Neříkej jí to

Ten den se mě už nikdo na nic nezeptal.

Kuchyň šla kolem mě až do večera. Dřeváky ke kotlům, provázek ke stolu, bosé nohy s dřevem. Nikdo se u mě nezastavil a nikdo už neřekl jméno. Kluk s prsty od sazí nosil kolem mě dřevo a neotočil se ke mně. V poledne mi dřeváky položily k noze chleba a hrnek a šly. Snědla jsem chleba a vodu jsem vypila celou. Ilka stála u pece a lopata šla do pece a ven.

Jednou přišly chodbou boty, k podpatku, a zastavily se. Boty stály, pak šly zpátky chodbou. Nevím čí. Neznala jsem je, a v kuchyni se po nich nikdo neotočil.

Nela seděla vedle mě u zdi celý den. Kolena ke mně, pěst v klíně. Nedržela jsem ji. Ruce jsem měla na kameni vedle sebe, dlaněmi dolů. V prádelně mám ruce ve vodě od rána do večera a v sále za zády. Na kameni jim bylo dlouho.

Ve dveřích z chodby stál podpatek.

Večer se oheň shrnul a kuchyň si lehla k peci. V proužku chodidla, paty ke mně, jeden loket. Nikdo si nelehl blíž než včera. Seděla jsem u zdi, ruce na kameni, Nela vedle mě čelem ke mně, a od pece šlo teplo jen na nohy.

Neusnula jsem. Poslouchala jsem podpatek. Nehýbal se, a slyšela jsem ho i tak; železo na kameni je slyšet, i když stojí.

---

Dveře ze dvora se otevřely.

Ty, kudy chodí kotel, když se nese k řece. Otevřely se pomalu, dřevo šlo po kameni, a na nohy mi přišel studený vzduch ze dvora. Kuchyň se nehnula. Paty a loket u pece zůstaly, jak byly. Podpatek ve dveřích z chodby se nehnul taky.

Čekala jsem kroky. Žádné nepřišly.

Do proužku přišly boty. Černé, bez bláta. Ze dvora, kde je bláto od kotlů po kotníky, a na nich nic. Šly po kameni mezi spícími a nebylo je slyšet, ani na mokrém u kotlů, ani na suchém u zdi. Znala jsem je. Stály přede mnou v prádelně a u svíce a pokaždé se ptaly.

Zastavily se u mě. Ne přede mnou, vedle. Na té straně, kde neseděla Nela.

„Reno.“

Neodpověděla jsem. Nebyla to otázka.

Ohnul se v kolenou. Do proužku přišla látka kalhot, tmavá, kámen pod ní, a potom seděl. Na podlaze u zdi, vedle mě. Boty natažené před sebe, podrážky ke kuchyni. Podrážky měl čisté i zespodu.

Dívala jsem se pod šátkem k jeho botám. Kámen u nich a nic. Podlaha, skvrna od kotle, kámen.

Nela seděla čelem ke mně. Hlavu měla nahoru, tam, kde mám obličej, a když si sedl, neotočila ji. Pěst v klíně.

Podpatek ve dveřích se nehnul.

---

Seděl a dlouho nic neřekl. Slyšela jsem pec, a to, jak někdo u ní ve spaní dýchá, a od něj nic. Teplo z něj šlo; na té straně jsem ho měla na rameni a na paži, i když se mě nedotýkal. Z druhé strany, od Nely, nešlo nic.

„Co bylo u zdi.“

Jednou. Řekl to tiše, k podlaze, a dál nic.

Věděla jsem, na co se ptá. Věděla jsem to a nešlo to ven. Seděla jsem, dívala se do proužku na jeho boty a na Nelina kolena a hledala, kde začít, a všude toho bylo moc. Zeď, Halder, chleba, Ilka, jména. Nela, která si sedla.

U pece se někdo obrátil na druhý bok.

„Nela sedí u mě,“ řekla jsem. „U zdi, pane. Ne u židle.“

Nic víc mi nepřišlo. Neřekla jsem kdy, ani jak, ani co bylo předtím. Neřekla jsem, že jsem ji pustila kvůli chlebu a že se její chodidla neotočila k chodbě do sálu. Čekala jsem, že se zeptá dál. Nezeptal se. Seděl a boty se nehnuly.

Trvalo to. Pec, dech u pece, podpatek ve dveřích. A pak mi přišla druhá půlka sama a řekla jsem ji:

„Ilka se zeptala. Na Tomena. Halder řekl, že se mnou nikdo nemluví, a ona to řekla do kuchyně, ne mně. Kde sedí Tomen. Odpověděla jsem.“

Boty se nehnuly.

„A oni řekli další. Bran. Tova. Duna. Řekla jsem, kde sedí. Pak Ilka řekla, že z kuchyně letos nikdo nepůjde, a přestali.“

Neptal se na nic. Ne u koho sedí Tomen, ne kdo je Bran, ne proč Ilka. Zeptal se jednou, dostal, co jsem mu dala, a dál nic.

---

Ruka.

Přišla do proužku po kameni, prsty napřed, a lehla si na moji. Na hřbet, celá. Byla teplá. Teplejší než kámen a teplejší než já, a těžká.

Nehnula jsem se.

V prádelně, když stál přede mnou poprvé, šlo něco od jeho boty po kameni ke mně a já jsem udělala krok dozadu. Nevěděla jsem, co to je, a nohy šly samy.

Teď jsem se dívala ke kameni u jeho boty. Kámen. Skvrna od kotle. Nic se nehnulo.

Ruku jsem nechala, kde byla. Pod jeho.

Nela vedle mě seděla a hlavu měla nahoru. Pěst v klíně. Nedotýkala jsem se jí a věděla jsem, že je studená.

---

„Neříkej to Sirelle.“

Řekl to tiše, do kuchyně, ke spícím. Ruka na mé ruce se nehnula.

Čekala jsem, jestli řekne, co. Řekl:

„Zeptá se mě. Kde jsi. Co bylo. Zeptá se před dvorem.“

Pec. Podpatek ve dveřích.

„Neumím lhát. Když se zeptá o samotě, budu mlčet. Před dvorem mlčet neumím. Tam je mlčení odpověď a dvůr ji slyší.“

V sále se ho paní zeptala před všemi a on odpověděl. Viděla jsem to od jeho bot.

Neřekl, co by řekl. Neřekl, co má být. Řekl, co neumí, a nechal to ležet mezi námi na kameni s rukou.

„Neřeknu.“

Bylo to venku hned. Nehledala jsem to; bylo tam.

Na nic jsem se nezeptala.

Ani on už nic. Ruka zůstala na mé ruce a boty se nehnuly, a u pece někdo ve spaní řekl půl slova a zase dýchal.

---

Zůstal.

Oheň pod shrnutým popelem dával do proužku málo červeného světla a potom skoro žádné. Kámen, jeho boty, Nelina kolena. Kuchyň spala. Nikdo nezvedl hlavu, nikdo se neposadil, nikdo nevstal pro vodu. Podpatek ve dveřích z chodby stál a bylo ho slyšet.

Ruka na mé ruce. Nezvedla se ani jednou. Po chvíli jsem pod ní přestala cítit kámen a cítila jen ji, a hřbet ruky mi zteplal až do prstů. Na druhé straně Nela, a od ní chlad, i když se mě nedotýkala. Seděla jsem mezi tím a nehýbala jsem se, aby se nic nehnulo.

Dívala jsem se ke kameni u jeho boty. Celou noc. Kámen a skvrna od kotle, a u boty nic. Nic se po kameni nehnulo, ani ke mně, ani od něj. Když světlo od pece zhaslo skoro docela, dívala jsem se dál a viděla jen tvar boty a tmavší kámen kolem, a ani to se nehnulo.

Jednou jsem hnula prsty, protože zdřevěněly. Ruka na nich zůstala.

Neusnula jsem. On nevím. Od něj nešlo nic než teplo, které se neměnilo. Někdy v noci mě rozbolela záda od kamene a nehnula jsem se ani tak.

Nela hlavu neotočila. Ani k němu, ani k peci. Nahoru, ke mně, celou noc.

---

Ještě nebylo světlo, když vstal.

Ruka odešla z mé a na hřbetu mi zůstal chlad. Otočila jsem ji dlaní nahoru a zase dolů. Boty se skrčily, kámen, látka kalhot, a už stály. Nebylo to slyšet. Otočily se ke dveřím na dvůr a šly mezi spícími, kolem paty a loktu u pece, a nikdo se nehnul.

Podpatek.

Poprvé za noc. Šel ode dveří z chodby přes kuchyň, kolem pece, kolem kotlů, a bylo to slyšet na každém kameni. Nikdo u pece se neprobudil. Zastavil se u dveří na dvůr.

V proužku, přes celou kuchyň, jsem viděla dvoje boty. Černé, bez bláta, u dveří. A před nimi, mezi nimi a dveřmi, botu se železem na patě.

Stály.

Nikdo nic neřekl. Halder ne. Orin ne. Pec, dech spících. Já jsem seděla u zdi s rukama na kameni a dívala se přes proužek k těm botám a nehýbala jsem se. Ruku, kde byla jeho, jsem měla ještě teplou.

Podpatek ustoupil. Stranou, od dveří, jeden krok, a bylo to slyšet.

Černé boty šly. Dveře na dvůr se otevřely, dřevo po kameni, na nohy mi přišel studený vzduch, a boty byly venku. Dveře se zavřely.

Podpatek šel zpátky. Přes kuchyň, kolem kotlů, kolem pece, ke dveřím z chodby. Tam se zastavil a stál.

Ještě nebylo světlo. Oheň byl shrnutý a lopata ležela u pece, kde ležela v noci. Kuchyň spala.

Seděla jsem u zdi. Nela vedle mě, kolena ke mně, pěst v klíně, hlava nahoru. Na druhé straně kámen, kde měl boty, a na něm nic.