Provázek

Uzel na řemíncích jsem rozvazovala zuby, protože nehty na něj nestačily.

Sandály stály ráno u dveří pokoje, obě, jen obráceně, než jak tam stávaly: špičkami k rohoži, ne ke dveřím. Řemínky měly svázané k sobě, jak visely na trámu, a uzel byl mokrý a stažený větrem do tvrdé kuličky. Sedla jsem si na práh, vzala ho mezi zuby a tahala, dokud nepovolil. Řemínky chutnaly po dřevě. Obula jsem se. Podrážky byly vlhké skrz naskrz a při každém kroku po chodbě mlaskaly, a já v nich šla přesto, protože byly moje.

Na lavici v dílně ležel balíček v tomtéž papíru. Rozvázala jsem provázek, papír rozložila a počítala nahlas, a u posledního jsem řekla „deset“. Zapsala jsem to nehtem do hrany lavice pod dvě čárky, které tam už byly, patnáct a dvanáct. Přadena jsem nechala na lavici vychladnout; provázek jsem si zatím smotala kolem prstů a dala do rukávu k noži.

Pak jsem položila dlaň na vratidlo a pod dlaní jsem měla nitě.

Osnova byla nasnovaná, navedená a napnutá, od zadního válce přes nitěnky — ty smyčky, které nit zvedají, aby měl člunek kudy projít — a přes paprsek až k vratidlu. Uzly na vratidle byly dotažené tak, že jsem jimi nehtem nepohnula. Včera ráno tu žádná nebyla. Přejela jsem ji plochou dlaní napříč, po celé šíři: napnutá stejně vlevo jako vpravo, nikde povolená nit, nikde překřížená. Byla teplá. Počítala jsem ji po štipcích od levého kraje, nahlas, a u pravého kraje jsem řekla „šest set“. Na šíř měla pět dlaní. Sto dvacet na dlaň, jak mi předevčírem řekl paprsek. Stála jsem s oběma rukama na osnově a poslouchala prkna u dveří a schůdky. Mlčely.

Sedla jsem si. Levá noha našla podnožku sama, pravá o chvíli později, a záda si sedla do stavu, jak se sedá na lavici, na které někdo seděl léta. Přadena jsem přemotala na cívky do člunku, všech deset, jedno po druhém, a nit mi přitom běžela mezi palcem a ukazovákem; ani jeden osten jsem dnes nenašla. Z rukávu jsem vyndala provázek, natáhla ho mezi rozpažené ruce, od prstů k prstům, a v té délce ho uřízla nožem: můj sáh. Pak jsem ho položila na lavici a přikládala k němu dlaně, jednu vedle druhé, jak se to dělá, když se dítě učí, co je sáh. Vyšlo šestnáct dlaní. Věděla jsem to od devíti let a stejně jsem si to přeměřila. Sáh zůstal na lavici. Co z provázku zbylo, kus na půl sáhu, šlo zpátky do rukávu.

První prohoz jsem udělala pomalu. Prohoz je člunek jednou skrz osnovu, zleva doprava a příště zpátky, a tenhle člunek dřel, jak jsem věděla, že bude; hrana brzdila nit a nit se o ni otírala, a já ho vedla rukou místo hodem, dokud ruka nevěděla, kolik síly potřebuje. Pak už to šlo: šlápnout, prohodit, přirazit paprskem. Šlápnout, prohodit, přirazit. Počítala jsem prohozy nahlas a po stu dvaceti jsem se zastavila a přiložila k látce dlaň. Byla to dlaň. Útek se pod paprskem pěchoval stejně hustě, jak stála osnova, sto dvacet na sto dvacet; palec to znal od první noci, z té látky, kterou mi dal do rukou. Jen jsem s tím druhý den nepočítala. Druhý den jsem mu řekla devět dlaní, a řekla jsem to s naší šíří, kterou jsem si domyslela, a s naším útkem, který se pěchuje na půl. Šíře seděla; útek ne. Z patnácti přaden by tu bylo necelých pět dlaní, polovina toho, co jsem řekla.

Slunce mi během dopoledne přešlo ze zad na levé rameno. Chodidla na podnožkách se zahřála a pak rozbolela v nártech, kde na ně tlačí dřevo, a záda, která ráno seděla rovně, si našla svůj ohyb a v něm zůstala. Po každé dlani látky jsem vytáhla z rukávu zbytek provázku a uvázala na něm uzel; sáh na lavici jsem nechala být, uzel by z něj ubral. Cívka došla pokaždé u osmatřicátého prohozu a kousek za ním; nová šla do člunku, konec jsem nechala ležet v kraji vedle začátku, jak se to dělá, aby v útku nebyl uzel, a šlapala dál.

V poledne promluvila prkna u dveří.

Ruce jsem ze stavu nezvedla. Miska cinkla o lavici tam, kde ráno ležela přadena, a lžíce o misku.

„Jez.“

„Šest set nití,“ řekla jsem do osnovy. „Kdo je navedl?“

Prkna promluvila ještě jednou a pak schůdky. Kaše byla horká a snědla jsem ji na stavu, s miskou na koleni, a počítala přitom, kolik prohozů mě stojí.

Desátá cívka došla, když mi slunce ještě hřálo rameno. Prohodila jsem člunek naprázdno, ze zvyku, a on projel osnovou lehce, protože v něm nic nebylo, a zůstal mi v pravé ruce. Seděla jsem na stavu s prázdným člunkem a s bolestí v nártech a počítala nahlas, protože nahlas se mi počítá líp.

Napočítala jsem tři sta osmdesát čtyři prohozů. Na provázku byly tři uzly, tři dlaně, a dvacet čtyři prohozů do čtvrté. Za pět dní by to bylo tisíc devět set dvacet prohozů, to je šestnáct dlaní, a šestnáct dlaní je můj sáh. Deset přaden za den dává sáh za pět dní. Štůček má dvacet sáhů, když tu má dvacet, a on mi neřekl, že ne. Dvacet krát pět je sto. Vyšlo mi sto dní.

Konec podzimu jsem počítala každé ráno od chvíle, kdy lichvář odešel od nás dolů k řece, a dnes ráno to bylo pětaosmdesát. Chybělo patnáct dní. A to jsem počítala s dneškem, s deseti; předevčírem bylo patnáct a včera dvanáct.

Provázek jsem vzala do obou rukou a k těm třem uzlům přidala další, jeden za každé přadeno, deset, těsně vedle sebe, a každý dotáhla, až mi pod nehty zbělelo. Pak jsem ho smotala, dala do rukávu a šla nahoru dřív, než se setmělo. Dřeváky u schůdků nestály a já je nehledala.

Rjó seděl u ohřívadla a hrnek měl odložený vedle konvice. Klekla jsem si naproti a provázek položila podél ohřívadla na jeho stranu, uzly k němu.

„Deset přaden,“ řekla jsem. „Předevčírem patnáct, včera dvanáct, dnes deset.“

Zvedl konvici, nalil do druhého hrnku a postavil ho na mou stranu ohřívadla. Nevzala jsem ho.

„Sto dní. Do konce podzimu je pětaosmdesát. Dvanáct přaden denně, a je to za osmdesát čtyři; zbude den. Dejte mi dvanáct. To, co jste dal včera.“

Zvedl provázek z rohože. Protáhl ho mezi palcem a ukazovákem, uzel po uzlu, všech třináct, a ruka mu na žádném nezpomalila; pak ho položil zpátky mezi nás, uzly ke mně.

„Dostaneš, co je.“

„Kolik je?“

Napil se. Odložil hrnek.

„Co je, nestačí,“ řekla jsem. „Chybí patnáct dní, a to počítám s dneškem, ne se zítřkem. Osnova, kterou jsem ráno našla na stavu, má šest set nití po dvaceti sázích. To je sto dní přídělu. Někdo to měl. Najednou.“

Vstal. Hrnek nechal stát tam, kde ho odložil, a lampu nechal mně. Prkna chodby promluvila osmkrát, pak severní dveře, a stav na druhé straně domu se rozběhl dřív, než jsem stačila zvednout provázek z rohože. Do té doby šel až v noci.

Čaj jsem vypila, protože byl nalitý, a hrnek postavila vedle toho jeho. Role u stěny ležely v papíru, jak ležely první večer; jedna z nich měla papír rozevřený a provázek vedle sebe na rohoži, smotaný. Klekla jsem si k ní a sáhla dovnitř, mezi papír a látku, tak jak se sahá do cizí věci, nejdřív dvěma prsty a pak celou dlaní. Vlákno bylo jeho, hladké, nikde silnější a nikde tenčí. Chtěla jsem spočítat nitě osnovy na palec šířky, jako první večer, a nedostala jsem se k tomu.

Útek nebyl pěchovaný stejně. Pod dlaní šly pruhy, hustší a řidší a zase hustší, a ne po dlaních, ne po ničem, co by se dalo spočítat — po několika prohozech sem, po několika tam, a kraj látky se mi pod prsty vlnil, jak se vlní, když ruka s člunkem jednou zatáhne víc a podruhé míň. Přejela jsem to ještě jednou, pomaleji, abych se nespletla.

Kdo to tkal, třásl se.