Kdo s ní mluvil?

Kotel stál u dveří na dvůr.

Slyšela jsem, jak ho tam Ilka postavila. Lopata šla do pece dřív než jindy. Potom Ilka přešla v dřevácích od pece ke kotlům a zpátky a postavila plech na kámen u dveří. Ještě nebylo světlo. V proužku pod šátkem se chodidla u pece obracela a jedno po druhém si sedala, a od ohně bylo v proužku víc červeného než v noci.

Podpatek stál ve dveřích z chodby.

Nela seděla vedle mě. Kolena ke mně, pěst v klíně, hlava nahoru. Ruce jsem položila na kámen dlaněmi dolů. Na hřbetu pravé už nebylo nic. Kámen na druhé straně, kde seděl, byl studený.

Dřeváky vstávaly. Jedny, druhé, provázek u stolu, bosé nohy s dřevem od stolu ke dveřím. Šly kolem mě na krok a nikdo se nezastavil. Voda šla do kotlů, dřevo do pece. Kuchyň pracovala a já jsem seděla u zdi s rukama na kameni a čekala, kdo přijde chodbou.

Dveře na dvůr šly po kameni a do proužku přišly boty se slámou na kotnících. Kluk ze stájí. Jeho matka stojí u kotlů, ta s provázkem místo tkaničky, a on chodí každé ráno pro kotel a nikdy dál než ke dveřím. Vzal kotel za obě ucha. Plech se zvedl z kamene, a on s ním stál ve dveřích a čekal, až mu Ilka řekne. Ilka mlčela. Lopata šla do pece a ven.

Chodbou od sálu nešlo nic.

A tři kroky za tím tichem šel někdo, koho bylo slyšet. Ženské kroky, měkké, rychle za sebou.

Podpatek ustoupil. Ne stranou, jak ustoupil v noci od dveří; dozadu, do chodby, a bylo to slyšet na dvou kamenech.

Do proužku přišly střevíce.

Světlé, špičky rovné, a nad nimi modrý lem, tak dlouhý, že se ho střevíce dotýkaly. Šly po kameni a nebylo je slyšet. Za nimi, tři kroky, zelený lem a boty, které slyšet byly.

Kuchyň se zastavila. Když do dveří přišel Halder, chodidla u kotlů se srazila k sobě a ruce šly za záda, u všech najednou. Teď zůstala, kde byla. Dřeváky u kotlů stály od sebe, jak zrovna byly, s prázdným místem po kotli mezi sebou. Provázek u stolu držel nůž a nedal ho z ruky. U pece někdo vstával, jedno koleno na kameni, a zůstal na tom koleni. Kluk ve dveřích na dvůr držel kotel v obou rukou a nešel ven ani zpátky.

Střevíce šly kolem kotlů, kolem stolu, kolem pece. Ilka stála zády a lopata stála u ní.

Věděla jsem, proč přišla. Ilka a jména, a boty v noci u zdi. Ruce jsem nechala na kameni a čekala, kdy to řekne.

Střevíce se zastavily přede mnou. Blízko; špičky u mých kolen. Lem ležel na kameni.

Její ruce mi šly za hlavu. Rozvázala mi vzadu šátek a ten mi sjel po tváři do klína.

Světlo od pece bylo najednou v celé kuchyni. Kámen až ke kotlům, nohy stolu, dřeváky, kotel ve dveřích a za ním šedý dvůr. Oči jsem nechala dole. Moje kolena, hrubá látka, chodidla na kameni, tmavá od kuchyně. Vedle nich Nelina kolena a její chodidla, a pěst v klíně.

Střevíce. Světlá kůže, bez bláta. Nad nimi modrý lem a na něm řady stříbrné nitě, jedna nad druhou, a v té spodní vlevo, u střevíce, jedna nit, která nebyla v řadě. Visela z lemu dolů, kousek, a když se lem hnul, hnula se za ním.

Hlas šel nade mnou. Ne ke mně; přes mě, ke dveřím z chodby.

„Haldere. Mluvil s ní tu někdo?“

Podpatek v chodbě.

„Ano, paní.“

Řekl to hned. Bez čekání, do kuchyně, aby to slyšeli všichni.

„Kdo?“

Nic.

Věděla jsem, koho nejmenoval. Boty bez bláta, které přišly ze dvora a v noci seděly vedle mě. Halder je viděl přijít a viděl je odejít a ustoupil jim od dveří. Teď stál v chodbě a nejmenoval je. Nejmenoval ani Ilku.

Podpatek stál v chodbě a nepřišlo od něj ani slovo. Kuchyň se nehnula. Kluk ve dveřích držel kotel. Slyšela jsem jen oheň. Paní čekala. Střevíce se nehnuly, lem se nehnul, nit visela. Čekala tak dlouho, že se u pece koleno na kameni pohnulo a zase ztuhlo.

Podruhé se nezeptala.

Střevíce se otočily. Ne ke mně; k peci, ke kotlům, k dřevákům. Lem šel po kameni a nit za ním.

„Tak vy. Já se nezlobím, jen to chci vědět, a je lepší, když mi to řeknete tady, mezi sebou, než abych se na to musela ptát v sále. Kdo z vás s ní mluvil?“

Nikdo.

Dřeváky u kotlů stály od sebe. Provázek držel nůž. Koleno na kameni. Ilka stála k paní zády a lopata stála u pece a nešla do ohně ani ven.

Nikdo Ilku nejmenoval. Halder ne. Kuchyň ne. Slyšeli to všichni, jak se ptala do kuchyně, a ti, co se potom ptali na další jména, stáli teď někde mezi dřeváky u kotlů a u stolu a nikdo nic.

Pec. Plech kotle ve dveřích, protože se klukovi třásly ruce.

„Já, paní.“

Přišlo to pozdě. Paní už měla střevíce zpátky ke mně, už se hnuly, a já jsem to řekla do kamene.

Střevíce se zastavily.

„Já jsem mluvila první. Já jsem začala. Ptala jsem se.“

Nebyla to pravda. Ilka se zeptala do kuchyně a já jsem jí odpověděla. Sama jsem se na nic neptala. Řekla jsem to a ruce mi zůstaly na kameni a nehnuly se.

Halder v chodbě mlčel.

Čekala jsem, že řekne. Že řekne „ne, paní“, protože stál ve dveřích celou dobu a ví, jak to bylo. Podpatek stál a nic z něj nešlo.

„Ty,“ řekla paní.

Nade mnou. Dlouho nic a potom jinak, laskavě, tím hlasem ze sálu, kterým se ptala:

„Dobře. Tak to má být, viď, když se člověk ptá, někdo mu odpoví. Vstaň. Beru si tě zpátky.“

Kuchyň se nehnula.

„A kotel,“ řekla paní ke dveřím na dvůr a nit na lemu se otočila s ní. „Ten, co ho drží. Ať ho nese on. Každé ráno, ne na práh, ale dovnitř, za závěs. On a nikdo jiný.“

Kluk držel kotel. Sláma na kotnících. Jménem ho neoslovila a on nic neřekl, a nikdo v kuchyni nic, a Ilka stála zády. Plech se mu opíral o kolena; viděla jsem to na jeho rukou. Nepostavil ho. Nikdo mu neřekl, že smí.

Vstala jsem.

Kámen mě pustil pomalu; záda a nohy po noci u zdi. Zelený lem šel ke mně, tři kroky, a bylo ho slyšet, a ruka té ženy se zvedla k mému lokti.

Sáhla jsem dolů dřív.

Nela měla ruku v klíně a vedle ní pěst. Vzala jsem tu ruku. Byla studená a lehká a vešla se mi celá do dlaně. Zatáhla jsem a Nela vstala. Neopřela se o mou ruku a kolena se jí kamene nedotkla; najednou stála vedle mě s hlavou nahoru a čekala. Nešla. Stála a čekala, až udělám krok.

Ruka se zeleným lemem mi došla k lokti, když už jsem stála. Podržela ho a pustila.

Udělala jsem krok. Nela šla.

Šátek zůstal na kameni. Halderův, u zdi, kde jsem seděla, vedle místa, kde v noci seděl Orin. Nesáhla jsem po něm.

Šly jsme kolem pece. Dřeváky u ní se otočily. Ilčiny, od ohně, špičky ke mně, a lopata zůstala stát u pece sama. Ilka nepromluvila. Dřeváky stály špičkami za mnou celou cestu ke dveřím z chodby a u pece nikdo nesáhl po lopatě.

Ve dveřích stál podpatek. Ustoupil hlouběji do chodby a nechal nás projít, paní první, mě s Nelou za ní. K němu jsem se nepodívala.

---

Chodba.

Paní šla první a nebylo ji slyšet. Já jsem byla slyšet, bosá, na kameni málo. Nela vedle mě, o půl kroku za mnou, na kameni nic. Za námi zelený lem, ten slyšet byl, a za ním, daleko, podpatek, který zůstal ve dveřích a nešel.

Lem před námi šel po kameni a nit vlevo dole se táhla za ním. Paní se v chůzi sehnula a vzala ho do levé ruky. Zvedla ho od kamene. Ten kus s nití byl teď v ruce, nahoře, u ní.

Žilka, pak sál.

Fae v něm nebyli. Dlouhé stoly a židle u nich, dole u židlí ti, co tam sedí, v čele hlavní stůl. Za hlavním stolem dveře. Paní šla podél stolu, střevíce, lem v ruce, a otevřela je sama; nikdo tam nestál. Za dveřmi bylo dřevo.

Šla jsem za ní. Nelu jsem nepustila. U zdi jsem ji pustila kvůli chlebu; teď jsem ji držela celou chodbu a celý sál a nepustila ji ani ve dveřích, kde byl vysoký práh a musela jsem přes něj zvednout nohu. Nela ho přešla se mnou a já jsem nepoznala kdy. Ruka v mé ruce zůstala studená celou cestu. Neohřála se ode mě ani v chodbě, ani v sále, a já jsem ji držela dál.

Zelený lem se zastavil u dveří. Slyšela jsem ho, jak stojí, a pak nic.

Dřevo.

Byla jsem na něm slyšet. Na kameni v kuchyni málo; tady každou patou, každým prstem. Paní přede mnou slyšet nebyla. Střevíce po dřevě a nic.

Nela vedle mě, za ruku, o půl kroku za mnou, a na dřevě nic. Ani pata, ani prst. Šla, když jsem šla, a když jsem se za dveřmi na chvíli zastavila, stála, a pak šla na můj krok, a dřevo pod ní nic.

Chodba byla dlouhá a dřevo tmavé, po jedné straně závěsy, daleko od sebe. Světlo z jednoho svícnu na začátku a dál míň. Bylo tu tepleji než v kuchyni u zdi a dřevo pod chodidly nebylo studené. Paní šla k prvnímu závěsu a lem držela v levé ruce, zvednutý.

Podívala jsem se na spodní řadu vlevo. Na místo, kde v kuchyni visela nit.

Ležela v řadě. S ostatními, jedna vedle druhé, a když paní udělala krok a lem se jí v ruce hnul, hnula se s nimi a nevisela.

Držela.

Šla jsem za ní, bosá na dřevě, Nelu za ruku. Paní došla k prvnímu závěsu a zastavila se před ním. Já jsem se zastavila krok za ní, Nela za mnou, a dřevo pod námi bylo ticho.