Lovetrap

Voják, který s ním spal pod jednou plachtou

Muž, který se mi vrátil z války, není můj muž · 2. kapitola z 18

Stojím s mísou v rukou na prahu kuchyně. Švagr uprostřed dvora to volá ještě jednou, aby to slyšeli i sousedé za plotem. Do vrat se trousí lidé, kteří včera pili u našeho ohně. „Jel jsem pro něho celou noc,“ říká jim švagr. „Potkal jsem ho k ránu na cestě, ptal se mě, kudy do naší vsi. A on prý měl namířeno rovnou k nám.“

Vyjdu na zápraží a vím, proč ho přivezl. Švagr chce statek. Stačí, aby se voják, který spal tři roky vedle mého muže, na toho cizího podíval a řekl, že ho nezná. Do večera ho pověsí.

Ten cizí vyjde ze dveří za mnou. Košili má zapnutou až ke krku a přes ni kabát, ve kterém včera přišel. Voják seskočí z vozu. Dívají se na sebe přes dvůr a nikdo nic neříká. Ves čeká.

„Tak ukaž, jestli jsi to ty,“ řekne voják nahlas. „Co jsme jedli tu zimu u řeky?“

„Koně,“ řekne ten cizí.

„A který rukáv ti prostřelili u mostu? Levý, ne?“

„Levý.“

Ptá se dál a já ty otázky poslouchám. Jsou jenom o vojně, kde nikdo z nás nebyl. Neptá se na nic, co vím já nebo co ví ves. A půlku odpovědi pokaždé řekne sám. Švagr to neslyší. Při každé otázce kývá hlavou a čeká, kdy ten cizí zaváhá.

Nezaváhá. Voják rozpřáhne ruce, přejde dvůr a obejme ho. Lidé zahučí. Stojím od nich na krok, a tak slyším, co mu voják řekne do ucha.

„I ten kabát sis vzal.“

Ten cizí se nepohne. Voják ho pustí, poplácá ho po zádech a otočí se k lidem. „Je to on! Tři roky pod jednou plachtou!“

Nevím, proč mluví o kabátě. Ale vím, co jsem slyšela. Voják poznal hned u vrat, že to můj muž není, a stejně ho před celou vsí objal.

Podám tomu cizímu mísu s polévkou. „Děkuju,“ řekne. Voják se na mě přes jeho rameno podívá a usměje se.

Švagr ještě nekončí. „Jsi samý prach z cesty, bratře,“ řekne. „Svlékni košili a umyj se u studny, jak ses myl vždycky.“

Švagr vyrostl s mým mužem pod jednou střechou. Ví, co pod tou košilí má být.

Ten cizí se zasměje. „Šest let jsem se svlékal před chlapy,“ řekne. „Teď už se svlékám jenom před ženou.“

Ves se směje s ním, chlapi nejvíc. Švagr zrudne, vyleze na kozlík a odjede. Vojáka nechá u nás.

Lidé se rozejdou. Jdu ke studni pro vodu a voják jde za mnou. Opře se o roubení.

„Tvůj muž to není a ty to víš,“ řekne potichu. „Já to vím taky. Znal jsem oba. Řeknu ti, co za to chci. Postel, jídlo a třetinu úrody. Dokud to dostávám, je to tvůj muž.“

Vytáhnu vědro a neodpovím. Nemám, co jiného bych mu nabídla.

„A jedno ti dám zadarmo,“ řekne. „Tvůj muž měl doma pořádek. Vyprávěl nám jaký. Tenhle ti před lidmi děkuje za polévku. Do týdne to uvidí všichni, i ti, co se dneska smáli.“

Má pravdu. Můj muž mi za devět let nepoděkoval. A před lidmi mě nenechal domluvit větu.

Večer si voják ustele v kuchyni na lavici, hned vedle dveří do komory. Tchyně mu dá deku a neřekne k tomu slovo. Ve světnici proto mluvím šeptem.

Ten cizí sedí na kraji postele, oblečený. Zůstanu stát u dveří.

„Nejsi můj muž,“ řeknu. „Vím to od první noci, podle hrudníku. A ty jsi viděl, že to vím.“

„Viděl.“

„Nechci vědět, kdo jsi. Chci vědět jedno. Je můj muž mrtvý?“

Chvíli mlčí. „Je,“ řekne.

Kývnu. Na tuhle větu jsem čekala šest let.

„Tak poslouchej,“ řeknu. „Jestli tě pověsí, připadnu se statkem švagrovi. Takže tě nepověsí. Voják chce třetinu úrody a dostane ji. Jenže ves se bude dívat dál. Můj muž mě bil i před lidmi. Když jsem mu skočila do řeči, dostala jsem přes ústa a nikdo se ani neotočil. Ty jsi mi dneska před nimi poděkoval.“

„To se tady nesmí?“

„Tobě ne.“

Mlčí. Potom se zeptá: „Co mám dělat?“

Přejdu světnici a sednu si na postel vedle něho. Včera jsem mu řekla jen ano. Teď jsme to oba řekli nahlas. Od téhle chvíle za něj ručím já.

„V neděli mě před lidmi uhodíš. Naučím tě jak.“

Tohle je ukázka zdarma. Celý příběh Muž, který se mi vrátil z války, není můj muž najdeš v Lovetrap čtečce — v prohlížeči, bez instalace.