Říční stav

Vstala jsem dřív než dům, abych si tu čáru pode dveřmi přeměřila za světla.

Lampa dohořela někdy po půlnoci; nechala jsem ji hořet, dokud měla z čeho. Nůž jsem vrátila do rukávu. Sandály stály u dveří tak, jak jsem je v noci našla, a ne tak, jak jsem je pustila; nechala jsem je tam a šla bosa, protože prkna nesou bosou nohu tišeji než podrážku.

Chodba byla za šera stejně dlouhá jako v noci, jen studenější. Na jejím konci klečel u severních dveří Rjó.

Měl před sebou dřevěnou misku a v obou rukou hadr. Ždímal ho. Voda mu tekla mezi prsty zpátky do misky a byla růžová — ne rudá, růžová, jak bývá druhá voda, když se z hedvábí vypírá přebytečná barva. Hadr rozložil, přejel jím prkna u prahu, kudy včera vedla čára, a ždímal znovu. Voda vyšla světlejší než poprvé. Prsty měl bílé a hladké i za mokra, a řez na nich nebyl žádný.

Zastavila jsem se osm kroků od něj a počítala. Hadr namočil třikrát. Po třetím ho položil do misky, vstal a otřel si dlaně o kabát.

„Byla teplá,“ řekla jsem. „Ta čára. V noci.“ Neotočil se. „A vy nemáte na rukou nic.“

„Pojď.“

Šla jsem za ním. Když jsem míjela misku, hadr se v ní pohnul, přelezl přes okraj a začal otírat prkna tam, kde on přestal. Obešla jsem ho. Prkna za ním zůstávala mokrá a tmavá a na žádném z nich nic nebylo.

Venku bylo teprve pološero a tráva na dvoře mokrá. Dolní dům stál pár kroků pod horním, níž po stráni, s vlastními schůdky a vlastními dveřmi, a pod ním, kus po cestě dolů, stály oba červené sloupy brány, oloupané a tiché. Na schůdcích stály moje sandály, vedle sebe, špičkami k domu. Nechala jsem je nahoře u dveří pokoje. Obula jsem se.

Dveře dolního domu odsunul rukou a vešel první. Uvnitř bylo šero a pach, který znám odmalička: olej, prach z nití a staré dřevo. Stav stál uprostřed jediný a já k němu šla sama, bez vyzvání.

Položila jsem dlaň na vratidlo, na válec, na který se navíjí hotová látka. Dřevo bylo vpravo ohlazené do mělké prohlubně; tam sedá ruka, když se povoluje osnova, a musí tam sedat léta, než po ní zůstane důlek. Kdo tu tkal, byl pravák a tkal dlouho. Ohmatala jsem i druhou stranu válce; tam bylo dřevo hladké jen od času, ne od ruky. Sáhla jsem pod stav. Podnožky nebyly nasazené na kolík, ale přivázané provázkem — tak se to dělá u řeky, kde je tvrdé dřevo drahé a konopí laciné. Provázek byl na ohybech prodřený a mezi prsty mi z něj zůstala modř. Byla naše: na konopí drží dvacet let a pouští jen tam, kde se dře.

Otec po matčině smrti prodal dva stavy, v tom roce, kdy prodal i kádě. Kam, to jsem se neptala. Nezeptala jsem se ani teď.

„Tenhle stav je od řeky,“ řekla jsem. „Od nás zdola.“

Neodpověděl. Na lavici u stěny ležel člunek, dřevěný, a já ho vzala do dlaně a přejela palcem po hraně, kudy vybíhá nit. Hrana byla hrubá. „Tenhle dře,“ řekla jsem. Náš doma byl z kosti, ohlazený třemi ženami za sebou; tenhle by nit dřel při každém prohození. Odložila jsem ho na lavici špičkou od sebe.

„Kdo na něm tkal?“

Sáhl do rukávu a podal mi balíček v papíru, převázaný provázkem. Papír byl stejný jako na rolích u stěny v horním domě.

„Sedni si.“

Sedla jsem si tak, jak jsem sedávala doma, levou nohou na první podnožku. Podnožka mi seděla pod chodidlem bez hledání. Balíček jsem rozvázala na klíně. Byly v něm nitě, stočené do přaden, a vlákno jsem poznala na první stisk: to hladké, které jsem včera držela a nevěděla, co je. Přadena byla teplá. Položila jsem je na lavici vedle stavu, aby vychladla, než je spočítám.

„Kolik toho je?“

„Spočítej to.“

Babička počítala nitě po štipcích. Mezi palec a ukazovák se vejde pokaždé stejně, když se ruka naučí, kolik to je; moje se to naučila v devíti letech a od té doby to nezapomněla. Přadena jsem počítala nahlas, protože nahlas se mi počítá líp a protože on stál u dveří a mohl to slyšet, když chtěl. Nehnul se. Vím to, protože prkna u dveří mlčela.

„Devět,“ řekla jsem u devátého, a „patnáct“ u posledního. Jedno jsem rozmotala a odměřila sáhem, od prstů k prstům rozpažených rukou, což je u mě o kus míň než tesařský sáh, a s tím počítám. V přadenu bylo dvanáct sáhů. Hustotu osnovy dává paprsek, ta lišta se zuby, kterou prochází každá nit osnovy zvlášť; tenhle měl zuby hustší než náš doma a já je přejela nehtem dvakrát, abych věděla, kolik. „Sto dvacet,“ řekla jsem mu, a myslela jsem tím paprsek. Když jsem měla obě čísla, vyšlo mi to hned. Pak jsem to spočítala ještě jednou, od konce.

„Na osnovu je to málo,“ řekla jsem. „Když tu má štůček dvacet sáhů jako u nás, padne na sto dvacet nití osnovy dvě stě přaden, a tady jich je patnáct. Na útek, ten napříč, je z toho devět dlaní látky a kus — když je osnova široká jako naše.“

Neřekl, jestli tu má štůček dvacet sáhů. Přadena na lavici byla pořád teplá.

„To nepůjde,“ řekla jsem. „Osnova se snuje celá najednou. Na dvacet sáhů látky potřebuju dvacet sáhů v každé niti, od začátku do konce, ne po kusech. Kde se nit navazuje, je uzel, a uzel v osnově je vada. Na té látce, co jste mi dal, nebyla ani jedna. Dejte mi osnovu celou, najednou, a útek po dnech, jak chcete. Tak to půjde.“

„Zítra další.“

„Stejně velký?“

Sáhl za dveře, kde jsem ho neslyšela nic položit, a postavil na lavici vedle přaden přikrytou misku a lžíci. Pak promluvila prkna u dveří, dvakrát, a po nich schůdky.

„Do tmy,“ řekl zvenku, a dveře za ním zajely. Ruku na rámu jsem nezaslechla.

„A olej do lampy?“ zavolala jsem za ním. Schůdky mi neodpověděly.

Pod pokličkou byla kaše a já ji snědla, a teprve pak jsem sáhla na přadeno. Jedla jsem naposled včera ráno u řeky. Misku jsem otřela rukávem a postavila ke dveřím, aby si ji vzal, kdo si ji bere.

Nahoře bylo ticho; stav ve dne nešel. Osnova mohla počkat na zítřek, a co nemohlo počkat, byla přadena: nit se musí přemotat do klubka, než se z ní dá snovat, a to jde i s třetinou. Vzala jsem první přadeno na kolena a začala.

Nit mi běžela mezi palcem a ukazovákem a já ji četla: stejná síla po celé délce, bez zesílení, bez ztenčení, nikde chlup, nikde místo, kde by se vlákno kroutilo. Jednou mi pod bříškem palce zadrhlo něco tvrdého, kratšího než nehet, osten zarostlý do vlákna. Vytáhla jsem ho nehty. Vyšel celý, rovný a špičatý na obou koncích, a já ho položila na lavici vedle sebe a nit kolem toho místa přeměřila. Byla celá. Přadeno jsem domotala a začala druhé.

Světlo ode dveří se mi po prknech posunulo ke koleni a pak přes něj. Ze stráně šel stejný vítr jako v noci a v došcích nad hlavou něco šustilo, myš nebo vítr. Klubko mi rostlo v dlani a já je co chvíli potěžkala, abych věděla, kolik z přadena zbývá; doma se váží na váze, tady jsem měla jen ruku, a ruka stačila. Přadena na lavici jsem přepočítala, když jsem sáhla pro druhé, a pak ještě jednou pro třetí. „Patnáct,“ řekla jsem lavici pokaždé. Neubylo ani nepřibylo, a to jsem si zapsala nehtem do hrany lavice: patnáct, den druhý.

U třetího jsem vázala konec ke konci. Ten uzel se dělá tak, že se nit napne přes bříško palce a druhou rukou se dotáhne; babička mi ho ukázala jednou a víckrát nemusela. Napnula jsem ji. Ruka se mi nesmekla. Smekla se nit.

Projela mi přes bříško palce jedním tahem, tak hladce, že jsem to poznala dřív z toho, jak nit povolila, než z palce. Pak se ozval palec.

Řez byl rovný, přes celé bříško, a plnil se. Doma se to učí první, dřív než uzly: ruka, která krvácí, jde od hedvábí pryč, protože krev se z vlákna nevypere. Vytrhla jsem palec zpátky. Nit ležela přes řez, kde byla, když se zařízla, a já ji zvedla za oba konce.

Kapka, která už měla na palci stát, na něm nestála, a na niti taky ne. Nebylo co utřít.

V tom místě, přesně v délce řezu, byla nit tmavší. Protáhla jsem ji mezi prsty druhé ruky. Byla tam tlustší — ne uzel, uzel má hranu; tohle bylo zesílení bez hrany a končilo tam, kde končil řez. Protáhla jsem ji znovu, pomaleji, abych se nespletla.

Nespletla jsem se.