Lovetrap

Naučila jsem ho, jak mě má uhodit

Muž, který se mi vrátil z války, není můj muž · 3. kapitola z 18

„Naplocho ne,“ řeknu. „Hřbetem. A přes ústa.“

Stojíme ve stodole mezi vozem a stěnou. Je čtvrtek večer, voják sedí v hospodě a tchyně na zápraží hlídá vrata. Ten cizí má zvednutou ruku a neví, co s ní.

Učím ho, jak mě můj muž bil před lidmi. V noci to býval opasek, o tom ves neví nic. Ve dne to bylo pokaždé stejné. Rána přišla uprostřed jeho věty. Nepodíval se na mě a mluvil dál tam, kde přestal. Lidé to viděli tolikrát, že by to poznali poslepu.

„Ještě jednou,“ řeknu. „Mluv o něčem. Já ti do toho skočím.“

Začne o vratech, že je třeba je spravit. Skočím mu do řeči. Ruka mu vyletí a zastaví se kousek od mé tváře. Čeká, co řeknu.

„Nezastavuj,“ řeknu. „A potom se na mě nedívej. On se nedíval.“

„Nemůžu tě uhodit, když tu nikdo není.“

„V neděli tam budou všichni.“

Zkoušíme to, dokud se nesetmí. Pokaždé ruku zastaví. Jednou mi doopravdy zavadí o tvář a hned se omluví.

„To taky nesmíš,“ řeknu. „Můj muž se neomluvil nikdy a nikomu.“

V neděli po mši stojí chlapi před kostelem a ten cizí stojí mezi nimi. Voják se opírá o zeď. Švagr taky. Ženy čekají opodál a já s nimi, vedle mě kovářova žena. Chlapi se ptají na žně. Ten cizí říká, že začne na dolním poli, hned jak bude sucho.

Udělám tři kroky k nim. „Dolní ještě není zralé,“ řeknu nahlas. „Začíná se nahoře, to ví každé dítě.“

Rána přijde pozdě. Stihnu doříct celou větu. A je to naplocho, na tvář, žádný hřbet. Potom se na mě podívá, přesně jak neměl.

Jenže já ucuknu. Nehraju to. Přikrčím se a loket mi vyletí před obličej sám. Chlapi to vidí a to jim stačí. Jeden se zasměje. „Válka tě nezměnila, hospodáři.“

Ten cizí dořekne, že začne na dolním poli. Hlas se mu netřese.

Voják u zdi kývne. Švagr odejde z návsi první.

Jenom kovářova žena se nedívá na mě. Ten cizí si otírá ruku o kalhoty a ona se dívá na tu ruku, dlouho. Potom na mě.

Odpoledne ve stodole se třese on. Sedí na oji vozu, ruce má mezi koleny a nemůže je zastavit. Mě pálí tvář, ale stojím rovně. Zažila jsem horší neděle. Chlapi mu po té ráně podávali ruku a kovář ho zval na pivo.

Přinesla jsem hrnek s mastí. Vezmu jeho pravou ruku. Je celá červená. Natřu mu ji. Sahám na něj poprvé sama, za světla.

„Bylo to špatně,“ řeknu. „Naplocho a pozdě. Ale vzali to.“

„Už to neudělám,“ řekne. „Slyšíš? Nikdy. Už se nikdy nebudeš muset kousat do rukávu.“

Držím jeho ruku a přestanu mazat.

Do rukávu jsem se kousala v noci, když přišel opasek. Aby mě za stěnou neslyšela tchyně. Tomuhle člověku jsem o tom neřekla. A před ním jsem to nikdy neudělala.

„Odkud to víš?“

Odpoví hned. Nezkouší si nic vymyslet.

„Od tvého muže. Sloužili jsme spolu tři roky. Každý večer o tobě u ohně vyprávěl. Jak se koušeš do rukávu, aby tě jeho matka neslyšela. Jak si klekneš k posteli a vyhrneš košili, ani ti to nemusí říkat. Ještě jsem tě nikdy neviděl, a už jsem věděl, jak budeš klečet.“

První noc mě vzal za loket a postavil mě na nohy. Řekl: takhle ne. A už když v poledne vcházel do našeho dvora, věděl, co večer ve světnici najde.

Stáhnu ruku, zavřu hrnek a odejdu ze stodoly.

Tohle je ukázka zdarma. Celý příběh Muž, který se mi vrátil z války, není můj muž najdeš v Lovetrap čtečce — v prohlížeči, bez instalace.