Viděla jsem prince

Nahoře se otevřely dveře, když bylo za oknem šedivo. Seděla jsem na Nelině kavalci a držela ji za ruku. Někdy v noci jsem si opřela hlavu o zeď a spala; ráno jsem ji pořád držela.

Železný podpatek na prvním schodu. Dál nešel.

„Pradleno.“

Vstala jsem. Nela vstala se mnou, protože jsem zatáhla, a čekala, až udělám krok. Lampa dohořela, můry ležely na okraji koryta. Závoj ležel tam, kde jsem ho nechala.

Šla jsem nahoru a Nela za mnou. Halder stál ve dveřích s rukou na závoře, v kabátě na cestu, a díval se mi do obličeje. K obličeji neřekl nic.

„Nic si nebereš.“

„Ne.“

Chvíli stál. „Závoj.“

„Je na korytě.“

Neřekl, ať pro něj jdu. Otočil se a šel chodbou. Šla jsem za ním a Nela za mnou; v chodbě jsme byli slyšet jen já a on.

V kuchyni už byli vzhůru. Stáli u zdi, čelem k ní, kuchařka u pece s lopatou v rukou a zády ke dveřím, kluci u kotlů. Nikdo se neotočil. Když odváželi Tomena, stála jsem u té zdi taky.

Na dvoře čekal vůz. Kopyta jsem znala, rozštěpená, klapou po dlažbě jinak než koňská; zvíře nad nimi jsem viděla poprvé. Bylo vysoké, bílé a hlavu mělo skloněnou k zemi. Nezvedlo ji, ani když šel Halder kolem. Korba prázdná, vzadu složená plachta.

Halder kolem vozu prošel. „Napřed do sálu.“

Řekl to včera a já to věděla, a stejně jsem udělala krok k vozu, než jsem se otočila za ním.

---

Stoly byly zpátky a židle u nich, bez ubrusů, na stolech nic. Fae stáli každý u své židle a nikdo neseděl. V krbu bylo studeno. Kuchyň ráno do sálu nechodí a já jsem tam ráno v životě nebyla.

Seděli u nohou židlí, v rozestupech, ve kterých seděli v noci; jen teď kolem nich stály nohy židlí a boty. U Sirelliny židle bylo místo prázdné.

Halder mě dovedl doprostřed, tam, kde jsem stála včera, a odstoupil ke zdi. Nela zůstala vedle mě. Držela jsem ji za ruku a nikdo se na ni nepodíval, protože nikdo neměl kam.

Ode dveří za hlavním stolem šel modrý lem, stříbro ve dvou řadách. Za ním černé boty bez bláta.

Sirella si sedla. Uhladila si sukni na kolenou a spustila levou ruku podél židle dolů, k tomu prázdnému místu. Prsty se sevřely. Lem ležel na dlaždicích o kus dál a v prstech neměla nic. Otevřela je a sevřela znovu. Potom se podívala na svou ruku. Potom dolů, na dlaždice vedle židle, kde jsem já viděla prázdné místo a ona dlaždice.

Ruku nechala dole.

Princ stál po její levici. Díval se tam, kam ona, na podlahu u její židle. Věděl, co tam bylo, ode mě.

„Haldere. Byl v noci v sále někdo?“

„Kuchyň, paní. Rovnali židle.“

Nezeptala se dál. Zvedla oči ke mně.

Stála jsem s očima dole, protože jsem nevěděla, kde jinde je mít, a viděla jsem její ruku, lem na dlaždicích a špičky jejích střevíců. Nela mě držela.

„Ty. Včera ses podívala princi do očí. Co jsi viděla?“

Halder mi řekl, co mám odpovědět. Včera bych to řekla. Dneska mě někdo držel za ruku a nikdo to neviděl, a slovo, které jsem měla připravené od večera, jsem nepotřebovala.

„Prince.“

Nikdo v sále nic. Halderův podpatek u zdi se nepohnul.

„Prince,“ řekla po mně Sirella. Ruku měla pořád dole. „Orine. Včera ses na ni díval a řekl jsi, co jsi řekl. Chtěl jsi ji?“

Mlčel. Mlčel tak dlouho, že někdo u zadního stolu přešlápl.

„Nebo mlč,“ řekla Sirella.

„Ano.“

Řekl to jí a slyšel to celý sál. Já jsem nevěděla, kam to dát. Nedala jsem to nikam. Držela jsem Nelu.

„Dobře,“ řekla Sirella a vstala. Lem sjel na dlaždice a zůstal tam ležet. „Svatba je za sedm dní. Haldere, tu věc si beru k sobě. Vůz nepotřebuješ.“

„Ne, paní.“

Bere si mě k sobě kvůli tomu, co řekl on. To jsem si myslela, když mě její služebná brala za loket. Tu jsem znala: zelený lem bez nití, tři kroky za Sirellou, osm let. Druhou ruku jsem měla v Nelině a služebná to nevěděla.

Sirella šla první, ruku podél sukně a lem za sebou po dlaždicích. Prošla dveřmi za hlavním stolem. Osm let jsem k nim nosila mísy a nikdy jsem jimi neprošla.

---

Za dveřmi byla chodba s podlahou ze dřeva. Moje nohy na ní byly slyšet. Její ne.

Zvenku, oknem, se hnul vůz. Kopyta, kola, brána.

Sirellino křídlo je na druhé straně domu a v kuchyni se o něm říká, že tam kuchyň nechodí. Chodí tam voda: kluci nosí ráno kotel kolem domu ke dveřím zvenku a nechají ho na prahu, a někdo ho vezme dovnitř.

Chodba končila závěsem. Před ním stála na podlaze mísa s vodou. Žena se zeleným lemem si stoupla vedle ní a čekala, a já jsem nevěděla na co.

„Nohy.“

Umyla jsem si nohy. Nela přešla práh za mnou suchá.

Dveře tam nebyly. Mezi místnostmi visely závěsy, bílé, a světla tam bylo víc než v celém zbytku domu; okna bez okenic, od podlahy nahoru, a podlaha z prken, teplá. Sirelliny věci: křeslo u okna, postel, truhla, stav s napnutou osnovou, stolek s mísou.

Seděli tam. U nohy křesla dívka, u postele tři, u truhly muž, kterému narostly vlasy až na podlahu a ležely kolem něj. U stavu žena v šatech s rukávy vázanými na rameni; takové jsem u dvora na nikom neviděla. Ti dva tam seděli dlouho. Bylo jich tu víc než u kohokoli v sále.

Služebná mi vzala zástěru a dala jinou, bílou. Posadila mě na stoličku k oknu a odešla. Nela si stoupla za stoličku.

Sirella přišla v poledne. Sedla si do křesla a dívka u nohy křesla otočila hlavu za jejím lemem.

„Umíš šít?“

„Umím, paní.“

Podala mi lem. Spodní řada stříbra byla vlevo vypáraná na délku dlaně, nit přetržená a zamotaná; tam, kde ho Nela držela od loňska. Šila jsem. Sirella mluvila. Že se to páře pořád na stejném místě, že to nechala spravit už třikrát a nikdo neví proč. Mlčela jsem, protože jsem šila.

Když jsem skončila, vzala mě za bradu a otočila mi obličej k oknu. Dívala se dlouho. Pustila.

„Večer,“ řekla ženě se zeleným lemem.

---

Večer mě žena vedla za třetí závěs, do místnosti bez okna. Na stojanu hořela svíce, tlustá, po straně vruby. Před svící křeslo. Za křeslem police a na ní složené šátky, hodně, do výšky.

Na podlaze před křeslem seděli v řadách, čelem ke křeslu, ti vpředu v hrubé látce z kuchyně, ti vzadu v šatech, jaké se nenosí. Bílé oči v řadách. Nela stála vedle mě a já jsem ji nedržela; šla za mnou celý den sama.

Mezi křeslem a první řadou stál kluk ze stájí, ten, co nosí ráno kotel k prahu. Ještě chodil. Sirella seděla v křesle a on se jí díval do obličeje a po tváři mu tekly slzy, na bradu, na krk. Ruce měl u těla.

„Bolí to?“

„Trochu, paní.“

„Dívej se. Kolik ti je?“

„Nevím, paní.“

„Máš matku?“

„U kotlů.“

„Dívej se.“

Díval se. Svíce hořela k vrubu a Sirella se ho ptala, jestli koně v noci spí, a on říkal, že někteří. Když plamen došel k vrubu, řekla „dost“, vzala z police šátek, utřela mu oči, tvář a bradu, složila šátek a položila ho na polici navrch.

„Zítra.“

Šel ven, závěs za ním. U ní to trvá, řekl Halder. Teď jsem viděla co.

„Pojď sem. Sem.“

Stoupla jsem si, kde stál on. Sirella se předklonila, vzala mě za bradu a nastavila mi obličej ke svíci. Nela za mnou.

„Dívej se. Na mě. Sem.“

Podívala jsem se. Měla oči světlé, skoro bez barvy, a při svíci v nich hořel plamen. Nic se nestalo. Dívala jsem se dál a nic se nestalo dál.

„Z prádelny,“ řekla. „Ruce máš od louhu. Měla jsem tu loni jednu z prádelny, ta plakala hned první den. Ty z prádelny máte oči hotové od páry. Dívej se.“

„Nela,“ řekla jsem.

„Dívej se.“

Dívala jsem se. Mluvila o louhu, o tom, že jí kuchyň posílá ubrusy vždycky o den později, než má; o tom, že za sedm dní bude potřebovat lem celý. Svíce hořela.

Někdy potom jsem zjistila, že se na ni nedívám. Oči mi sjely vpravo a dolů, na prkna vedle křesla. Ráno tam stál on, po její levici, a řekl ano. Tady byla prkna a světlo svíce.

„Sem,“ řekla Sirella.

Zvedla jsem oči zpátky.

Plamen došel k vrubu. „Dost.“ Vzala z police šátek a sáhla mi jím pod oko. Pod druhé. Šátek zůstal suchý. Podívala se na něj. Neposkládala ho. Nechala ho v ruce, vstala a obešla křeslo zezadu.

„Zůstaneš tady,“ řekla. „Přes noc. Sedni si, jestli chceš. Ráno přijdu.“

Řekla to stejným hlasem, kterým mluvila na kluka. Za osm let mi nikdo neřekl, že si můžu sednout.

„Ano, paní,“ řekla jsem, ale to už byla za závěsem.

Závěs klesl. Pod jeho lemem zůstaly stát boty, hnědé, s přezkou. Ty jsem neznala. Nehnuly se. Svíci nechala hořet.

Stála jsem. Za chvíli jsem se otočila, protože jsem chtěla vidět Nelu.

Nela za mnou nestála. Seděla. Na konci první řady, na rozestup od posledního, čelem ke křeslu, s pěstí v klíně. Bílé oči při svíci.

Klekla jsem si k ní. „Nelo.“

Vzala jsem ji za ruku, za tu s jizvou. Vstala. Pustila jsem ji. Sedla si, na stejné místo, ruce na kolena, pěst zavřená. Vzala jsem ji znovu a ona znovu vstala.

Držela jsem ji. Vedle ní bylo v řadě místo, na rozestup, přesně. Prkna teplá, svíce hořela od vrubu dál. Sedni si, jestli chceš.

Stála jsem a držela Nelu za ruku a boty pod závěsem se nehnuly.