Kde sedí Tomen?

Prošla jsem. Nela za mnou, s rukou v mé ruce, a za ní podpatek.

V kuchyni bylo teplo od pece a v proužku pod šátkem kamenná podlaha, mokrá u kotlů, a nohy. Byly v dřevácích, v botách svázaných provázkem a bosé s prsty od sazí. Všechny stály. Nehýbalo se nic, ani lopata u pece.

„Pradleno. Rovně.“

Šla jsem. Podlahu znám; z prádelny se sem chodí pro vodu a pro chleba. Nela šla za mnou a nebylo ji slyšet.

„Vlevo. Ještě. Stůj.“

Stála jsem.

„Otoč se. Zády.“

Otočila jsem se a opřela se lopatkami o zeď. Tu zeď znám. Kuchyň se k ní staví čelem, když někoho odvážejí, a stojí, dokud podpatek neodejde chodbou. Stála jsem u ní taky, dvakrát, s čelem u kamene. Teď jsem měla kámen v zádech a před sebou, v proužku, nohy, které se k ní jindy staví.

„Stojí tady,“ řekl Halder. Ne mně. „Nikdo s ní nemluví. Paní si pro ni přijde.“

Podpatek šel kuchyní. Kolem kotlů, kolem pece, ke dveřím z chodby. Tam se zastavil. Čekala jsem, že půjde dál, chodbou, a kuchyň čekala taky; nikdo se nehnul. Nešel. Zůstal ve dveřích.

Lopata u pece se pohnula. Ilka řekla: „Chleba.“ Dřeváky u pece se otočily ke stolu a boty s provázkem šly ke druhému kotli, a kuchyň začala.

---

Nikdo nemluvil. Kotle, dřevo do pece, nůž na stole, voda. Ilka stála u pece zády ke dveřím, jak stojí vždycky, a lopatu bylo slyšet, když šla do pece a ven. Nohy chodily kolem mě. Dřeváky ke kotlům a zpátky, provázek od kotle ke stolu, bosé nohy s dřevem. Nikdo se nezastavil blíž než na krok.

Ve dveřích z chodby stál podpatek. Slyšela jsem ho, i když se nehýbal.

Jednou přišly chodbou kroky. Boty, dvoje, až k podpatku, a tam se zastavily. Chvíli nic. Halder neřekl nic a boty šly zpátky chodbou, odkud přišly. Kuchyň si toho nevšimla, nebo se nehnula.

Nela stála vedle mě. Její chodidla vedle mých, bílá, prsty u sebe. Nehýbala se. Nikdo jí nechodil moc blízko, protože nechodili blízko mně.

Ruku, ve které jsem ji držela, jsem měla dole u boku. Druhou taky. Stála jsem s oběma rukama dole, protože jsem je nemohla dát za záda, a nevěděla jsem, co s tou volnou.

Boty s provázkem přišly od druhého kotle. Zastavily se přede mnou, na krok, a v proužku se objevila ruka s chlebem a dala mi ho do té volné. Nic neřekla. Boty se otočily a šly ke kotli.

Jedla jsem jednou rukou. Nelu jsem nepustila. Když jsem dojedla, byla ruka zase prázdná; otřela jsem ji o sukni a dala ji dolů.

Podpatek se nehnul.

Kotel se sundal a jiný se nasadil. Nohy chodily. Zeď v zádech byla nejdřív studená a pak už ne, protože jsem u ní stála dost dlouho. Nela se nehnula ani jednou; kdybych ji neměla v ruce, nevěděla bych, že tam je.

---

Světlo v proužku bylo dlouho bílé a pak zežloutlo, od pece; venku muselo být k večeru. Nohy chodily pomaleji. Kotle byly sundané, jeden postavený na zem, a kolem něj dřeváky.

Ilka řekla do kuchyně: „Kde sedí Tomen.“

Řekla to do kuchyně, ne mně. Nikdo se ke mně neotočil. Lopata šla do pece a ven. Neřekla jsem nic; nikdo mě neoslovil. Kuchyň pracovala dál.

Podpatek se nehnul.

Za chvíli Ilka řekla: „Tomen měl rezavé vlasy. A jizvu přes obočí, od kotle. Od kotlů.“

Věděla jsem, kde sedí. Viděla jsem ho každý den, co jsem stála v sále.

„V sále,“ řekla jsem. „U židle toho pána s ostruhami. Co počítá.“

Dřeváky u kotle se zastavily.

„Sedí u pravé nohy. Ten pán má na něm podpatek. Na stehně.“

Lopata šla do pece. Zůstala tam déle a pak vyjela ven. Nikdo nic. Podpatek ve dveřích se nehnul.

Boty s provázkem stály u druhého kotle a neotáčely se. Pak řekly, ne do kuchyně, mně:

„A Nela.“

Otevřela jsem pusu a zavřela ji. Nikdy jsem to neřekla celé. V prádelně se o tom nemluvilo a v sále jsem nemluvila vůbec.

„Z prádelny,“ řekla jsem. „Loni. Zvedla oči, když paní vešla do sálu. Hned je měla bílé. Tři dny plakala na kavalci. Čtvrtý den ji odvezl Halder.“

Kuchyň stála. Všechny špičky bot v proužku byly ke mně.

„Sedí u židle paní. U Sirelly. Pěst má na jejím lemu.“

Zvedla jsem ruku, tu s Nelou, kousek. Věděla jsem, co vidí. Ruku zavřenou kolem ničeho.

„A teď stojí tady. Držím ji za ruku.“

Nikdo nic. Halder nic. Podpatek se nehnul. Špičky bot zůstaly ke mně dlouho, a pak se dřeváky u kotle pohnuly a boty s provázkem taky, a kuchyň zase začala.

Řekla jsem to a bylo to venku. Nikdo se nezeptal na nic dalšího a já jsem nic dalšího neřekla. Ilka byla u pece a lopata šla do pece a ven.

Nela stála vedle mě a nehýbala se. Ruku měla studenou.

---

V noci kuchyň spí v kuchyni. Oheň v peci shrnutý, na podlaze u pece těla, v proužku jsem viděla chodidla, paty ke mně, a jeden loket. Nikdo nic neřekl, když jsem si sedla. Sedla jsem si ke zdi a Nelu jsem nepustila. Stála vedle mě, ruku dolů do mé, a nesedla si, protože jsem ji držela.

Nikdo si nelehl blíž než na krok. Kámen pod sukní byl studený a od pece šlo teplo jen na nohy. Ruka, ve které jsem měla Nelu, mi zdřevěněla, a pak už jsem ji necítila vůbec, jen jsem věděla, že je zavřená.

Podpatek ve dveřích. Slyšela jsem ho, dokud jsem slyšela.

Když jsem se probudila, byl tam. Nevím, jestli odešel. Byl tam, když jsem usínala, a byl tam ráno, a mezi tím nic.

---

Ráno oheň, voda, dřevo. Lopata první, ještě potmě. Dřeváky šly kolem mě ke kotlům a zpátky, a nikdo se nezastavil. Vstala jsem, když se kuchyň zvedla; nohy jsem měla ztuhlé a chvíli mi trvalo, než jsem stála rovně. Nelu jsem držela. Stála, kde stála celou noc.

Bosé nohy s prsty od sazí přišly od kotle a zastavily se na krok ode mě. Kluk. Ten, co nosí dřevo.

„Ošklivko.“

Neodpověděla jsem.

„Bran. Od kotlů, před tebou. Šel domů.“

„Kdo je Bran.“

„Velký. Bez palce na levé ruce.“

Toho jsem znala. Trvalo mi to.

„U toho, co má boty šněrované do půlky lýtka. Vzadu, u třetího stolu. Sedí u pravé nohy. Nedrží se ho.“

Bosé nohy stály a pak šly ke kotli. Podpatek se nehnul.

Od zdi, kde sedí ty, co loupou, přišly dřeváky se sukní. Stará. Zastavily se dál než na krok.

„Tova.“

Nic víc. Čekala jsem, jestli řekne, kdo je Tova. Neřekla. Věděla jsem, koho myslí; v prádelně se říkalo, že Tova z kuchyně šla domů, když mě přivedli.

„U té se žlutým lemem. U zadního stolu. Drží se jí za botu, za patu, oběma rukama.“

Dřeváky se sukní stály. Potom řekly: „Za patu,“ a šly zpátky ke zdi.

Druhý kluk od kotlů, dřeváky. Neřekl Ošklivko. Řekl jen: „Duna.“

„U toho s ostruhami. Na druhé straně než Tomen. U levé. Má hlavu na jeho koleni.“

Dřeváky stály. Neřekly nic a šly ke kotli. Od zdi se zvedly další dřeváky a udělaly krok, a u kotlů se někdo nadechl.

Podpatek se nehnul.

Ilka řekla do kuchyně: „Z kuchyně letos nikdo nepůjde.“

Lopata do pece a ven.

Kuchyň zmlkla. Ne tak, že by přestala; kotle šly dál, voda, dřevo. Zmlkla. Bosé nohy u kotle se ke mně otočily špičkami a zůstaly tak, a potom se otočily zpátky.

Halder to slyšel celé. Ve dveřích z chodby stál podpatek a nehnul se. Neřekl nic.

Někdo od kotle řekl potichu jméno. Jedno, a nic k němu. Neodpověděla jsem. Nikdo ho neřekl podruhé.

Stála jsem u zdi a držela Nelu. Kotle šly, dřevo, voda. Nohy chodily kolem mě a šly rychleji než včera, a nikdo se u mě nezastavil.

---

Dřeváky přišly, ne Ilčiny, ty od kotle. Sehnuly se. K mé noze, do proužku, přišel chleba a hrnek. Z hrnku byla cítit řeka. Dřeváky se narovnaly a šly.

Chleba na zemi a hrnek na zemi. Na chleba jednu ruku a na hrnek druhou.

Pustila jsem Nelu.

Poprvé od svíce. Její ruka vyšla z mé a moje zůstala chvíli zavřená, prsty ohnuté po ní, a pak jsem ji otevřela. Dívala jsem se pod šátkem k jejím nohám. Chodba do sálu je vpravo, přes kuchyň; čekala jsem, až se její chodidla otočí tam.

Neotočila se.

Stála. Potom se otočila, ke mně, a šla dolů; kolena, sukně z hrubé látky, a už seděla. Na podlaze u zdi, vedle mě, čelem ke mně. Ruce v klíně. Pěst zavřená.

Sehnula jsem se pro chleba a pro hrnek. Napila jsem se; voda byla z řeky. Jedla jsem. Nela seděla vedle mě u zdi, kolena ke mně, pěst v klíně, a dívala se nahoru, tam, kde jsem měla obličej.

Nezvedla jsem ji.

Ve dveřích z chodby stál podpatek a nehnul se.