Dřeváky

Ráno jsem sáhla ke dveřím pro sandály a nahmatala dřevo.

Byly to dřeváky, dvě prkénka, každé na dvou lištách, a mezi prsty popruh ze stočené látky. Přejela jsem je dlaní od paty ke špičce, obě. Lišty byly sešlapané zvenčí na levém a zevnitř na pravém; kdo v nich chodil, došlapoval křivě a chodil tak dlouho. Popruh byl teplý, tak teplý, jak bývá řemínek, který někdo právě sundal. Pak jsem prolezla pokoj, pod rohoží i za dveřmi, a chodbu po kolenou od svých dveří až k severním, kde byla prkna suchá a nebylo na nich nic. Sandály jsem večer pustila u dveří, kam dopadly, a přes noc je někdo vyměnil.

Na schůdcích dolního domu, kde na mě čekaly včera, taky nestály. Na lavici uvnitř ležel nový balíček v tomtéž papíru. Rozvázala jsem ho a počítala nahlas. Napočítala jsem dvanáct; včera jich bylo patnáct. Zapsala jsem to nehtem do hrany lavice pod včerejší čárku a přadena nechala ležet, ať vychladnou.

Rjó seděl v horním domě u ohřívadla s hrnkem v obou dlaních.

„Sandály jsou pryč,“ řekla jsem ode dveří. „U dveří stojí dřeváky. Nejsou moje.“

Hrnek odložil a konvici na ohřívadle pootočil uchem ke mně. „Obuj se.“

„A kam?“

„Sůl. Olej.“

„Čím zaplatím?“

Zvedl hrnek a napil se. V ranci jsem měla nůž, hřebínek, náhradní košili a proužek papíru s podtrženým číslem čtyřicet; stříbro žádné, poslední kus vzal lichvář na úrok, když otec ještě žil. Nepřidal nic a já se neptala podruhé. Nalila jsem si sama, vypila to vestoje, prázdný hrnek nechala u konvice a šla se obout.

Dřeváky mi byly velké o dva prsty. Popruh sedl mezi palec a druhý prst napoprvé. Sešla jsem ze schůdků, udělala krok k dolnímu domu, kde na mě čekala přadena, a levý dřevák udělal krok po stráni dolů. Noha šla s ním, protože popruh držel. Zastavila jsem se; zastavil se. Zkusila jsem to k dílně znovu a dřevák se nezvedl — chodidlo mi z něj vyjelo a stálo bosé v mokré trávě, dřevák zůstal, kde byl, špičkou z kopce. Obula jsem se zpátky. Cesta ke vsi je samý kámen, to jsem měla v chodidlech z předevčírejška, a bosá bych ji šla do poledne. Sůl a olej, řekla jsem si, a nechala je jít.

Pod bránou jsem sklonila hlavu dřív, než jsem na to pomyslela, a nad hlavou mi zašustil papír nebo suché listí, a hned zas ne.

Dřeváky klapaly na kamenech a já šla v jejich rytmu, ne ve svém; kde bych já krok zkrátila, ony ho natáhly, a kde bych se rozběhla, šly. Na kameni klapaly, na hlíně mlčely, a podle toho jsem věděla, kde na cestě jsme, i bez počítání. Přes potok šly po kamenech, které jsem předevčírem nenašla, a sukni jsem měla suchou. Za potokem stráň povolila a cesta zrovna tak; dole už byla hlína a v ní stopy kol, a dřeváky do nich šláply pokaždé o kus vedle.

Ves jsem slyšela dřív, než jsem k ní došla: sekeru, psa, a paličky, kterými se u vody tluče prádlo. Pak jsem ji ucítila: kouř, ryby, které schly na tyčích podél cesty, a hnůj. Pole pod vsí stála ve vodě a někdo v nich chodil po kolena. Na první střeše vyměňoval muž došky a staré házel dolů na hromadu; když jsem šla pod ním, přestal házet. Paličky u vody přestaly taky. U studny uprostřed vsi zaskřípal rumpál a zmlkl v půli otáčky, a vůz naložený snopy zůstal napůl vyložený, se snopem ve vzduchu. Před jedním domem seděla stařena a loupala něco do mísy; nepřestala, jen zpomalila, a slupky jí padaly na zem místo do klína. Pes šel kus se mnou, čenichem u dřeváků, a pak se otočil a šel domů. Nikdo mě nezastavil a nikdo mi nic neřekl, jen jedno dítě řeklo „dřeváky“ a něčí ruka ho vtáhla za dveře.

Dřeváky se zastavily před domem, který měl přední stěnu odsunutou a místo ní prkna s hrnci, pytli a džbány. Uvnitř to bylo cítit solí, olejem a suchou rybou. Za prkny stála žena, dvakrát tak stará jako já, s rukama v pytli soli.

„Tak ty jsi ta od řeky,“ řekla.

„Kaede. Barvířova.“

„Ume.“ Ruce z pytle nevytáhla. „To jsou jeho.“ Řekla to k dřevákům, ne ke mně, a na nic dalšího se kvůli nim neptala. „Co potřebuješ?“

„Sůl a olej do lampy.“

„Čím?“

„Rukama.“

„Ruce má každý.“

Na prknech vedle soli ležel štůček látky, přes roh rozbalený, a prsty mi na něm zůstaly, ještě než jsem se zeptala, čí je. Vlákno osnovy bylo hladké a pod nehtem nezadrhlo, to je hedvábí; útek se pod bříškem prstu dřel, s chlupem, a síla mu po délce kolísala — konopí, tence předené, aby to nebylo znát. Přejela jsem ho po osnově i napříč a otočila.

„Osnova je hedvábí,“ řekla jsem. „Útek ne. Konopí. Zaplatila jsi za celé?“

Ume vytáhla ruce ze soli.

„Kupec říkal hedvábí.“

„Půlka.“ Vytáhla jsem z kraje nit osnovy a přetrhla ji: cukla a konec zůstal hladký. Pak nit útku; ta se rozčepýřila do chlupů. Položila jsem obě před ni na prkno. „Tak to poznáš sama, až přijde příště. Za sůl. A za olej ti to ukážu ještě jednou.“

Zkusila to. Osnovu přetrhla napoprvé, útek napodruhé, a chlupy si přejela palcem. Pak nabrala sůl do misky, dvě hrsti, a sundala z háku hliněný džbánek s hrdlem zavázaným hadrem.

Vešlo děvče, mladší než Suzu, a položilo na prkno dvě vejce. Ume odřízla z role červeného papíru proužek na dva prsty široký a na loket dlouhý a děvče ho svinulo do dlaně a odešlo, a to všechno bez jediného slova, jak se dělají věci, které se dělají každý den.

„Na co je jí?“ zeptala jsem se.

„Pověsí ho na bránu. Za ženicha.“ Zavazovala pytlík se solí. „Když se do roka vdá, pověsí druhý.“

„Na kterou bránu?“

„Pána z hory. Na kterou jinou.“

„Já pod ní prošla.“

„Dolů se chodí.“ Utáhla uzel. „Nahoru ne. Nahoru nikdo nechodí.“

Řekla to tím hlasem, kterým se říká, že v zimě sněží. Zeptala jsem se, jak dlouho tam pán z hory je.

„Matka ho pamatuje. Stejného.“ Sůl mi podala přes prkno. „Nestárne.“

A víc o něm neřekla ani větu, a nebylo to mlčení; věty o hoře jí došly, a ve vsi jich víc nikdo neměl.

O mně jich měla víc. „Spal tu lichvář z města, když šel k řece,“ řekla, když mi podávala džbánek. „Říkal, že koupil děvče od barvíře.“

„Koupil dluh.“

„Tady se to říká stejně.“ Ruka jí zůstala na džbánku, dokud jsem ho nevzala. „Prý místo sestry. Té, co zpívá.“

„Zpívá.“

Za papírovými dveřmi v zadní stěně krámu se ozval hlas, starý a tenký a bez zaváhání: „Šla, aby nešla ta hezčí.“

„Matko,“ řekla Ume ke dveřím.

Vejce od toho děvčete ležela na prkně pořád. Srovnala jsem je k sobě, aby se nekutálela, a teprve pak vzala sůl. Byly to dvě hrsti a olej byl po hrdlo; přepočítala jsem to, i když nebylo co počítat, džbánek si vzala do levé ruky a pytlík do pravé, a dřeváky se pode mnou otočily dřív, než jsem se otočila já.

Paličky u vody se rozezněly, až když jsem byla za posledním domem. Cesta stoupala a vítr se otočil proti mně; sůl v pytlíku mi na každém kroku šustila o sukni. Potok jsem přešla po týchž kamenech a hrdlo džbánku jsem držela nahoru, aby olej nešel do hadru. Od potoka nahoru šel s větrem ještě jiný šustot než ten od soli, a rostl, jak jsem stoupala: papír o dřevo, hodně papíru, ve větru, který šel po stráni dolů.

Pod trámem se dřeváky zastavily. Popruh mezi prsty povolil. Levý dřevák klapl o kámen a odjel mi zpod chodidla, pak pravý, a já stála bosá na kameni pod bránou se solí a olejem v rukou a poslouchala je, jak jdou nahoru: klap a klap, zvolna, křivě, po kamenech, které znaly. Počítala jsem je, dokud je nepřekryl vítr.

Zvedla jsem hlavu.

Po celé délce trámu visely proužky, papírové i z látky, červené a vybledlé do růžova a některé už jen šedé, po dvou a po jednom, a vítr je pral o dřevo. A mezi nimi, řemínky svázané k sobě a podrážkami dolů, jak se věší boty, aby do nich nenapršelo, visely moje sandály.

Postavila jsem džbánek a sůl ke sloupku. Objala jsem sloupek a zkusila to po něm nahoru: barva se mi loupala pod dlaněmi a pod ní bylo dřevo hladké a bez suku, a sjela jsem po něm zpátky, sotva jsem měla chodidla nad kamenem. Otřela jsem dlaně o sukni. Stoupla jsem si pod sandály na špičky a natáhla ruku, co nejvýš to šlo.

Chyběla dlaň. Skočila jsem, a chyběla pořád.