Otázky klade on

Zpráva z agentury mi přijde ve čtvrtek v půl desáté: dnešní akce, klient si vás vyžádal jmenovitě, dvojnásobná sazba. Sedím u nás v kuchyni nad druhým kafem a čtu si to jedno slovo pořád dokola. Jmenovitě. Srdce mi poskočí dřív, než ho stačím okřiknout; vztek na sebe dorazí hned vzápětí, jenže to poskočení bylo první a bylo větší.

„Ty se červenáš,“ řekne Manon, aniž zvedne hlavu od telefonu, ve kterém se objednává k zubaři.

„To je z kafe.“

„Jasně. Zase ten barák?“

„Je to práce.“

„Práce, kvůli který se od čtvrtka díváš do zdi.“ Odloží telefon. „A ráno sis pustila sprchu a po minutě ji zavřela. Slyšela jsem to přes zeď. Ty, která pod ní stojíš, dokud neteče ledová.“

„Spěchala jsem.“

„Ines.“ Nic víc. Jenom moje jméno — a v něm všechno, na co se už neptá.

Dvojnásobná sazba znamená, že v pondělí zaplatím nájem a poprvé za půl roku mi ještě něco zbude. Té věty se držím celé dopoledne jako zábradlí.

Modřiny na zápěstí mi mizely celý týden; před Manon jsem je nosila v rukávu. K doktorovi jsem s nimi nešla; musela bych vysvětlit, kde jsem k nim přišla. Každé ráno jsem si je u okna prohlížela — čtyři malé stopy, den ode dne bledší — a když ve středu zmizely docela, stála jsem u toho okna déle, než se dá svést na cokoli rozumného.

V poledne si uvařím těstoviny, protože do toho domu už nikdy nepojedu s prázdným žaludkem, a pak si opakuju: jedeš kvůli penězům. V autobuse: kvůli penězům. Vystoupím o dvě stanice dřív a nohy mě nesou alejí samy, rychleji, než je slušné.

Ty ses tam chtěla vrátit celou dobu. Každou hodinu toho týdne.

Brána se otevře dřív, než k ní dojdu. Kamera nade mnou se ani nepohne. Ten dům mě zná — vpouští mě dovnitř jako něco, co je jeho, a mně naskočí husí kůže, protože ta představa mě děsí míň, než by měla.

Solange čeká u vchodu pro personál s vestou přes ruku. „Dnes obsluhujete jen stůl. Nádobí nechte kuchyni. A slečno — dnes se mluvit smí. Když budete tázána.“

V jídelně je prostřeno pro dvanáct a sedí jich šest. A vedle místa v čele stojí židle odtažená od stolu — přesně tak, jak jsem z ní před týdnem vstala. V tomhle domě se všechno rovná na milimetr: ubrousky, sklo, páteře. Jenom tahle židle stojí nakřivo sedmý den, protože on zřejmě nedovolil, aby se jí kdokoli dotkl.

Sedm dní. Kvůli servírce z agentury.

Horko mi vyjede od žaludku až ke kořínkům vlasů a já se musím otočit k příborníku, aby nikdo neviděl, co mi ten kus nábytku udělal s obličejem.

Nosím chody a počítám kroky, abych se na ni nedívala. Šest lidí nechává jídlo vychladnout netknuté a mluví o pozemcích — a pokaždé, když vejdu, otočí se ke mně všech šest hlav naráz, jako by je spojovala jedna šňůra, a zase se odvrátí. Měří si mě jako věc, o kterou se v rodině povede spor.

Dveře na druhém konci se otevřou, když nesu čtvrtý chod. Nemusím se otáčet. Kůže na zádech se mi stáhne od zátylku dolů, obratel po obratli, a rozhovor se zlomí uprostřed slova.

Lucien si sedne do čela. Solange mu nalije vodu; on se skla nedotkne. Podívá se na odtaženou židli. Pak na mě — a ten pohled má váhu, cítím ho na klíčních kostech jako dvě položené dlaně.

„Sedněte si.“

„Dneska ne.“

Celý stůl se nadechne najednou.

„Minule vám to šlo.“

„Minule jsem měla za sebou dvanáct hodin na nohou.“ Narovnám mísu, která to nepotřebuje, jen aby ruce měly co dělat. „Dneska jsem tu za dvojnásobek. Za ten se stojí.“

Lucien nakloní hlavu — pomalu, jako dravec, kterému se kořist právě začala líbit.

„Vy jste se připravovala.“

„A vy jste si týden nechával odtaženou židli.“ Zvednu prázdný podnos a držím ho před sebou jako štít. „Kdo z nás je na tom hůř?“

Ticho. Pak se mu pohne koutek úst — o milimetr.

„Dobře,“ řekne. „Dobře.“

Muž po jeho pravici se ke mně natočí a nadechne se, jako když se školák hlásí o slovo.

„Ne,“ řekne Lucien. Ani u toho nezvedne hlavu od prázdného talíře.

A ten muž — dospělý chlap s hodinkami za náš roční nájem — zavře ústa a vrátí ruce na desku, opatrně, jako na vyměřené místo. Nikdo se nediví. A mně dojde, že i ti, kdo se v téhle rodině narodili, se hlásí o slovo — u něj.

Při sbírání talířů po pátém chodu se to stane samo. „Chtěla bych—“ začnu směrem k Solange a zaseknu se, protože mi vypadne slovo.

A stůl se zastaví.

Nezpomalí — zastaví. Sklenice ve vzduchu, vidlička nad ubrusem, věta nedořečená. Šest cizích těl visí na konci té mojí. Nemrkají. A mně se po páteři rozlévá horko, o kterém vím, že je špatné, a nechávám si ho.

„—vědět, kam s tou mísou,“ dořeknu.

Stůl vydechne. Rozhovor naskočí v půlce věty, sklo cinkne. Sklopím hlavu. Tváře mi hoří.

Při dalším chodu to udělám znovu. Schválně.

„Chtěla bych…“ — a nechám to viset. Dívám se přitom na ně, ne na něj. Šest dospělých lidí, kterým patří kus města, nedýchá, protože servírka z agentury nedořekla větu. Ta moc mi stoupne do hlavy rychleji než víno na lačno, horká a sladká. Pohnula jsem celým stolem. Já. Holka, které v pondělí odejde skoro celá výplata na nájem, drží šest boháčů na napnuté niti — a kdybych teď řekla „chtěla bych, abyste všichni vstali“, věřím celou rozpálenou kůží, že by vstali. A je mi při tom o chlup lehčeji, než by mělo být — pamatuju si, čím to minule skončilo. Nepřestávám.

„Děláte to schválně,“ řekne Lucien tiše, jen pro mě, když před něj pokládám talíř, kterého se nedotkne.

„Co?“

„Říkáte jim, co chtějí slyšet.“ Položí ruce na desku vedle příboru; táhne od nich chlad jako od otevřeného okna a moje kůže se k němu nakloní — sama, bez dovolení. „Od koho to máte?“

„Odkoukala jsem to. Tady se člověk učí rychle.“

„Ne.“ Zvedne ke mně oči a je v nich něco, co nepatří muži, kterému patří všechno, na co se podívá. „Jim říkáte, co chtějí slyšet. Mně neříkáte nic.“

Řekne to jako výčitku. Jako bych mu byla nevěrná — s celým stolem, tady, před ním.

„Nebyla jsem tázána.“

Usměje se. Jenom ústy. „Tak jste tázána.“ Kývne k míse uprostřed stolu. „Ta ryba. Před týdnem jste o ni stála aspoň natolik, abyste ji vyslovila místo pravdy. Vezměte si ji domů. Kuchař ji stejně vyhodí.“

„Nechci ji.“

Řeknu to bez přemýšlení — a teprve potom pochopím, že je to pravda. Minulý čtvrtek bych za ni dala nevím co. Dneska je to studená ryba na stříbře. Někde mezi těmi dvěma čtvrtky mi ji vzal, aniž se jí dotkl.

„Já vím,“ řekne spokojeně. A pak se zeptá nahlas, do celého stolu, jako se vyhlašuje rozsudek: „Co jste dnes chtěla? Za celý den. Cokoli.“

Šest hlav se zvedne jako na povel.

„Zaplatit nájem.“

„To jste si nacvičila v autobuse.“

„Kafe. Chtěla jsem kafe.“

„A předtím?“ Hlas mu klesne. „Ve sprše?“

Podnos mi v rukou ztěžkne. Ve sprše jsem stála vedle tekoucí vody minutu a pak jsem ji zavřela — a neřekla jsem to živé duši. Manon to slyšela přes zeď — jenže tenhle muž Manon nikdy neviděl. Nemá odkud. Nemá jak. Žaludek se mi obrátí a v uších mi duní vlastní krev.

„Teplou vodu,“ zalžu.

„Ne,“ řekne tiše. A nechá to tak — nechá tu moji lež ležet uprostřed stolu, prohlédnutou až na dno, a to je horší, než kdyby ji rozebral.

Mezi lopatkami mi vyrazí pot. Nevím, kam s očima, nevím, kam s rukama. Celý stůl se dívá, jak hořím, a mně zbývá jediná věc na světě.

Tak mu ji vrať.

„A co chcete vy?“

Vypadne to ze mě hlasitěji, než jsem chtěla, a stůl se zastaví potřetí — jenže jinak. Zastaví se, jako když v celém domě vypadne proud: teprve podle toho ticha člověk pozná, kolik věcí do té chvíle hučelo. Stará žena pomalu složí ruce do klína. Solange odloží ubrousek.

„V tomhle domě otázky klade on,“ řekne Solange.

Jenže já se nedívám na ni. Dívám se na Luciena — a vidím to. Dvě vteřiny, možná míň. Něco se v něm otevře dokořán jako dveře do místnosti, kde se sto let nesvítilo, a za těmi dveřmi je hlad tak starý a tak obrovský, že se pode mnou podlomí kolena a já nevím, jestli hrůzou. To je na tom nejhorší. Že nevím, jestli hrůzou.

Neumím to pojmenovat. Vím jen, že jsem to vidět neměla.

Pak se to zavře. Obličej se mu srovná jako ustlaná postel a v hlase má ten chlad, který mi minule u kabátu zůstal na prstech.

„Doneste další chod.“ Odmlka, odměřená na lékárnických vahách. „Jste tady obsluha.“

První krok do kuchyně udělám rovně, s bradou nahoře. Druhý taky. U třetího mě to dožene — vžene se mi do obličeje jako vařící voda, do očí, do uší. Před vteřinou se přede mnou otevřel dokořán a teď mě před svou rodinou zařadil zpátky mezi příbory: obsluha, věc s podnosem, inventář. V kuchyni o sebe talíře v mých rukou řinčí, protože se ty ruce třesou, a já je nenávidím, i jeho, hladce a bez přechodu — a pod tím vztekem je to, co se nedá zadupat: bolí to přesně proto, že tu židli mi tenkrát odtáhl on. Týden ji kvůli mně nechal stát nakřivo. A pak mi před šesti svědky ukázal, kam patřím.

Nenávidět ho je snadné. Přestat ho chtít neumím.

Když nesu poslední chod, promluví stará žena se rty tenkými jako čárka. Za oba večery je to poprvé, co slyším její hlas; je suchý jako listí.

„Učí se rychle.“

Neřekne to mně a neřekne to nikomu. Řekne to do místnosti, jako se zapisuje do knihy — a nikdo jí neodpoví, jenom pět zbylých pohledů sklouzne ke mně a zase pryč.

V kuchyni mi Solange podá obálku. Hotovost, bez papíru. „Přepočítejte si to.“

Přepočítám to dvakrát. Je tam víc než dvojnásobek sazby. O hodně víc. „To je moc.“

„To je záloha. Čtvrtek, v sedm večer. Od příštího týdne bez agentury.“ Vezme ode mě vestu. „Přijdete hlavním vchodem. U brány o vás vědí.“

„Neřekla jsem, že přijdu.“

„To jsme probraly minule.“

Lucien čeká tam, kde končí světlo z oken a začíná alej. Ruce v kapsách. Kabát mi nepodrží — a mně dojde, že i to je věta v jazyce, kterým se tu mluví; jenom jí ještě nerozumím.

„Tu otázku už před nimi nepokládejte.“

„Proč?“ Zapnu si zip až ke krku, aby bylo vidět, že spěchám. Neoklamu tím ani sebe. „Je to nezdvořilé?“

„Ne.“

Udělá krok. Jediný. Noc kolem něj je o stupeň studenější než noc kolem mě a já ten rozdíl cítím na tváři a na krku — všude tam, kde se mě nedotýká. Skloní hlavu k mému uchu tak blízko, že by stačilo špatně se nadechnout, a rty by se dotkly kůže.

„Protože bych vám odpověděl.“