Nesahat, neochutnávat, nemluvit

Agentura mi napíše ve tři odpoledne, hodinu před koncem jiné šichty: jedna směna, soukromá adresa, formální, obsluha u stolu. Kliknu na „beru“ dřív, než dočtu sazbu, protože nájem je za jedenáct dní a kalkulačka v telefonu mi včera v noci třikrát za sebou ukázala totéž záporné číslo. Srdce mi u toho kliknutí nadskočí. Od rána jsem měla jenom kafe, jako vždycky.

V tomhle domě se neztratí nic.

Vystoupím o dvě stanice dřív, aby nikdo z toho domu neviděl, že jezdím autobusem. Posledních tři sta metrů je alej a v aleji není chodník — jen štěrk, stromy černé jako spálené sirky a plot, který nikde nekončí. Kamera nad bránou se pootočí a jde za mnou celou cestu; cítím ji mezi lopatkami jako přiložený prst. Otevře mi žena v šedém. Sjede mě očima od vlasů k botám tak pomalu, že stihnu zčervenat pod každým švem, a řekne jenom: „Vchod pro personál je vlevo.“

Tepe mi to až v krku, jako bych ten plot přelezla, ne prošla bránou.

Cestou projdu kolem schodiště, které je větší než celý můj byt, a kolem obrazu, u kterého není cedulka. Kdo sem chodí, ten ji nepotřebuje. Na chodbách je ticho, jaké stojí peníze. To ticho mi sedne na ramena a už z nich nesleze.

Ve dveřích kuchyně mě to zastaví. Rozpálené máslo. Něco, co voní lesem tak agresivně, že to musí být lanýž, protože nic jiného takhle nesmrdí penězi. A pod tím maso, které se někde peče tolik hodin, že už nevoní jako maso, ale jako karamel. Slina se mi nahrne na jazyk dřív, než stihnu pomyslet na slušnost.

„Nesahat, neochutnávat, nemluvit,“ řekne ta žena. „Solange Sarran. Choďte vlevo. Noste rovně. Nedívejte se jim do očí. A dneska poslouchejte mě, ne kuchaře.“

Jídelna je osvětlená tak, že vidím jen stůl; zbytek místnosti je tma, která má kouty. Prostřeno je pro dvanáct, sedí jich šest a chody nosím já. Většinu z toho neumím pojmenovat. Vím, že tamta mistička je kaviár, protože kaviár poznám i já. Vím, že ta ryba přiletěla dneska ráno, protože to kuchař třikrát opakoval do telefonu. A vím, že si toho kuchaře někdo zaplatil, aby dnes večer nevařil nikomu jinému na světě.

Nikdo z těch šesti se jídla ani nedotkne.

Nejde o to, že by ještě nezačali. Talíře před nimi zůstávají čisté a srovnané na milimetr, ruce jim leží na desce přesně vedle příborů a o cenách pozemků mluví všichni stejně tiše, jako by i hlas byl jen prostřený. Nikdo se nenapije, ani vody. Když procházím za jejich zády, rozhovor se pokaždé na půl nádechu zastaví — všech šest naráz, jako jeden sval — a rozběhne se, teprve když projdu. Ryba, kterou jsem právě přinesla, mezi nimi vychládá na stříbře. Každý chod odnesu zpátky do kuchyně netknutý a kuchař ho beze slova hodí do koše.

Nejhorší nejsou nohy. Nejhorší je, že mě za tři hodiny nikdo neoslovil — ani „děkuju“, ani „odneste to“. Jsem vzduch, který nosí talíře.

A pak se otevřou dveře na druhém konci a v místnosti se změní tlak.

Nevím to ještě očima, protože stojím zády. Vím to tělem: Solange se narovná o půl centimetru, rozhovor se zlomí uprostřed slova a mně se stáhne kůže na zátylku dřív, než se stačím otočit. Vzduch najednou váží víc. Plameny svíček si lehnou.

Otočím se.

A na jeden úder srdce zapomenu, jak se dýchá. Je krásný způsobem, který není fér — krásný jako věci, na které je zakázáno sahat. Ramena tak široká, že v těch dveřích na okamžik není místo na nic jiného, tmavé vlasy sčesané dozadu a oči tak světlé, že v nich svíčky nemají kde uvíznout. Nespěchá. V téhle místnosti nespěchá nikdo, ale u něj to vypadá jako rozhodnutí, ne jako vychování. Přistihnu se, že stojím rovněji, a nenávidím se za to.

Nikdo mu nejde naproti. Všech šest se ale k němu nakloní, aniž by se hnuli ze židle — jako květiny k jedinému oknu v domě.

Když projde kolem mě, ovane mě cedr a chlad, který mi projede rukávem až na kůži, a pod tím něco, co neumím pojmenovat. Musím polknout. Kolena mi změknou a já je nenávidím za to, jak rychle.

Nedívej se na něj. Jsi obsluha.

Sedne si na volné místo v čele. Solange mu nalije vodu; on se skla nedotkne. Když promluví, nezvýší hlas ani o tón. Nemusí — ten hlas se nese místností, jako by mu patřila. Patří mu.

„Luciene,“ řekne Solange. „Nezdržuj se.“

Neodpoví jí. Otočí hlavu ke zdi, kde stojím, a podívá se na mě — poprvé za celý večer se v tomhle domě na mě někdo podívá, a je to, jako by mi sáhl holou rukou pod žebra. Horko mi vyjede od krku do tváří. Stojím v půjčené vestě a stydím se za to, jak moc si přeju, aby se díval dál.

„Co byste si vzala?“ Ukáže bradou na stůl.

„Nic. Nesmím.“

„To nebyla otázka na to, co smíte.“

Podívám se po Solange, protože tohle je přesně ten druh legrace, po které člověk druhý den nikam nenastoupí. Solange se dívá do prázdného talíře a nedělá nic. Nikdo u toho stolu nedělá nic. Šest lidí sedí bez hnutí, šest párů očí visí na mých ústech — a já nejsem vzduch. Žaludek se mi sevře v pěst.

„Tu rybu,“ řeknu, jen abych to měla za sebou.

„Ne.“ Ani nemrkne. „To jste chtěla, abych slyšel.“

„Vy jste se ptal, co bych si vzala.“

„A vy jste odpověděla na něco jiného.“ Opře se, pomalu, jako by měl celou noc a já byla to jediné, na co ji hodlá utratit. „Zkuste to, co jste chtěla, když jste šla tou alejí.“

V hrudi se mi něco stáhne, protože já si vzpomenu okamžitě — a je to tak malé a tak trapné, že se to nedá vyslovit v místnosti, kde jedna mistička stojí víc než můj nájem. Dech mám najednou moc mělký na celou větu.

„Nechte toho,“ řeknu.

„Řekněte to a nechám.“ Tiše. Skoro něžně. Neúprosně.

A já to řeknu, protože po dvanácti hodinách na nohou už nemám z čeho stavět hradby.

„Chtěla jsem si sednout.“

Ticho, které přijde, je jiné než to předtím. Není trapné. Je pozorné. Slyším v něm vlastní srdce.

Lucien vstane, odtáhne od stolu prázdnou židli vedle sebe a nechá ruku na jejím opěradle.

„Luciene.“ Solange to řekne úplně klidně. „To je obsluha.“

„Já vím, co to je.“ Pořád se dívá jenom na mě a v tom pohledu je něco majetnického, co by mě mělo urazit. Neurazí. „Sedněte si.“

Sednu si na kraj té židle, jako by mě z ní měli každou chvíli sundat. Je měkčí než moje postel. Napadne mě to a stud mě pálí v tvářích jako facka.

A pak se všech šest pohne najednou. Nakloní se blíž — o kousek, všichni stejně, v jediném společném pohybu, jako když si lidé přisedají k ohni. Šest židlí tiše škrtne o podlahu. Nikdo z nich nevydechne. A mně je najednou lehko — tak lehko, že to není příjemné.

„Chtěla jste ještě něco,“ řekne Lucien tiše, jenom pro mě, a ten hlas mi steče po páteři až dolů. „Chcete to pořád.“

Neodpovím, protože nevím jak — a jeho tvář se zavře, jako když se v domě zhasne.

„Vstaňte,“ řekne chladně. „Odneste rybu. Vychladla.“

Vstanu. Tělo ho poslechne rychleji než hlava a ta ochota mě vyděsí víc než celý tenhle dům.

Udělám krok ke stolu pro tu mísu. Nadechnu se — a v tom nádechu nic není. Ještě stačím pomyslet, že takhle prázdný vzduch jsem nikdy nedýchala. Svíčky se mi slijou do jedné světlé tečky.

Pak tma.

Probere mě chlad na tváři.

Ležím na podlaze mezi židlemi. Pod hlavou mám něco měkkého — jeho sako, složené. Ten chlad je dlaň a já se do něj opřu dřív, než si to zakážu.

„Dýchejte. Pomalu.“

Lucien klečí vedle mě v košili a v očích má vztek, který nepatří mně. Těch šest stojí u stěny a nikdo z nich se nehne. A svíčky na stole — svíčky, kterým zbývala půlka, když jsem šla pro tu rybu — dohořívají.

Tak dlouho člověk neomdlívá.

„Ven,“ řekne Lucien. Nezvedne u toho hlas.

A všech šest odejde. Beze slova, v řadě; dveře za posledním tiše zapadnou.

On mi pomůže vstát a posadí mě zpátky na tu židli u čela stolu. Celý večer jsem chtěla jediné: sednout si. Teď sedím a chci jediné — domů. Vtiskne mi do ruky sklenici vody; cinkne mi o zuby.

„To se nemělo stát,“ řekne.

„Co se stalo?“

Neodpoví. Dívá se, jak piju, jako by mi doušky počítal, a prázdnou sklenici ode mě vezme tak opatrně, jako by se bál, že se rozbiju já, ne sklo.

Teprve potom si všimnu svého zápěstí.

Modřiny. Čtyři malé, vedle sebe, jako po prstech, které držely pevně a dlouho. Než jsem upadla, nikdo se mě celý večer ani nedotkl.

„Kdo mě držel?“ Vlastní hlas slyším z dálky.

Dívá se na ty čtyři stopy dlouho. Čelist mu ztvrdne.

„Nikdo se vás už nedotkne.“

Což není odpověď. Což je horší než odpověď. A já mám na jazyku otázku, kterou spolknu i s tím, jak je hloupá: Ani vy?

V kuchyni ode mě Solange vezme vestu a složí si ji přes ruku, jako by se dnes večer nic nestalo. „A slečno — vy se sem vrátíte. Ne proto, že vás pošle agentura. Proto, že budete chtít. A až jednou chtít přestanete, přestanete jezdit a nikdo z nás vás přemlouvat nebude. Nebude proč.“

Je to řečeno tak mimochodem, že mi trvá do půlky aleje, než mi dojde, že to nebyla poznámka o práci.

U vchodu pro personál na mě čeká Lucien s mým kabátem. Drží mi ho, a když do něj vklouznu, jeho prsty se na vteřinu dotknou mých. Ucuknu — čekala jsem teplo a žádné nepřišlo. Má ruku studenou jako kliku v lednu a ani se nepokusí předstírat, že o tom neví.

„Příští čtvrtek je tady zase večeře,“ řekne.

„Nejsem na čtvrtek objednaná.“

„Budete.“ Ne otázka, ne nabídka. Jako o něčem, co už se stalo.

Doma si pustím sprchu a stojím pod ní, dokud nedojde teplá voda, a pak ještě chvíli pod studenou, protože studená mi něco připomíná a já jí to nechci dovolit. Za celý večer jsem nic nesnědla a nemám hlad. Chci úplně jiné věci a ani jednu z nich neumím pojmenovat — jenom cítím, jak se ve mně tlačí jedna přes druhou, nové a cizí, víc, než se do mě vejde.

Na telefonu mi svítí zpráva z neznámého čísla. Tři slova, žádný podpis.

„Dobrou noc, Ines.“

Své jméno jsem v tom domě nevyslovila ani jednou.