Uzel

Uzel na truhle byl mokrý, stažený do tvrdé hrudky, a já do něj zajela nehty.

Lano bylo dehtované, sůl ho za den a noc stáhla ještě víc a ten, kdo uzel utahoval, počítal s tím, že se bude rozvazovat nožem. Kel chtěl říznout. Gorvenal řekl přes celou palubu, že kdo řízne do lana, poplave za lodí, a Kel si odplivl a šel pro vodu. Tak jsem klečela na prknech a rozvazovala. Nehty, potom trnem ze spony, kterou jsem si kvůli tomu odepnula z pláště, potom zase nehty. Dehet mi zůstal pod nimi v černých půlměsících a trn spony se ohnul.

Nad palubou už mužstvo napínalo stan. Plachtovina se táhla od lana nataženého mezi stěžněm a zádí dolů k oběma bokům a muži ji vázali k hákům pod okrajem lodi, takže nade mnou houstlo šero, ve kterém páchla mokrá vlna a lák. Druhý den plavby. Vlny pod kýlem přicházely pomaleji než ráno; loď se zvedala a klesala tak zvolna, že Brangien od poledne stála na nohou, držela se stěžně a nadávala mu do dřevěných kurev, což znamenalo, že jí je líp. Mně nosil Kel vodu ze sudu a já ji tentokrát pila. Tristan byl na přídi. Slyšela jsem ho přes plachtovinu, jak se s Gorvenalem domlouvá, že plachtu nechají, že vítr ještě něco dá, a víc jsem toho o něm ten večer slyšet nechtěla.

„Jestli mi navlhla tvoje svatební vlna,“ řekla Brangien nade mnou, „tak toho vola, co tu truhlu postavil do láku —“

„Sedni si.“

„Stojím dobře.“

Truhla stála celý den a celou noc v louži pod bečkami a dubové dno bylo zdola ztmavlé od vody. Uzel povolil. Stáhla jsem lano, narovnala trn spony o prkno a zapnula si ji zpátky na plášť. Zvedla jsem víko a sáhla dovnitř poslepu. Z truhly vyšel pach domova: dub, pelyněk, který matka sype mezi vlnu, aby ji nežrali moli, a pod tím lák, který se dostal dovnitř spárou u dna.

Vrchní plášť, ten s kapucí, suchý. Svatební šat pod ním taky suchý — z jemnější vlny, kterou matka nechala tkát přes zimu; na sobě jsem ho měla jednou, když se zkoušela délka. Jen kraj u dna byl studený a vlhký, se solí, která se pod prsty drolila. Vytáhla jsem ho a Brangien ho přehodila přes stočené lano, ať schne. Tři lněné košile, každá jinak obnošená, poznala jsem je po hmatu. Hřeben z kosti. Provázek na vlasy. Pod druhou košilí, na dně, zabalené v lněném hadru, něco tvrdého.

Rozbalila jsem to. Lahvička. Sklo hrubé, zelenavé, s bublinkami, na hmat drsné. Velká tak, že mi celá zmizela v dlani. Zátka převázaná provázkem na kříž a přes provázek vosk, tmavohnědý, s otiskem palce. Naklonila jsem ji. Uvnitř to šplouchlo. Přičichla jsem k pečeti: včelí vosk a jinak nic.

Brangien mi ji vzala z ruky.

„Od matky,“ řekla. „Na potom.“

„Na jaké potom?“

„Až budeš tam. Mám ti to dát sama, až to bude potřeba.“

„Co to je?“

„Od matky. Dej sem ten hadr.“

Olej do vlasů, na svatbu. Matka se s ním vdávala, její matka taky, a teď ho posílá mně — po Brangien, protože na molo nepřišla. Podala jsem jí hadr. Brangien lahvičku zabalila, vrátila ji na dno truhly a přikryla košilí.

Já chtěla brašnu.

Ležela pod šatem u zadní stěny, s řemínkem, a když jsem ji zvedla, poznala jsem podle váhy, že v ní zůstalo všechno. Rozvázala jsem ji na klíně. Jehly zapíchané v kousku vosku, sedm. Vyndala jsem jednu a přejela hrotem po bříšku palce — ostrá, bez zubu, bez rzi. Vrátila jsem ji do vosku. Len na stehy, smotaný. Mast z mateřídoušky a vosku v dřevěné krabičce; když jsem odsunula víčko, přehlušila mateřídouška na chvíli lák. Sušený řebříček v pytlíku, rozmačkaný na prach. Nůž v pochvě, s rukojetí ohlazenou od mé dlaně. Vytáhla jsem ho na šířku prstu; čepel suchá. Zasunula jsem ho zpátky. Pod jehlami, v kousku lnu, střípek železa velký jako nehet. Nechala jsem ho, kde byl.

Brašnu jsem do truhly nevrátila. Postavila jsem si ji k boku, pod plášť, řemínkem nahoru, aby se dala vzít jedním hmatem.

„To si necháš venku?“

„Jehly rezaví.“

„Jasně,“ řekla Brangien. „Jehly.“ Sklopila víko, sedla si na něj a truhla pod ní zaskřípala, ale držela. Věděla, co v brašně je. Nesla mi ji ze dvora k molu ona, a než ji uložila do truhly, potěžkala ji stejně, jako jsem ji před chvílí potěžkala já.

Andret vešel pod plachtovinu se skloněnou hlavou a s dřevěným pohárem v každé ruce.

Jel s námi od mola. Bratranec toho na přídi, baron krále Marka. Na molu stál za Tristanem a otcem, o krok vzadu, a jako jediný z Cornwallu se ke mně otočil a uklonil, když mě zvedali přes okraj. U otcova stolu seděl vedle Tristana a za ty dny toho namluvil víc než Tristan za celý pobyt; otci řekl, že pojede jako čestný doprovod nevěsty a že si to pokládá za čest, a usmíval se u toho. Usmíval se i teď, když si dřepl u vchodu do stanu a jeden pohár postavil na prkna před Brangien, druhý si nechal. Plášť měl ovčí, vlnou dovnitř, a byl cítit ovcí, ne solí — spal pod přídí, na jediném suchém místě na lodi, vedle harfy. Na pravé ruce prsten, kterým při řeči klepal o pohár. Pivo z bečky, teplé, s pěnou, která už opadla. Brangien se napila hned.

„Paní Isoldě je líp,“ řekl. „Včera vás bylo slyšet až na zádi.“

„Paní toho má plné zuby,“ řekla Brangien. „Bude líp.“

Zasmál se a úsměv mu zůstal i potom, co smích skončil. Sedl si tak, že měl vchod za zády. Pak mu ruka sjela k brašně u mého boku. Nesáhl na ni. Ukázal.

„Brašna léčitelky. U nás se říká, že co v Cornwallu hnije, v Irsku sroste.“

„Rány hnijí všude stejně.“

„Můj bratranec by řekl něco jiného.“ Napil se, prsten ťukl o dřevo. „Když mu Morholt rozsekl zápěstí, rána hnila tak, že se k němu nikdo nechtěl posadit. Odplul v člunu bez vesel, s harfou. Vrátil se se švem, co mu někdo ušil. Pěkně.“

„To se stává.“

„Kde?“

„Všude, kde je jehla.“

Palec mi sjel na vnitřní stranu zápěstí sám. Napočítala jsem do dvanácti a nechala toho, protože Andret čekal a čekání mu nevadilo.

Toho léta přinesli muži z pobřeží člověka, kterého moře vyplivlo pod útesy i s harfou v kůži. Byla nasáklá mořem a on ji nepustil, dokud jsem mu neslíbila, že ji položím vedle něj. Matka ho dala uložit do své komory a dveře zavřít: muž z moře se dvoru neukazuje, dokud se neví, čí je. Z celého dvora jsme o něm věděly tři — matka, Brangien a já. Levé zápěstí měl otevřené až na šlachu a rána páchla tak, že jsem komoru každý den vykuřovala jalovcem. Vyřízla jsem, co bylo černé, vymyla to a sešila. Sedm stehů, uzly dovnitř. Když mohl sedět, hrál — potichu, v komoře, jen mně — a říkal si Tantris.

„Toho léta byl prý u vašeho otce harfeník,“ řekl Andret. „Z moře.“

„U otcova stolu byli harfeníci pořád.“

„Tenhle měl ránu.“

„Ránu má každý, kdo přijde z moře.“

„Jak se jmenoval?“

„Nevím. Hudebníkům jsem se na jméno neptala.“

Plachta nad námi přestala pleskat.

Pleskala od rána, od chvíle, kdy jsme se probudili — celý den o ráhno, celý den vrzala lana v hácích a stěžeň v patce, celý den šuměla voda podél boků, a já to přestala slyšet dřív, než skončilo dopoledne. Teď to skončilo a bylo to slyšet. Nejdřív plachta: povisla, jednou se ještě nadmula a spadla o ráhno. Pak lana. Pak voda. Loď se přestala naklánět a dosedla na hladinu jako na dno. Pod stanem se udělalo dusno; pach láku, piva a mokré vlny, který až doteď vítr odnášel, se usadil a zůstal. Pohár před Brangien stál a pivo v něm stálo taky. Brangien se na truhle narovnala a poprvé od mola se ničeho nedržela.

Zvenku dupaly nohy po prknech. Gorvenal poručil plachtu dolů a mužstvo ji spouštělo i s ráhnem, které se dvakrát zaseklo. Kel vlezl pod plachtovinu s olejovou miskou na řetězu, zavěsil ji na hák u stěžně a plamen v ní stál rovně a nehnul se. Gorvenalův hlas od kormidla: „Stojí.“ Tristanův od přídě, tišší: „Do rána se zvedne?“

„Do rána ne,“ řekl Gorvenal. „Ani zítra.“

Andret dopil, postavil pohár na prkna a vstal, pořád shrbený pod plachtovinou. U vchodu se otočil. Usmíval se.

„Vy jste ho už viděla,“ řekl. „Pod jiným jménem.“