Lampa

Olej jsem do lampy dolila po hrdlo, než jsem šla na chodbu.

Džbánek ze vsi stál u zdi pokoje, kam jsem ho včera postavila, a hadr na hrdle byl suchý; nalévala jsem po hmatu, s prstem v otvoru lampy, dokud mi olej nevyšel na nehet. Byla to ta, kterou mi nechal, hliněná, s uchem na dva prsty, a oleje v ní bylo tak na hodinu. Na noc jsem si dolila sama. Nůž zůstal v rukávu a provázek s třinácti uzly taky.

Stav šel od chvíle, kdy hospodář vstal od ohřívadla, a nepřestal. Šel celou noc, šel ráno, když jsem sešla po schůdcích do dílny, a šel v poledne i odpoledne, kdy jindy stál. Na lavici ten den neležel žádný papír, poprvé, a do hrany jsem nevyryla nic. Ležela tam přadena z druhého a třetího dne, sedmadvacet, která jsem chystala na osnovu; osnovu mi pak nasnoval někdo jiný. Navinula jsem je na cívky a šlapala od rána do tmy a mezi svými přírazy slyšela jeho, a když došla poslední cívka, přibylo mi na vratidle osm dlaní a kus. Večer byl člunek prázdný.

Šla jsem s lampou v pravé ruce a počítala kroky. Na jedenáctém zhasla.

Nedohořela; oleje měla po hrdlo a knot nikdo nepolil. Zhasla, jak zhasne, když do ní někdo foukne, jenže nikdo nefoukl, na chodbě nebyl průvan a plamen do té chvíle stál rovně. Stála jsem se zhaslou lampou v ruce a stav za dveřmi šel dál, sedm kroků ode mě. Vrátila jsem se k ohřívadlu, rozhrábla uhlíky a podržela nad nimi knot, dokud nechytil. Šla jsem znovu a počítala nahlas. Na jedenáctém zhasla. Potřetí jsem šla po půlkrocích a zhasl mi plamen, když jsem měla přední nohu na jedenáctém a zadní ještě na desátém. Vrátila jsem se o půl kroku. Postavila jsem ji na prkna u zdi, na desátém, a ustoupila. Hořela. Zvedla jsem ji a udělala půl kroku. Zhasla.

Počtvrté jsem ji zapálila a nechala ji stát, kde hořela. Za mnou svítila, přede mnou ne. Osm kroků potmě umí každý, koho učila hedvábí Kiku.

Sedla jsem si ke dveřím zády ke zdi, tak, abych je měla po levé ruce a lampu proti sobě na druhém konci chodby. Prkna pode mnou nesla každý příraz z paprsku; měla jsem ho v kostrči a pod dlaněmi. Počítala jsem. Doma se cívka mění u osmatřicátého prohozu, u mě v dílně taky, tak jsem počítala do osmatřiceti a čekala, kdy se člunek zastaví a ruka sáhne pro novou. Nezastavil se. Počítala jsem do sta a do dvou set. Šel příraz za přírazem, bez té mezery, kterou udělá každý tkadlec na světě, když mu dojde nit.

„Dvanáct,“ řekla jsem do papíru.

Stav šel dál.

„Dvanáct přaden. S jedenácti chybí sedm dní. Za dvanáct vám každý večer navinu cívky, kolik jich řeknete. Ruce mám dvě a po tmě umějí totéž co za světla.“

Neodpověděl. Odpovědět mohl; slyšel mě, jak jsem já slyšela jeho, prkna nesou na obě strany. Položila jsem pravou ruku na práh a jela po něm prsty ke dveřím, po dřevě hladkém a suchém, až tam, kde práh končil a začínal rám. Rámu jsem se nedotkla. Ruka se zastavila kus před ním sama, jak se zastaví nad kádí, do které se nemá sahat, a sjela z prahu na prkna. Pod prsty bylo mokro.

Byla to čára. Šla zpod dveří po prknech, jak šla první noc, na dva prsty široká, a dál od dveří užší. Nechala jsem na ní bříško prostředníku. Byla teplá; to jsem věděla od první noci a nepotřebovala jsem to měřit znovu. Měřit jsem potřebovala, jak teplá. Doma se teplo kádě zkouší hřbetem ruky, protože hřbet je citlivější než dlaň a pamatuje si; babička poznala hřbetem ruky, jestli barva vezme, dřív než do ní dala první přadeno. Otočila jsem ruku a položila na čáru hřbet. Držela jsem ho tam, dokud jsem si nebyla jistá.

Bylo to teplo, které mám každé ráno v papíru na lavici: ne teplo čaje a ne teplo ruky, ale teplo přadena, když ho rozbalím a nechám ležet, dokud z něj nevyjde. Nic víc jsem s tím nedělala. Ruku jsem otřela o sukni, položila si ji na koleno, a ty dvě věci — nitě ráno, čára v noci — jsem nechala ležet vedle sebe, jak se nechávají ležet dvě přadena, než se spočítají.

„Ta role u stěny,“ řekla jsem. „Rozvázaná. Útek jde v pruzích. Nikdo vám za ni nedá, co za štůček.“

Paprsek přirazil. Slyšel to. Prkna nesou na obě strany.

„Dejte mi to napřed. Všechno, co je, najednou, jako osnovu. Rozdělím si to sama a nebudu se každé ráno ptát, kolik.“

Něco mi sáhlo do vlasů.

Nebyla to ruka. Byly to zuby, dřevěné a široké, a jeden mezi nimi chyběl; hřeben mi vjel do vlasů u temene a jel dolů, pomalu, jak se češe dítě, které má na hlavě uzel. Nechala jsem ho. Vlasy jsem měla od rána stažené a on je rozpustil, jeden pramen po druhém, a česal je od temene ke koncům, a pokaždé, když došel na konec, začal znovu nahoře. Můj hřebínek byl v ranci v pokoji, kostěný a na tři prsty. Tenhle byl na celou dlaň a těžký, dřevo ohlazené do tvaru ruky, která ho držela léta. Sáhla jsem po něm. Uhnul mi, ne rychle, jen tak, aby ho prsty nenašly, a česal dál z druhé strany. Ruku jsem dala zpátky na koleno. Vlasy se nožem nečešou.

„Nedívej se,“ zašeptal hřeben.

Řekl to u ucha, z vlasů, ne přes papír, a nebyl to jeho hlas. Bylo to sotva víc než zuby ve vlasech, a slova v tom byla.

Stav šel dál. Seděla jsem s hřebenem ve vlasech a s rukama na kolenou a lampa hořela na desátém kroku, kde jsem ji nechala.

„Sem,“ řekla jsem jí.

Hořela, kde byla. Řekla jsem to ještě dvakrát, podruhé hlasitěji, a hřebenu jsem řekla „dost“, a hřeben česal dál a lampa stála. Pak jsem se otočila k papíru.

„Nebo řekněte kolik. Číslo. Když je toho na deset dní, řekněte deset; když na sto, řekněte sto. Osnovu jste měl najednou. Zbytek si spočítám sama.“ Provázek jsem vyndala z rukávu, protáhla ho mezi prsty, třináct uzlů, a nechala ho ležet na koleni. „Počítám vám to. Dvě stě čtyřicet. Dvě stě čtyřicet jedna. Za noc uděláte víc než já za den, a bez cívky. Dvě stě čtyřicet tři.“

Stav se zastavil.

Nedošla mu nit, nedotkal řádek; zastavil se, a do ticha, které po něm zůstalo, řekl jeho hlas přes papír:

„Jdi spát.“

Hřeben mi vyjel z vlasů uprostřed tahu a klapl o prkna. Lampa na druhém konci chodby zaskřípala, jak skřípe dřevo o dřevo, a šla; slyšela jsem ji, dnem o prkna, kousek po kousku, celých osm kroků, až se zastavila u mého pravého boku a stála tam a hořela, na osmnáctém kroku, sedm kroků za místem, kde mi v ruce třikrát zhasla.

Řekla jsem to lampě třikrát. Řekl to jednou. Zapsala jsem si to nehtem do prkna u boku, jak si zapisuju přadena: jedna čárka krátká, jedna dlouhá.

„Až mi řeknete kolik,“ řekla jsem do papíru.

Neřekl nic. Stav se rozběhl a šel, a já jsem seděla, kde jsem seděla, s vlasy rozpuštěnými přes ramena, s hřebenem u nohy, kde spadl, a s lampou, která hořela vedle mě celou noc, protože měla po hrdlo. Nešla jsem spát. Nůž zůstal v rukávu celou noc. Počítala jsem prohozy, ztrácela počet a začínala znovu, a od tří set jsem přestala počítat cívky, které nepřicházely.

Před svítáním chodba vystydla, jak stydne každé ráno, a lampa u mého boku vypila, co měla; knot zasyčel a bylo po něm. Stav se zastavil, ne uprostřed, na konci řádku, a v domě zůstalo ticho, které jsem znala z prvních pěti dnů.

Rám severních dveří ujel v drážce. Bylo to dřevo o dřevo, na délku dlaně, ne víc; poznala jsem to po délce toho zvuku a po tom, jak se zastavil. Já jsem se rámu nedotkla; obě ruce jsem měla na kolenou a v pravé provázek. Ujel zevnitř.

Neotočila jsem se. Po prknech ke mně sklouzlo něco lehkého a zastavilo se to o mé chodidlo. Sáhla jsem po tom. Byl to svazek nití, stočený, bez papíru, převázaný jen sám sebou.

Na koncích byl mokrý.