Ten, komu ta hlava patří

Sedm let jsem se svěřovala useknuté hlavě draka nad naší bránou. Dneska se z mého poháru napil ten, komu ta hlava patří.

Klečela jsem na stupni v knížecí síni, pod zlatou kupolí, s pohárem vedle sebe.

Truhlu jsem nesla síní sama. Otec mi ji nedovolil nikomu dát, ani lodníkovi u mola. Uchazeč nese zlato Vrchova do Hradce vlastníma rukama, a uchazeč jsem letos byla já. Nesla jsem ji dlouhou síní mezi stoly, kolem hradeckých kupců s prsteny, kolem stolu Nížiny, kde seděli žreci v bílém, kolem naší lavice. Otec šel vedle mě a držel mě za loket. Boty jsem měla od hlíny z rokle a on to viděl. Plášť jsem si vzala z lodi čistý, boty jsem vyměnit nestihla. Neptal se, kde jsem byla celou noc a celý den. Řekl mi jen to, co mi řekl už na lodi: klekneš, počkáš, až dopije, vstaneš. A ať se nedívám na žrece. Pustil mě, až když jsem stála u prvního stupně.

Zlato jsem postavila pod nohy knížete Berislava. Vedle mého kolena mi hradecký sluha postavil pohár, který jsem si přivezla z domu, s medvědí tlapou našeho rodu na boku.

Kníže Berislav zvedl svůj pohár a pil. Pil pomalu. Byl to muž přes padesát, s prsteny na obou rukou, a jeho křeslo stálo o tři schody výš než moje kolena. Za jeho zády byly dveře. Kníže z nich vyšel, když už síň dávno seděla, a nikdo mu neřekl, že přišel pozdě. Dveře za ním zůstaly pootevřené. Stáli u nich dva muži hradecké stráže s kopími a dívali se do síně, ne do dveří.

Naproti mně, přes celou síň, seděl za stolem Nížiny velký žrec Radogost v bílé říze s červeným lemem, s dubovou holí opřenou o stůl. Nedíval se na knížete, ale na mě. Na naší lavici seděl otec v červeném plášti, vedle něj Tvrtko se synem. Tvrtkův syn měl nový plášť a nedíval se na mě vůbec. Hrály gusle. Stráž u sloupů se nehýbala.

Čekala jsem, až kníže dopije, abych směla vstát. Nedopil. Ze dveří za jeho zády vyšel muž v šedém a sešel po stupních rovnou ke mně.

Nikdo ho neohlásil. Nikdo nevstal.

Stráž u sloupů se nepohnula. Gusle hrály dál. Kníže držel pohár u úst a nepil. Muž v šedém neměl na sobě žádné zlato. Šedý plášť, šedé rukávy, žádný řetěz na krku. Sešel tři schody a zastavil se přede mnou tak blízko, že jsem musela zvednout hlavu.

Měl stříbrné oči. Takové, jaké má hlava nad naší bránou.

Takové oči má zmej. Trojhlavý drak z hor, který se v písních umí proměnit v člověka. Myslela jsem, že jen v písních.

Ruka mi sjela k noži. Dcera bogatýra smí mít u stolu nůž; nosím ho na opasku na každou hostinu a nikdo mi ho nebere. Nevytáhla jsem ho. V síni knížete Hradce, s otcem na lavici a žrecem Nížiny naproti, s truhlou vrchovského zlata na stupni — ne. Nechala jsem ruku na jílci.

Zvedl můj pohár. Napil se.

Gusle přestaly hrát. Vzadu v síni někdo odložil pohár a bylo to slyšet až ke stupni.

Kdo se napije z cizího poháru, žádá o místo pod střechou toho, komu pohár patří. Když se po něm napije majitelka, přijme ho. Od té chvíle za něj ručí hlavou. Celý dvůr to viděl.

Otec se na lavici napůl zvedl a Tvrtko ho stáhl za plášť zpátky. Radogost položil obě ruce na hůl. Kníže Berislav nad námi pořád držel plný pohár. Muž v šedém stál dál přede mnou.

Sklonil se ke mně a zašeptal: „Jmenuju se Zorana. Nikomu to neříkej.“

Byla to moje slova. Řekla jsem je hlavě nad naší bránou první noc, kdy tam visela. Bylo mi třináct. Otec ji přinesl z hor jako trofej.

Do té doby jsme bydleli v Milivojově dvoře mezi jeho muži a já byla dcera nikoho. Pak otec odjel s truhlou do Hradce, stejnou cestou, kterou jsem letos jela já, a vrátil se na Hadí den s hlavou v plátně. Pověsili ji nad bránu, kterou nám kníže dal v hradbách, otec dostal červený plášť a zub na řetěz, a od toho dne jsem byla dcera bogatýra. Letos mi bylo dvacet. Nikdo v domě se mnou o té hlavě nemluvil. Otec ne. Muži, kteří ji s ním přivezli, ne. Tak jsem s ní mluvila já.

Hlava zmeje má po useknutí sedm let otevřené oči. Chodila jsem k ní každou noc. Říkala jsem jí, co jsem nikomu říct nemohla. Měla jsem ji za mrtvou.

Lidé procházeli branou se skloněnou hlavou a nikdo se nedíval nahoru. Já stála pod ní, dokud mi nezmrzly nohy, a dívala se do těch otevřených očí. Byly stříbrné i ve tmě.

Nebyla mrtvá. Byla jeho. Jedna ze tří. Za sedm let mu dorostla nová.

Sedm let. Každou noc. Všechno, co jsem řekla, protože jsem myslela, že to nikdo neslyší. Komu jsem přála smrt. Čeho jsem se bála. Co jsem si přála, když jsem v šestnácti nemohla spát.

Stál nade mnou s ústy u mého ucha a celá síň viděla muže v šedém, který něco šeptá klečící uchazečce z Vrchova. Co šeptá, neslyšel nikdo.

Ráno jsem ležela v rokli pod horami s nožem v ruce. Přišla jsem si pro jeho hlavu, jako otec pro tu první.

Z lodi jsem slezla v noci, když kotvila pod Hradcem, a šla nahoru podél Bystré, až les přešel v kámen. Za sedlo průsmyku nesmí nikdo z lidí. Do rokle pod horami slétají zmejové sami, pro zlato, a rokle je na naší straně. Tak jsem šla do rokle. Lehla jsem si mezi kameny na dně, kápi staženou do čela, nůž v pravé ruce, hák u pasu, a čekala do svítání.

Přiletěl s prvním světlem. Nejdřív přišel vítr, který mi vehnal písek do očí, pak stín přes celé dno rokle, a pak zmej dosedl dvacet kroků ode mě. Byl větší než náš dům u brány. Křídla složil a kámen pod ním zapraskal. Tři krky, na každém hlava, a každá se dívala jinam: jedna k horám, jedna k městu, jedna na kameny, mezi kterými jsem ležela. Šel po dně ke mně. Nehýbala jsem se. Pak se zastavil.

Tři hlavy se nade mnou skláněly, prostřední se mi dívala do tváře. Sjela mi kápě. Mimo dům mi vlasy nikdo vidět nesmí.

Krk prostřední hlavy byl silnější než já a nůž v mé ruce stačil na strigu, ne na tohle. Měla jsem bodnout do oka, do stříbrného oka nad sebou, a pak pod čelist, kam dosáhnu. Věděla jsem to a ruku jsem nezvedla. Hlava se dívala. Dýchala na mě teplý vzduch, bez ohně.

Zmej nezaútočil. Odletěl k městu.

Ležela jsem tam, dokud nebylo ticho. Pak jsem si natáhla kápi, dala nůž za pás a šla půl dne dolů do Hradce, abych stihla hostinu, na které jsem měla klečet se zlatem pro Hory.

„Bylo ti vidět vlasy,“ dodal. „Dnes ráno v rokli. A každou noc pod bránou.“

Narovnal se. Pod kápí mi bylo horko.

Postavil pohár na stupeň přede mě. Na okraji zůstal otisk jeho úst.

Dívala jsem se na ten otisk, ne na něj. Otec seděl na lavici s rukama na stole. Tvrtkův syn se na mě díval poprvé za celý večer. Radogost čekal s rukama na holi. Kníže nad námi mlčel.

Kdybych pohár nechala stát, odmítla bych před knížetem hosta. Doplatil by na to otcův dům. Kdybych se napila, přijala bych pod svou střechu muže, kterému jsem ráno chtěla vzít hlavu. Muže, který o mně ví všechno.

Otec na lavici kývl.

Zvedla jsem pohár. Napila jsem se z místa, kde byl otisk.

Víno bylo hradecké a sladké. Postavila jsem pohár zpátky na stupeň. Kníže Berislav nad námi odložil svůj pohár na opěradlo křesla. Byl pořád plný. Radogost sundal ruce z hole. Gusle nezačaly. Muž v šedém stál u stupně.

Sedl si na stupeň vedle mě, zády ke knížeti.

Na stupeň knížete Hradce se nesedá. Nikdo ze stráže nevykročil. Seděl vedle mě s lokty na kolenou, v šedém, bez zlata, a díval se přes síň na vrchovskou lavici. Na otce.

„Jmenuju se Stribor,“ řekl. „Teď jsi moje hostitelka. Až mi budeš chtít vzít hlavu, přijdou nejdřív pro tu tvou. A to, co jsi mi řekla tu noc, kdy jsi v šestnácti nemohla spát, Zorano, to zatím nikomu neřeknu.“