranec se vším, co jsem si nesla. Stráň byla strmá, cesta samý kámen, a já si počítala kroky, aby mi na tváři nebylo vidět nic jiného než námaha. V levém rukávu jsem měla nůž, v pravém otcův dlužní úpis. Nikdy dřív jsem obojí nenesla najednou.

Kus pod domem stála nad cestou brána bez plotu: dva červené sloupy a trám, barva oloupaná až na dřevo. Prošla jsem pod ní se skloněnou hlavou, protože se to tak dělá, a když jsem hlavu zvedla, stál nahoře pořád stejně. Ani prst na sloupku se mu nepohnul. Dům za jeho zády byl dlouhý a nízký, střecha z došků mu sahala skoro k zemi, a kus pod ním se krčil ještě jeden, nižší.

Otec dlužil osmdesát kusů stříbra. Půjčoval si na barvu, na dřevo, na nové kádě, kdykoli přišel špatný rok, a špatných roků přišlo víc než dobrých. Když umřel, byla barvírna prázdná a úpis plný. Lichvář z města nám dal lhůtu do konce podzimu. Potom si měl přijít pro Suzu — stálo to v úpisu otcovou rukou, moje sestra jako zástava — a odvést ji do města, do domu, kde si dluhy odpracovávají děvčata, která nic jiného neumí. Suzu je devatenáct. Umí zpívat a umí se smát, a proto by tam byla drahá.

Před deseti dny přišel lichvář sám a řekl, že úpis prodal. Hospodáři z hor, tomu, co tká hedvábí, za které se na trhu platí trojnásobek. Prý se jmenuje Rjó. Nic víc o něm neřekl, ani kolik za úpis dostal. Po schodech od nás scházel rychleji, než po nich vyšel.

Cestou jsem si kouskem uhlu na proužek papíru spočítala, jak dlouho by to trvalo. Nejlepší mzda pro děvče, které umí hedvábí, jsou dva kusy stříbra za rok — v dílnách, kde se platí za ruce, ne za dny. Osmdesát děleno dvěma je čtyřicet. Za čtyřicet let by bylo Suzu padesát devět a mně šedesát čtyři. To číslo jsem dvakrát podtrhla, protože jsem mu nechtěla věřit, a pak jsem proužek složila a šla dál. Takový dluh se službou nesplatí. Věděla jsem to dřív, než jsem ho podtrhla. Šla jsem, protože do konce podzimu zbývaly tři měsíce a protože jsem neměla co nabídnout než ruce a roky. Chtěla jsem za ně jediné: aby Suzu zůstala doma.

Mohlo mu být pětatřicet. Byl vysoký a úzký v ramenou, vlasy nosil stažené dozadu a kabát šedý, bez vzoru. Ruce měl bílé a hladké, bez jediného mozolu. U hospodáře jsem to ještě neviděla, a u tkalce už vůbec ne.

Když jsem došla ke schůdkům, prohlížel si mě o chvíli déle, než je slušné. „Jsem Kaede,“ řekla jsem. „Dcera barvíře od řeky.“

„Vím.“ Pustil sloupek. „Zuj se.“ A odešel dovnitř.

Sandály jsem si vzala s sebou. Byly jediné, které jsem měla. V předsíni nestály žádné jiné boty.

Za předsíní byly zavřené posuvné dveře, papír na dřevěném rámu; za papírem svítilo. Natáhla jsem ruku k rámu. Dveře ujely stranou dřív, než jsem se jich dotkla — ne prudce, ne dokořán, jen tak, abych prošla. Rjó seděl na druhém konci místnosti u ohřívadla, obě ruce na kolenou. Ode dveří ho dělilo osm rohoží. Místnost byla holá: ohřívadlo, stojan s lampou a u stěny role látky, každá zabalená v papíru a převázaná. Tkalcovský stav nikde.

Klekla jsem si k ohřívadlu naproti němu, položila sandály vedle sebe a vytáhla úpis z rukávu. Ruka se mi netřásla; na to jsem si dala pozor. „Přišla jsem místo sestry,“ řekla jsem. „Umím hedvábí. Poznám vlákno po hmatu, spočítám nitě, najdu vadu, kterou nenajde nikdo jiný. Nejvyšší mzda, jaká se za to platí, jsou dva kusy za rok, a i kdybyste mi dával —“

Natáhl se přes ohřívadlo a vzal mi úpis z prstů. Nespěchal. Držel ho tak lehce, že jsem ho pustila a teprve potom si všimla, že ho pouštím. Hodil ho na uhlíky.

Sáhla jsem po něm. Ruka mi zůstala nad ohřívadlem, dokud mi horko nevlezlo pod nehty; pak jsem ji stáhla. Papír nejdřív zhnědl od kraje, pak se otcovo písmo propadlo do popela. Suzino jméno hořelo nejdéle. Bylo napsané nejtlustším štětcem.

„Dluh, který nemá papír, nemá konec,“ řekla jsem, když z něj zbyl popel. Hlas se mi nezlomil, jenom vyšel tišší, než jsem chtěla. „Bez úpisu nevím, kdy je zaplaceno. Nemám jak dokázat, že bylo. A vy nemáte jak dokázat, že nebylo.“

Neodpověděl. Nemusel. Shořel papír, ne dluh. Suzu v něm zůstala zapsaná dál — už ne otcovou rukou, ale v jeho paměti, a do té jsem neviděla. Vstát a odejít se dalo. Odvést si sestru s sebou ne.

Sáhl vedle sebe, kde ležel složený kus látky, a podal mi ho. Vzala jsem ho do obou rukou.

Vlákno bylo hladké. Hladší než hedvábí z bource. Do té chvíle jsem myslela, že hladšího není. Nit měla po celé délce stejnou sílu — bourcova ne, ta je uprostřed tenčí a u konců hrubne. Pod bříškem palce jsem přepočítala nitě osnovy — ty, co jdou po délce — dvakrát, protože napoprvé mi vyšlo víc, než jsem kdy nahmatala. Hledala jsem vadu. Každá látka má někde místo, kde tkalce něco vyrušilo; tahle ne. Přejela jsem ji celou dlaní od kraje ke kraji, otočila a přejela znovu.

„Tohle není hedvábí,“ řekla jsem.

„Ne?“

„Nevím, co to je.“ Podala jsem mu látku zpátky. Nevzal ji, tak jsem ji položila na rohož mezi nás. „Takové vlákno neznám.“

„Naučíš se ho,“ řekl. „Budeš tkát v dílně. Nitě dostaneš. Do severního pokoje nechodíš.“

Čekala jsem, co k tomu přidá. Nepřidal nic. Nalil čaj, nejdřív mně, potom sobě, a v tom tichu mezi jedním hrnkem a druhým se zeptal:

„Naučila tě to Kiku?“

Hrnek byl horký a já ho nepustila. Ano, naučila. Babička mě posadila ke stavu dřív, než jsem dosáhla na podnožky, a vlákno mi dávala do ruky, až když jsem zavřela oči, abych ho poznala poslepu. Umřela před čtyřmi zimami. To všechno jsem mu ale neřekla. Řekla jsem:

„Neřekla jsem vám, jak se jmenovala.“

Napil se. Odložil hrnek. Uhlíky v ohřívadle si sedly a popel z úpisu se rozpadl na dvě půlky.

„Zůstaneš do jara,“ řekl.

„Zůstanu do prvního štůčku.“ Štůček je celá role hotové látky, tolik, kolik se na stavu utká, než se odřízne a odnese na trh; dá se spočítat, dá se odvážit, dá se zaplatit. Jaro se nedá. „Když bude štůček hotový před jarem, odejdu před jarem.“

„Nevíš, jak dlouho se tady tká štůček.“

„Ne. Ale poznám, až bude hotový. Na to mám ruce.“

„Do jara,“ řekl.

„Do prvního štůčku.“

Neřekl ano a neřekl ne. Vstal, vzal lampu a šel mi ukázat, kde budu spát. Šla jsem za ním s chutí nedopitého čaje na jazyku.

Pokoj na západní straně domu měl jednu rohož a jedno okno, za kterým už nebylo nic než tma a stráň. Lampu mi nechal; oleje v ní bylo tak na hodinu. Přikrývka ležela na rohoži složená tak rovně, že jsem ji nechala být. Sandály jsem pustila u zdi a zůstaly ležet, jak dopadly, jedna přes druhou. Nůž jsem vyndala z rukávu, položila ho vedle hlavy, mezi sebe a stěnu, a lehla si oblečená.

Nespala jsem. Poslouchala jsem dům. Dřevo praskalo, jak chladlo, někde kapala voda a ze stráně šel vítr, který si nevšímal oken. Myslela jsem na Suzu, jestli dnes zavřela barvírnu na závoru a jestli si nechala hořet lampu, protože ve tmě nikdy neusne. Počítala jsem, kolik má ta látka nití na palec šířky, a pokaždé mi vyšlo jiné číslo.

Pak se ozval stav.

Rána a tah, rána a tah. Znala jsem ten zvuk z domova; s ním jsem usínala, dokud žila matka. Tady šel ze severní strany domu a byl pravidelný, tak pravidelný, že jsem ho začala počítat.

Vstala jsem s lampou v ruce. Sandály stály u dveří vedle sebe, špičkami ven.

Chodba byla dlouhá a studená. Na jejím konci byly dveře, stejné jako všechny ostatní, papír na dřevěném rámu. Za papírem nesvítilo. Klapot za nimi byl teď tak blízko, že jsem cítila každou ránu v prknech pod nohama. Pode dveřmi se táhla čára, tenká a tmavá, a ve světle lampy vedla po prknech až k mým chodidlům.

Klekla jsem si a dotkla se jí dvěma prsty.

Byla teplá.

Stav se zastavil uprostřed pohybu. Rána bez tahu.

A na dlaň od mé tváře, přes papír, promluvil jeho klidný hlas:

„Nedívej se.“