Přes bok

Držela jsem se okraje lodi oběma rukama, abych se ho nedotkla.

Kam jsem šla, tam stál. Ne u mě — na délku vesla, vždycky tak, aby to měl k okraji lodi stejně blízko jako já. Přešla jsem k zádi — posunul se za mnou, zády k větru. Vrátila jsem se na příď mezi bečky, opřel se o stěžeň. Nesáhl na mě. Nemusel.

Prkno pod dlaněmi bylo mokré a lepkavé od dehtu, a v jednom místě, kde o něj léta někdo opíral veslo, ohlazené do lesku. Tam jsem měla pravou ruku. Levou vedle ní, palcem na vnitřní straně pravého zápěstí, pod kořenem dlaně, kde se tep najde i přes rukáv. Počítala jsem. Do sta, potom znovu od jedné.

Za zádí ubývalo Irsko. Nejdřív se ztratily hlasy z mola — dřív, než jsem čekala, vítr je nesl jinam. Pak kouř z rašeliny, který se držel nad střechami. Naposledy pach přístavu, mokré řasy a rybí střeva. Zbyla sůl. Sůl, dehet a vlhká vlna plachty, která se nad hlavou s každým zaskřípěním ráhna napjala a zase povolila. Zelený pruh země se ztenčil na čáru a čára na nic.

Nakládali mě za svítání, když začínal odliv. Napřed bečky, dvě se soleným vepřovým a jedna s pivem. Pytle s vlnou. Koše. Harfa v naolejované kůži; nesl ji on sám a sám ji uložil pod příď, do sucha. Pak moje truhla, dubová, s železným kováním — nesli ji dva muži za držadla a třetí je řídil. Pak já.

Otec mě dovedl na konec mola. „Deset let,“ řekl. „Deset let míru. Z Cornwallu nepřipluje ani jedna loď.“ Podal mi ruku tak, jak se podává, když se za něco platí, a pustil. Matka na molo nepřišla. Muž z Cornwallu, který stál v lodi pod molem, mě vzal pod paže a zvedl přes okraj tímtéž hmatem, kterým předtím zvedal pytle. Postavil mě mezi bečky, na mokré prkno, botami do louže z láku, a vrátil se pro koš. Dlaně mu páchly solí a vepřovým a ten pach mi zůstal na plášti pod pažemi celé dopoledne. U kormidelního vesla vyřízl Gorvenal nožem do hůlky další vrub. Bečky, pytle, koše, harfa, truhla, já. Za každou věc jeden. Tristan stál na molu s otcem, oba bez meče, jak je při předávání zvykem, a ani jeden z nich se ke mně neotočil. Nebylo proč. Vrub už byl vyřezaný.

„Naložená,“ řekl Gorvenal přes rameno. „Odvázat záď.“

Nikdo mi neřekl, kam si mám stoupnout. Zboží si místo nevybírá. Na druhém břehu čekal král, kterému mě vezli. Marek. Bylo mi devatenáct a nikdy jsem ho neviděla. Znala jsem jen jméno, vosk jeho pečeti a to, že mu muž na přídi říká strýc. Když loď odrazila, přivázali truhlu k bečkám, stejným lanem a stejným uzlem, a moje brašna s jehlami, lnem a nožem zůstala uvnitř — pod víkem, pod lanem.

Tristan stál na přídi. Plášť z hnědé vlny, bez přilby, meč na levém boku. Mluvil s Gorvenalem o větru — že se stočí, že za mysem půjde do boku. Se mnou nemluvil. Když jsem se k němu obrátila, měl už tvář k moři; když jsem se odvrátila já, cítila jsem ho v zádech. Nemluvil se mnou ani za ty dny, co seděl u otcova stolu jako posel Cornwallu, jedl z našeho chleba a měl místo, kde dřív sedával Morholt.

Morholt byl bratr mé matky. Loni na jaře ho přivezli přes tohle moře zpátky na dně člunu, s hlavou zabalenou do plachty, a tu plachtu jsem rozbalovala já. Umývala jsem ho já — sůl z vousů, krev z vlasů, a vlasy nešly rozčesat, tak jsem je odřízla až u hlavy. Nad levým uchem měl ránu, do které vešly dva prsty. Muž, který ji udělal, stál dvanáct kroků ode mě a říkal, že vítr půjde do boku. Za celou tu dobu u nás neřekl jediné slovo, které by se dalo vzít jako omluva. Neřekl ho ani dnes.

Věděla jsem, kde bych řízla. Pod čelistí vlevo, kde tep tluče i přes vous, řez na šířku palce, šikmo dolů. Než by Gorvenal pustil kormidlo, bylo by hotovo. Nůž ležel v brašně mezi jehlami, brašna v truhle, truhla pod lanem. Počítala jsem dál.

Šla jsem podél boku k zádi. Posunul se. Zastavila jsem se, on taky.

„Kdybych skočila přes bok,“ řekla jsem, „co byste dělal?“

„Skočil za vámi.“

„V plášti a s mečem.“

„Bez nich.“

„Voda je studená. Člověk v ní vydrží, než se dojde od zádi na příď a zpátky. Pak ztuhne.“

„Vím,“ řekl. „Byl jsem v ní.“

„Můj strýc taky. Cestou domů.“

„Ano.“

„Nesahejte na mě. Až do Cornwallu.“

„Nebudu muset.“

Nic víc. Otočila jsem se k moři. Spona pláště mi tlačila do klíční kosti a já ji tam nechala. Rukáv, kterým jsem o něj málem zavadila, jsem otřela o prkno, o dehet, ať je na něm radši dehet.

Brangien, moje družka od dětství, ležela na stočeném laně u stěžně a od chvíle, co jsme odrazili, zvracela do vědra, které jí Kel postavil mezi kolena a co chvíli vylil do moře.

„Ať mě vezme čert,“ řekla mezi dvěma záchvaty, „jestli ještě někdy sním vepřové. Cítíš to? Z těch beček. Smrdí to jak ten na přídi.“

„To je lák.“

„Je to on. Pojď si sednout ke mně, Isoldo.“

„Ne.“

„Tak stůj. Stejně kam se hneš, tam ho máš.“

Kel, kluk z mužstva, jí přinesl vodu v dřevěné misce a poručil jí irsky tak, že z toho vyšlo „pij, koni“. Brangien se rozesmála a vyzvracela i tu vodu. Kel přinesl druhou misku mně.

„Paní, voda,“ řekl. „Dobrá. Ze sudu, ne z moře.“

Zavrtěla jsem hlavou, a on ji vypil sám, aby se nevylila, a utřel si pusu do ramene. Potom na mě Brangien mávla, ať jdu po svém. Držela si břicho. Do vlasů jí nikdo nesahal.

Za mysem se moře změnilo. Do té doby jen šuměla voda podél boků; teď se loď zvedla, chvíli stála na hřbetu vlny a spadla, a všechno na palubě spadlo o jeden tep později — bečky v lanech, plachta, moje kolena. Gorvenal u kormidla vykřikl povel a mužstvo přehodilo lano přes ráhno. „Přes bok, paní,“ zavolal na mě, „ne na palubu.“ Vítr šel do boku, jak Tristan řekl.

Napřed přišly sliny. Pak chlad na spáncích a pod nosem, ten, který znám od nemocných, když se chystají zvracet a nechtějí to říct. Přitiskla jsem jazyk k patru, jak je to učím, a dýchala nosem, a nosem jsem cítila sůl a lák a vlhkou vlnu. Napočítala jsem tep do třiceti a věděla, že do sta nedojdu. Sevřela jsem prkno pevněji. Ohlazené místo mi klouzalo pod dlaní. Za zády jsem slyšela, jak se pohnul. Jeden krok po prknech, ne víc.

Loď spadla podruhé.

Přehnula jsem se přes bok. Moře bylo blízko, šedé, s bílým lemem, a vyšlo to ze mě do něj, kyselé, a pak ještě jednou, už jen voda a žluč. Vlasy mi spadly do obličeje, dva prameny až do úst. Chtěla jsem je odhrnout a nemohla pustit prkno.

Někdo je odhrnul za mě.

Levá ruka. Sebrala mi vlasy z obličeje, stočila je do jednoho pramene a odtáhla za hlavu, daleko od úst, daleko od vody. Pravá se položila na okraj lodi vedle mé. Ne na ni. Vedle. Rukávem jsem cítila vlnu jeho pláště, mokrou, a pod ní teplo.

„Nesahejte na mě,“ řekla jsem do moře.

„Držím vlasy,“ řekl. „Až skončíte, pustím.“

„Řekla jsem —“

„Slyšel jsem.“

Zvracela jsem potřetí. Nebylo už co. Dávilo mě naprázdno a na jazyku byla sůl, moje i mořská. Žádná krev, jen žluč — to jsem poznala podle chuti. Dobře. Loď se zvedla a spadla a on držel. Nezatahal. Nepřitáhl si mě. Držel ty vlasy, jako se drží ohlávka: pevně, aby kůň nemohl do vody.

Přestalo to. Otřela jsem si ústa rukávem a vlna nasákla. Narovnala jsem se a pod nohama jsem zase měla palubu. Kolena držela. Sůl na rtech, sůl v nose, na krku chladno tam, kde předtím ležely vlasy.

Pořád držel.

Sáhla jsem dozadu, abych jeho ruku z vlasů sundala. Nahmatala jsem zápěstí, sevřela ho a táhla dolů, pryč — a palec mi přitom sjel tam, kam jde vždycky, když držím cizí zápěstí. Na vnitřní stranu, pod kořen dlaně, na tep.

Pod palcem byl šev.

Šikmý, tvrdý a hladký, srostlý dočista. Nemusela jsem ho přejíždět podruhé; věděla jsem, co tam najdu. Sedm stehů, na šířku nehtu od sebe, po stranách drobné důlky, kde se uzly zatáhly dovnitř, aby nedřely o rukáv. Šev byl vedený tak, aby se prsty po zahojení daly ohnout.

Takhle to nikdo nešije. Takhle to šiju já.