Co vidíš, princi?

„Řekni jí to,“ řekla lady Sirella. „Do očí. Že je to nejošklivější, co jsi kdy viděl.“

Stála jsem uprostřed sálu a dívala se na dlaždice. Závoj mi Halder strhl před chvilkou, ještě jsem cítila, kde se mi látka zadrhla o ucho, a pořád jsem slyšela, co přišlo potom od všech stolů najednou. Syčeli. Dlaždice pod mýma nohama byly bílé se šedou žilkou; ta žilka vede od kuchyňských dveří přes celý sál až k hlavnímu stolu a já jsem po ní osm let nosila mísy.

Princ neřekl nic.

Sirellin lem jsem znala. Modrý, stříbrná nit ve dvou řadách, spodní řada se vlevo páře. Pohnul se, přišel o krok blíž a zůstal stát.

„Orine. Ptám se tě. Co vidíš?“

Syčení přestalo. Někdo u zadního stolu položil pohár a už ho nezvedl.

Princ mlčel dlouho. Potom řekl: „Vidím jediný obličej v tomhle sále, na který se chci dívat déle.“

Nikdo se nezasmál.

„Cože,“ řekla Sirella.

„Ptala ses.“

Nevěděla jsem, co s tím. Za osm let mi tady o mně řekli spoustu věcí a všechny se daly odložit na jedno místo, vedle Ošklivky, a jít dál s mísou. Tohle nešlo odložit nikam. Stála jsem s rukama u těla a čekala, že mi někdo řekne, co mám dělat, protože to tady vždycky někdo řekne.

Halderova ruka mi ležela na rameni od chvíle, kdy mi strhl závoj. Teď se sevřela. Myslela jsem, že mě udeří, a čekala jsem ránu. Rána nepřicházela, nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal, a já jsem udělala to, co jsem u dvora osm let neudělala.

Zvedla jsem oči.

Princ se na mě díval. Měl šedé oči a tmavé vlasy a byl mladší, než jsem si ho podle hlasu představovala. V kuchyni se říkalo, že je krásný, a já jsem nevěděla, podle čeho se to u nich pozná. Viděla jsem ho. Viděla jsem ho pořád.

„Reno,“ řekl. „Dolů.“

Nikdo z nich mě za osm let neoslovil jménem. Sklopila jsem oči. Dlaždice, žilka, moje bosé nohy. Všechno tam bylo.

Lem se pohnul, tentokrát rychle, a zastavil se přímo přede mnou.

„Zvedni hlavu. Oči nech, kde jsou.“

Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem modrou látku a stříbro a cítila, že se mi dívá do obličeje.

„Podívala se mu do očí,“ řekla. „A vidí.“

„Vidí,“ řekl Halder.

„Proč?“

„Nevím.“

„Orine. Věděl jsi, že se to stane?“

„Ne.“

Nikdo v sále neřekl nic dalšího. Lem se otočil a šel zpátky ke své židli.

„Tak to zjisti,“ řekla Halderovi, už zase ze svého místa. „Zítra ráno. A tu věc odvez domů.“

Nela šla domů loni. Zvedla oči, když Sirella vešla do sálu, a měla je hned bílé; tři dny plakala na kavalci v prádelně a čtvrtý den ji Halder odvezl. Kuchařka se ho zeptala, kam. Řekl domů. Zeptala se, kam domů, a to už neřekl nic.

„Závoj,“ řekl princ.

Halder ho zvedl z dlaždic a dal mi ho do ruky. Roztržený u ucha.

„Nasaď si ho sama,“ řekl princ. „A jdi.“

Nasadila jsem si ho. Držel nakřivo. Šla jsem ke zdi a podél zdi ke dveřím do kuchyně, oči dole, tam, kde je mám.

A tak jsem je uviděla.

Seděli na podlaze. Pod stoly, mezi nohama židlí, u nohou fae, na kamenech, po kterých jsem osm let chodila s hlavou dolů. Bosí. V hrubé látce, jakou nosíme my z kuchyně. Nehýbali se. Jedné paní ležela sukně přes rameno člověka, který seděl vedle její židle, a ona ji tam nechala; jeden pán, kterého jsem znala po ostruhách, měl podpatek opřený o něčí stehno. Nikdo z fae se dolů nepodíval. Nemusela jsem zvedat hlavu. Byli tam, kam se dívám.

Znala jsem je. Tomen od kotlů, šel domů před lety; když někdo v kuchyni řekne Tomen, jeho matka přestane míchat. Dvě holky ze stájí, jejichž jména mi vypadla a teď se vrátila. Muž s vpadlou tváří, kterého jsem neznala.

U Sirelliny židle seděla Nela. Držela v pěsti lem její sukně, tu spodní řadu, co se páře. Oči měla bílé, celé, bez ničeho. Když jsem šla pryč, otočila za mnou hlavu.

Nezastavila jsem se. Dveře, chodba, schody dolů do prádelny. Na posledním schodu jsem se zastavila. Stála jsem tam dlouho.

---

V prádelně v noci svítí jedna lampa a můry kolem ní. Vyprané ubrusy ze včerejška ležely v koši u koryta. Vzala jsem první a pověsila ho. Vzala jsem druhý. Dívala jsem se přitom na podlahu. Mokrý kámen, dvě koryta, tlouk. Nikdo tam neseděl.

Druhé koryto bylo Nelino. Od loňska v něm namáčím. Zeptala se mě jednou, odkud jsem, a já jsem to neuměla říct, tak jsme mluvily o její řece; v létě se dala přejít a v zimě ne, a když ne, chodilo se přes most k mlýnu a to bylo daleko. Mluvily jsme o tom několik večerů. Věděla jsem o její řece víc než o čemkoli tady.

„Nelo,“ řekla jsem nahlas.

Můry. Voda v korytě. Řekla jsem to ještě jednou a pak už ne.

Pověsila jsem třetí ubrus a sundala si závoj. Nosím ho pořád, i tady dole, i v noci, protože po schodech může kdykoli někdo přijít a lidé z kuchyně si závoj nesundávají. Osm let jsem si ho sundávala jen na kavalci, obličejem ke zdi. Teď jsem ho položila na okraj koryta a věšela dál bez něj.

Kroky na schodech. Těžké, železný podpatek. Halder.

Jindy se otočím ke zdi, když někdo jde dolů, a nechám ho mluvit do zad. Tentokrát jsem zůstala, jak jsem byla, čelem ke schodům, s ubrusem v rukou a bez závoje. Došlo mi to, až když se zastavil.

Zastavil se ve dveřích. Nevešel. Nikdy nevchází. O závoji neřekl nic.

„Ráno,“ řekl. „Před rozedněním. Sbal si, co uneseš v jedné ruce.“

„Kam?“

Za osm let jsem se nikoho z nich na nic nezeptala. Slovo bylo venku dřív, než jsem si ho stačila rozmyslet.

Neodpověděl. Boty zůstaly, kde byly, nic dalšího nepřišlo, a já jsem věděla, že to neřekl, ne že mě neslyšel.

„Sirella se tě před odjezdem zeptá, co jsi viděla, když ses mu podívala do očí,“ řekl potom. „Odpovíš, že nic. Podívala ses, sklopila jsi oči a nic si nepamatuješ.“

„Viděla jsem ho.“

„Ty jsi člověk. Ty to říct můžeš.“ Chvíli mlčel. „Když řekneš cokoli jiného, nepůjdeš ke mně. Půjdeš k ní. A u ní to trvá.“

Věděla jsem, co je u něj. Sklep pod jeho domem, tři dny, vůz. Co je u ní, jsem nevěděla, a on to nechtěl říct, tak to řekl takhle. Chtěl, abych lhala, protože jeho pradlena se podívala princi do očí a to byla jeho ostuda; a když budu mluvit, dá mě jí. Věšela jsem dál. Ubrus, kolík, ubrus.

„Viděla jsi v sále něco?“

Měla jsem říct ne, hned. Ne, pane, to říkám osm let a jde to samo. Jenže jsem měla před sebou Nelu s pěstí na lemu a slovo nepřicházelo, a když přišlo, bylo pozdě.

„Ne, pane.“

Stál. Neptal se znovu. Potom řekl: „Do rána sem nikdo nepřijde,“ a šel nahoru. A pak zvuk, který jsem z prádelny ještě neslyšela: závora na dveřích nad schody, ze strany chodby. Dřevo o železo.

Zamkl mě. Odpověděla jsem pozdě a oni to poznají. Do rána sem nikdo nepřijde, abych to nestačila říct nikomu jinému.

Stála jsem u koryta. Dveře na závoru. Odtok pod zdí, kudy odchází voda do řeky; mříž je uvolněná, protože se k ní nikdo z fae nesnížil; věděla jsem, že se protáhnu. Do řeky, do lesa, sama, v noci, v jejich zemi. O lidech, kteří utekli, se v kuchyni neříká, že šli domů. Neříká se nic.

Nela seděla nahoře u židle a držela lem. Vzala jsem tlouk a šla ke schodům.

Závora se zvedla dřív, než jsem tam došla. Černé boty bez bláta; ty jsem znala, chodily po žilce v dlaždicích jen o hostinách.

Princ Orin stál na spodním schodu. Položila jsem tlouk na zem a klekla si.

„Vstaň. Nemám čas, abys klečela.“

Vstala jsem. Závoj ležel na okraji koryta, věděla jsem to a nechala ho tam.

„Halder tě ráno odveze,“ řekl. „Nemůžu mu to zakázat. Lidé u dvora jsou jeho.“

„Já vím.“

„Přišel jsem se zeptat na jednu věc a pak půjdu. Podívej se na mě ještě jednou.“

„Proč?“

„Protože jestli to bylo jednou, byla to náhoda a Sirella si to nechá vysvětlit. Jestli podruhé, je to něco, co nikdo nezná, a ona se ráno zeptá mě, co to je. Budu muset říct, že nevím. A potom se zeptá na další věc.“

„Na co?“

„Nevím.“

Podívala jsem se. Od bot nahoru, po oči. Šedé. Nic se nestalo. Dívala jsem se a on se díval a nikdo z nás nesklopil oči a nebyl tady nikdo, kdo by řekl dolů.

„Tak,“ řekl. „Podruhé.“

„Nevíte proč.“

„Ne. Nikdy se to nestalo. Ne u nás, ne u nikoho, o kom se vypráví. Buď je něco s tebou, nebo něco se mnou.“

Nikdo se ho neptal a stejně to řekl.

Pak jsem řekla to, co jsem Halderovi neřekla. Nevím, proč jemu.

„Něco jsem viděla. Když jsem odcházela ze sálu.“

Neptal se. Čekal.

„Na podlaze. U nohou. Sedí tam lidi z kuchyně, co šli domů. Bosí. S bílýma očima. Nela je u Sirelliny židle a drží jí lem.“

Chvíli stál. Potom udělal krok dozadu, na schod, a sáhl na zeď.

„To nemáš vidět,“ řekl. „To nevidí nikdo.“

„Vy je nevidíte?“

„Víme, že je máme.“ Sundal ruku ze zdi. „Kdo je u mě?“

Šla jsem kolem jeho židle s očima dole. Chtěla jsem říct nevím.

„Stará žena. Šedý cop přes rameno. Chybí jí kus levého ucha.“

Nehnul se. Dlouho. Potom si sedl na schod.

Nikoho z nich jsem neviděla sedět jinde než na židli. Seděl na schodu do prádelny, kolena nahoru, a díval se na tlouk na zemi.

„Marta,“ řekl.

Nevěděla jsem, kdo je Marta. Nezeptala jsem se.

„Ucho jí ukousl pes,“ řekl. „Byl jsem u toho. Bylo mi…“ a neřekl kolik. „Má ruce v klíně?“

„Jednu. Druhou má na vaší botě.“

„Přestaň.“

Přestala jsem. Ptal se, já jsem odpověděla a on řekl přestaň. Zůstali jsme tak, on na schodu, já u koryta, a nic. Pak si utřel dlaně o kolena. To dělají lidi z kuchyně, když vstávají od stolu. Neviděla jsem to udělat nikoho z nich a nevěděla jsem, co to znamená, jen že jsem to viděla.

„Ptal jsem se,“ řekl. „Já vím.“

Vstal.

„Sirella to ví?“ zeptala jsem se.

„Že vidíš? Ví. Že vidíš tohle? Ne. Když se to dozví, nepůjdeš k Halderovi.“

„Půjdu k ní.“

„Půjdeš k ní.“ Chvíli nic. „Halder ti řekl, co máš ráno říct?“

„Že nic.“

„Tak řekni nic.“

Sešel ze schodu a přišel ke mně. Stál blízko. Neměla jsem závoj a on se díval, a já jsem nevěděla, co se dělá, když se na člověka někdo takhle dívá, tak jsem nedělala nic.

„Nechci, aby tě ráno odvezl,“ řekl.

Řekl to potichu a hned potom se podíval ke schodům. Byl zasnoubený od poledne.

Pak zvedl ruku a sáhl mi na tvář. Hřbetem prstů, tam, kde mi závoj rozedřel ucho. Prsty měl teplé. V kuchyni se říká, že mají teplou kůži, a nikdo to nevěděl jistě.

Nevěděla jsem, kam se dívat, tak jsem se dívala dolů. Tam, kam vždycky.

U jeho paty se něco hnulo. Na kameni, ve světle lampy, kde předtím byl jen stín boty. Kus tmy, který rostl od jeho boty ke mně, k mým bosým nohám, a měl v sobě kolena a ramena a přibližoval se po kameni.

Ustoupila jsem. Tma se zastavila, kde byla, a pak už tam nebyla.

Sundal ruku a podíval se na ni. „Co je?“

Halder mi řekl, co mám říkat. Řekla jsem to jemu.

„Nic.“

Podíval se dolů, ke svým botám. Kámen, světlo, nic. Podíval se zpátky na mě a já jsem věděla, že to nevidí, a on věděl, že jsem člověk a můžu říct nic, i když to nic není. Nezeptal se znovu.

„Závoru nechám zvednutou,“ řekl. „Halder se mě zeptá, jestli jsem tu byl, a řeknu, že ano. Na víc se ptát nebude.“

„Co uděláte ráno?“

„Nevím.“

Šel nahoru. Schody pod ním nezněly. V chodbě ještě chvíli svítilo a pak ne.

---

Nechala jsem závoj na korytě a šla.

Do sálu se chodí kolem kuchyně, kde spí lidi, a pak chodbou, kde v noci nikdo nechodí; pod dveřmi jejich pokojů svítilo. Šla jsem bosá. Dveře sálu byly dokořán. Stoly sklizené, židle u zdi.

Seděli tam. Tam, kde předtím stály židle, na holé podlaze, ve stejných rozestupech, a bílé oči jim ve tmě bylo vidět. Spočítala jsem je, protože jsem to číslo chtěla mít. Čtyřicet dva.

Nela seděla tam, kde stála Sirellina židle. Pěst měla zavřenou na lemu, který tam nebyl.

Klekla jsem si k ní.

„Nelo.“

Otočila ke mně hlavu. Nevím, jestli mě viděla.

„To jsem já. Reno. Z prádelny.“

Nic. Vzala jsem ji za ruku, za tu levou, s jizvou od žehličky, kterou jsem jí ovázala já. Ruka byla studená a jizva tam byla. Zatáhla jsem.

Vstala.

Zůstala stát, dokud jsem neudělala krok, a potom udělala krok za mnou. Pěst nechala zavřenou.

Šla jsem s ní ke dveřím a ve dveřích jsem se otočila, protože jsem za sebou něco slyšela, a přitom nebylo co slyšet; jejich bosé nohy na kameni zvuk nedělají.

Otočili hlavy. Všichni, ve stejnou chvíli. Čtyřicet jedna lidí se dívalo ke dveřím.

A pak vstávali. Jeden, vedle něj druhý, potom všichni. Stáli a čekali, dokud neudělám krok.

Držela jsem Nelu za ruku a víc rukou jsem neměla.

„Sedněte si,“ řekla jsem.

Sedli si. Všichni, ve stejnou chvíli, na stejná místa, ruce na kolena.

Stála jsem ve dveřích, držela Nelu a dívala se, jak sedí. Ráno si Sirella sedne, sáhne po lemu a bude jí tam chybět ruka. A kdybych řekla vstaňte, vstanou. To, co jsem měla ráno říct, už na nic nestačilo, a já jsem to už říct nepotřebovala.

Šla jsem s Nelou chodbou kolem dveří, pod kterými svítilo, a nedívala jsem se na podlahu. Po schodech dolů, do prádelny, poprvé za osm let s hlavou nahoře. Nela šla za mnou a nepustila.

V prádelně jsem ji posadila na její kavalec. Sedla si, s pěstí v klíně. Sedla jsem si vedle ní a držela ji dál za ruku.