Zůstaň, nebo jdi

Svíce hořela k dalšímu vrubu a hnědé boty pod závěsem stály.

Držela jsem Nelu za ruku a ona stála. Pustila jsem ji a ona si sedla, na stejné místo, na rozestup od posledního, ruce na kolena. Zkusila jsem to ještě dvakrát. Potřetí jsem už věděla, co udělá, a stejně jsem se na to dívala.

Pak jsem ji nechala sedět a stála jsem vedle ní.

Stát umím. U koryta se stojí od rána do tmy a nohy to znají. Tady bylo teplo od podlahy a nebylo nic do rukou, a to jsem neznala; ruce mi visely a nevěděla jsem kam s nimi, tak jsem si je dala za záda. Tak stojí kuchařka, když někdo z nich jde kuchyní.

Ti v řadách se nehýbali. Ve třetí řadě seděla žena v šatech, jaké se nenosí, a na rukávech měla prach. Muž vedle ní neměl vlasy. Všichni se dívali na křeslo, prázdné, se svící za ním.

Pod závěsem se hnuly boty. Dřevo v chodbě, kroky, tři, čtyři, a pak nic. Ten člověk odešel a nikdo nepřišel na jeho místo. Nevěděla jsem, co to znamená. Stála jsem dál.

Závěs se zvedl a já jsem neslyšela nic. Černé boty bez bláta stály na prknech tam, kde předtím stály hnědé, a nad nimi princ Orin, v tom, co měl ráno v sále.

Klekla jsem si. Včera mi řekl, ať to nedělám.

„Vstaň.“

Vstala jsem.

Rozhlédl se. Křeslo, police se šátky, svíce, prkna před křeslem. Dívala jsem se, kam se dívá on, a viděla jsem, že mu oči jdou přes řady a nikde se nezastaví.

„Sem nesmím,“ řekl. „Toho člověka od závěsu jsem poslal ke studni. Než se vrátí, budu pryč.“

Čekala jsem, že řekne něco k ránu. K tomu, co řekl v sále, když se ho Sirella zeptala. Nevěděla jsem, co by to mělo být. Čekala jsem.

„Kolik jich tu je?“

„Hodně. Víc než u kohokoli v sále.“

„A u mě?“

Podívala jsem se dolů. Seděla u jeho boty. Šedý cop přes rameno, hlava dole. Neviděla jsem ji vejít. V prádelně u jeho boty neseděl nikdo. Tady seděla.

„Sedí u vaší boty. Ruku má na ní.“

„Kterou?“

„Levou.“

Nepřišel kvůli ránu. Přišel kvůli ní. Došlo mi to, až když se zeptal kterou.

„Řekni mi, co dělá.“

„Sedí. Hlavu má dole. Ostatní se dívají na křeslo, ona ne.“

„Kam?“

„Na vaši botu.“

Stál. Svíce hořela. Chtěla jsem se podívat na Nelu a nepodívala jsem se, protože by se zeptal na co.

„Co má na sobě?“

„Hrubou látku. Jinou, než je naše. Dlouhou, až přes nohy.“

„Šedou.“

„Nevím. Při svíci to nepoznám.“

Kývl. Potom řekl: „Zvedni ji.“

Řekl to rychle a hned za tím: „Ne.“ A pak: „Ano. Zvedni ji.“

Nezeptala jsem se proč. Sehnula jsem se a vzala ji za ruku, za tu v klíně. Byla studená a lehká. Zatáhla jsem.

Vstala. Byla malá, hlavou mu sahala k rameni. Otočila hlavu nahoru, k němu. Bílé oči při svíci.

„Stojí,“ řekla jsem. „Před vámi. Dívá se na vás.“

Otočil se, kam jsem řekla, a o kus vedle.

„Víc vlevo. Máte ji na krok.“

Otočil se. Díval se tam, kde měla obličej, a na prkna za ní, a viděla jsem, že vidí prkna.

„Marto.“

Nic.

„To jsem já.“

Nic. Držela jsem ji za ruku a dívala se na něj, protože někam jsem se dívat musela.

„Dělá něco?“

„Ne.“

„Slyší mě?“

„Nevím.“

Nezeptal se znovu. Mluvil na ni. Že byl ráno v sále a ona seděla u něj a on to věděl jen ode mě. Že ten pes byl podkoního a podkoní ho potom utopil. Že mu řekli, že šla domů, a on tomu věřil, a trvalo dlouho, než přestal. Mluvil potichu a obyčejně a pořád na to místo, kam jsem ho otočila, a já jsem stála na krok od nich a držela ji za ruku, protože kdybych pustila, sedla by si.

„Dej mi ji.“

„Co?“

„Ruku. Do ruky.“

Natáhl ruku, kousek vedle ní. Dala jsem mu do ní Martinu druhou ruku. Sevřel ji.

„Studená,“ řekl.

„Ano.“

Držel ji. Já jsem držela tu druhou. Stáli jsme tak tři, ona uprostřed, obličejem k němu, a svíce hořela. Zvedl druhou ruku a hledal ve vzduchu, výš, než měla hlavu.

„Níž,“ řekla jsem. „Vlevo. Tam.“

Našel ucho. To bez kusu. Tam se zastavil.

Potom řekl: „Zůstaň.“

Řekl to jí. Potichu, ne mně a ne pro nikoho, kdo by to měl slyšet; slyšela jsem to, protože jsem stála, kde jsem stála. A ona otočila hlavu. Od něj ke mně, pomalu, a dívala se na mě.

„Jdi,“ řekla jsem.

Potichu. Jí. Nepromyslela jsem to.

Pustila mě. Ne dolů; to už jsem znala, dolů a na místo. Šla. Vyšla mu z ruky a šla kolem něj k závěsu, bosá, prkna pod ní nic, prošla pod závěsem a ten se nehnul.

Stál a ruku měl pořád sevřenou.

„Sedla si.“

„Ne.“

„Kde je?“

„Šla. K závěsu. Ven.“

Byl u závěsu a odhrnul ho. Vedlejší místnost, okna, šeď v nich, prkna. Díval se tam a já za ním, a viděla jsem její záda a cop u dalšího závěsu, a potom závěs, a potom nic.

„Je tam?“

„Byla. Už ne.“

Nechal závěs spadnout a otočil se ke mně.

„Cos jí řekla?“

„Jdi.“

„Proč?“

„Nevím.“

Nezeptal se znovu. Stáli jsme. Podívala jsem se mu k botě, protože jsem se tam dívala celý večer; prkna, světlo svíce, nic na nich.

„Vrať ji.“

„Neumím.“

Dřepl si a sáhl na levou botu, tam, kde seděla. Zůstal tak. Pak vstal.

„Sirella to ráno pozná,“ řekl.

„Já vím.“

„Ten člověk přinese vodu. Napij se.“

Šel. Závěs se zvedl a spadl a za ním nebylo nic slyšet.

Hnědé boty se vrátily po chvíli, s dřevem pod nimi. Pod závěsem se objevil džbán, ruka ho postavila na prkna a zmizela, a boty si stouply na své místo. Napila jsem se. Voda byla ze studny a chutnala po kameni; v kuchyni se pije z řeky.

Potom jsem šla k Nele.

„Nelo.“

Vzala jsem ji za ruku a zatáhla. Vstala. Čekala, až udělám krok.

„Jdi,“ řekla jsem.

Stála. Řekla jsem to ještě jednou a pak už ne.

Zkusila jsem jí otevřít pěst. Nešla. Netáhla jsem. Marta nedržela nic.

Pustila jsem Nelu a ona si sedla. Sedla jsem si vedle ní, na prkna, blíž než na rozestup, a vzala její pěst do obou rukou. Tak jsme seděly. Svíce došla k dalšímu vrubu a hořela dál.

---

Sirella přišla, když svíce hořela nízko. Závěs, a za ním hned ona, žádné kroky; ta se zeleným lemem tři kroky za ní, tu bylo slyšet. Hnědé boty ustoupily ke zdi.

Zastavila se nade mnou. Seděla jsem na podlaze na konci první řady, s rukama v klíně, a v rukou jsem měla Nelinu pěst. Nevím, co viděla ona. Podlahu, mě, moje ruce zavřené kolem ničeho.

„Seděla jsi.“

„Ano, paní.“

„Vstaň.“

Pustila jsem Nelu a vstala. Přišla ke mně, vzala mě za bradu a otočila mi obličej ke svíci, a dívala se mi do očí, dlouho. Potom mě pustila a podívala se na prkna vedle mě, kde seděla Nela, a zpátky na mě.

„Pojď.“

Sehnula jsem se pro Nelinu ruku. Sirella viděla, že jsem se sehnula, a neřekla nic. Nela vstala.

Závěsy, světlo z oken, chodba, dřevo; mísa na prahu už tam nebyla. Šly jsme v řadě, Sirella, ta se zeleným lemem, já a Nela, a slyšet byly jen moje nohy a nohy služebné.

---

V sále stáli u židlí. Krb studený, na stolech nic. Halder u zdi, v kabátě na cestu, boty od bláta až po kotníky; v noci jel. Ti dole seděli u nohou židlí, v rozestupech, a Nelino místo u Sirelliny židle bylo prázdné. Sirella šla ke své židli a ta se zeleným lemem mě odvedla doprostřed, tam, kde jsem stála včera a předevčírem, na žilku. Nela vedle mě.

Princ stál u své židle po Sirellině levici. Podívala jsem se mu k botám dřív než kamkoli jinam. Dlaždice, bílé se šedou žilkou. U všech ostatních kromě Sirelly někdo seděl a u něj ne.

Sirella si sedla. Ruka jí šla dolů podél židle, jak včera, a prsty se zavřely na ničem a zůstaly dole. Podívala se na ně. Potom se podívala vedle sebe, vlevo, dolů, na jeho boty. Dívala se na ně, dokud se nepohnul.

„Haldere. Brána.“

„Otevřená, paní. Od noci. Obě křídla, závora vedle na zemi. Lidi u brány nikoho neviděli. Na dvoře je rosa a nikdo v ní nešel.“

„Orine.“

Stál.

„Chybí ti něco.“

„Ano.“

„Sto let jsi to měl.“

„Ano.“

Nezeptala se ho na nic dalšího. Podívala se na mě a dívala se, a já jsem stála s očima dole, protože tam jsem je měla, a viděla jsem její ruku podél židle, stříbro v lemu, které jsem včera zašila, a jeho boty s ničím. Nikdo v sále nic. Nezeptala se ani mě.

„Haldere.“

„Paní.“

„Zavaž jí oči. Tady. Odveď ji do kuchyně a postav ke zdi, a ať tam stojí. Nikdo s ní nemluví. Přijdu si pro ni.“

„K sobě ne, paní?“

„Ne.“

„Ano, paní.“

Železný podpatek se pohnul od zdi. Přes celý sál, kolem stolů, po žilce, po které chodím já. Osm let jsem ho slyšela přijít ke dveřím prádelny a zůstat v nich. Teď došel až ke mně a zastavil se přede mnou, na krok, a viděla jsem špičky jeho bot proti špičkám svých nohou.

Zvedla jsem oči. Nevím proč. Podíval se mi do obličeje, a hned dolů, na moje bosé nohy, a oči nechal tam.

Vytáhl z kabátu šátek. Tmavý, složený.

„Neotáčej se,“ řekl.

Obešel mě. Slyšela jsem podpatek za sebou, pak jeho ruce nad hlavou, a šátek mi přišel přes oči zezadu, přes ucho, které mi rozedřel závoj, a přes druhé. Uzel vzadu vázal dlouho. Dvakrát. Prsty se mě dotkly jen na uzlu.

Tma. Pod šátkem dole zůstal proužek světla a v něm kus dlaždice a žilka. Držela jsem Nelu.

„Rovně,“ řekl za mnou. „Ke kuchyni. Znáš to.“

Šla jsem. Žilka vede od hlavního stolu přes celý sál ke kuchyňským dveřím a nohy ji znají. Nela šla za mnou a nepustila. Halder šel za námi, tři kroky, a podpatek bylo slyšet na každé dlaždici.

„Dveře,“ řekl, když jsem k nim došla.

Otevřel je a ustoupil, a čekal, až projdu první.