Hlava, kterou koupil někdo jiný

Kupecká rada Hradce zasedala hned ráno. Síň byla menší a nižší než ta včerejší, s okny z jantarových destiček, a kolem dlouhého stolu seděli kupci s pečetními prsteny. Před každým ležel na stole lodní zvonec. Vrchov měl lavici u zdi. Seděla jsem na ní mezi otcem a družinou, v kápi, s nožem za pasem. Tvrtko seděl na kraji se synem.

Vyslanec Hor u toho nebyl. Hory na radu nechodí.

Kde spal, jsem nevěděla. Po hostině mě otec odvedl do vrchovského dvora a šel do své komory. Ležela jsem oblečená a poslouchala zvonce na lodích. Do rána nepřestaly.

Berislav přišel pozdě i na vlastní radu. Sedl si do čela stolu a promluvil nahlas, pro celý stůl.

„Hory daly Hradci slovo,“ řekl. „Letošní hlava půjde na Hadí den do Vrchova z Hradce. Ponese ji rod Tvrtkovců, který si to právo od Hradce koupil, a od Hadího dne budou Hradec a Vrchov jeden dům. Tvrtko zaplatil, kolik si Hradec řekl.“

Kupci zvedli zvonce. Zazvonilo to po celém stole.

Tvrtko vstal, uklonil se knížeti a sedl si. Berislav kývl na jeho syna. Ten vstal z lavice, přešel síň a sedl si na stoličku pod čelem stolu, kam Hradec sází toho, kdo ponese hlavu. Seděl rovně. Včera večer jsem na stupni před knížetem klečela já, se zlatem pro Hory, jako uchazečka. Dnes seděl před knížetem on a zlato nenesl žádné.

Hlava se nedává slovem. Hlava se bere. Tak jsem to znala od třinácti let a tak to dokládaly hlavy na čtyřiadvaceti branách Vrchova. Rozhlédla jsem se po stole, jestli se někdo zeptá, kdo ji uřízne. Nikdo se nezeptal. Kupci se bavili o jednom domu se dvěma knížaty. Vrchov seděl u zdi.

Otec mlčel. Ruce měl na kolenou. Nepodíval se na mě, když kníže řekl Tvrtkovo jméno, a já jsem se nezeptala.

Slib knížete Milivoje byl soukromý. Dal mi ho před rokem u svého stolu, když jsem mu přinesla kůži vlkolaka a on se smál: přinese-li dcera Velimirova do Hadího dne hlavu zmeje, bude sedět mezi muži. Hadí rok má jednu hlavu. Ta jedna byla prodaná a ponese ji syn, za kterého jsem se měla vdát. Slib už nebylo čím splnit.

Zbývala jedna hlava, která letos nebyla ničí. Spala někde v Hradci a já jsem za ni ručila tou svou.

Berislav počkal, až zvonce dozní, a snížil hlas. Díval se na vrchovskou lavici.

„Vyslanec Hor je host dcery Velimirovy,“ řekl. „Pila po něm před mým stupněm a viděl to celý Hradec. Host bydlí pod střechou hostitele. Vrchovský dvůr v Hradci je střecha Vrchova; dokud je Zorana v mém městě, bydlí vyslanec tam. Hradec mu dá postel, jídlo a stráž u brány. Hlavou za něj ručí ona, ne já.“

Nic jsem neřekla. Hostitelka nemá co říkat. Otec vedle mě se nehnul.

Radogost seděl na konci stolu, kde Hradec usazuje hosty z Nížiny, v bílé říze s červeným lemem, hůl opřenou o stůl. Když jsem se tam podívala, neuhnul.

*

Do vrchovského dvora nesli hradečtí sluhové dvě truhly a pokrývky. Vyslanec s nimi nešel; přijde prý večer. Strážný u brány, otcův člověk, se díval, jak truhly nesou dovnitř, a nic neřekl.

Otec odešel za Tvrtkem. Neřekl kam, neřekl proč. Seděla jsem na dvoře na schodu s hákem na kolenou a myslela na jeho krk. Viděla jsem ho zblízka, včera, na stupni. Krk muže. V rokli byl silnější než já; v síni ne. Hostitelka na něj nesměla vztáhnout ruku, to jsem věděla. Zákon tří knížectví mluví o ruce hostitele. O ničí jiné nemluví.

Hledala jsem celé dopoledne, čí ruka by to byla. Lovci z Hvozdu zabíjejí strigy a vlkolaky a nikdo jim za to nenalévá; na zmeje nechodí, a Vuka, se kterým jsem lovila, jsem si neuměla představit, jak řeže muže na posteli. Hradecká stráž patřila Berislavovi. Otcova družina patřila otci.

Odpoledne přišel k bráně chlapec v bílé říze bez lemu. Velký žrec chce mluvit s dcerou Velimirovou, řekl. V chrámu. Teď.

Otec nebyl ve dvoře. Natáhla jsem si kápi a šla.

*

Perunův chrám stojí v Hradci na kopci nad soutokem, z bílého kamene, který sem přivezli z Nížiny, a na bráně má mosazný blesk. Brána byla otevřená. Za ní stáli žreci v bílém, pět nebo šest. Zastavila jsem se na prahu. Dál žena nesmí.

Radogost přišel k prahu sám. Hůl nesl v ruce. Mluvil tiše, a žreci za ním slyšeli každé slovo.

„Pila jsi po něm,“ řekl. „Nikdo ti nedržel ruku. Dívali se na tebe a ty ses napila.“

„Ano.“

„Nesla jsi zlato jako uchazečka. Uchazeč potřebuje do Hadího dne hlavu. V Hradci je letos jediná a ty za ni ručíš svou.“ Nebyla to otázka. „Měla jsi nůž za pasem, když jsi klečela. Máš ho tam i teď.“

„Dcera bogatýra smí nosit nůž.“

„Smí,“ řekl. „A hostitelka nesmí zvednout ruku proti hostu. Kdo zvedne, platí hlavou, ve všech třech knížectvích. Ale zákon mluví o tvé ruce, Zorano. O jiné nemluví.“

Řekl totéž, na co jsem ráno na schodu přišla sama. Žrec za ním přinesl k prahu řetěz.

Byl železný a dlouhý a na každém článku byly vyryté znaky. Neuměla jsem je přečíst. Hadí písmo čtou volchvové a volchvové jsou z Nížiny vyhnaní. Žrec ho držel na natažených rukou, aby se nedotkl prahu.

„Perunův řetěz,“ řekl Radogost. „Zamkne zmeje v té podobě, ve které se na něm zavře. Zavřeš ho na muži, zůstane muž. Muž má jeden krk a jednu hlavu, a ta mu nedoroste.“

Dívala jsem se na znaky. Kdyby se mu řetěz zavřel na krku v posteli, zůstal by muž. Na muže stačí nůž.

„Moji lidé řetěz zavřou,“ řekl Radogost. „V noci, až bude spát pod tvou střechou. Lovec z Hvozdu dořeže; lovce najdu já, lovci se platí železem. Ty nezvedneš ruku. Ručení nezlomíš a zákon na tobě nenajde nic. Hlavu poneseš k nám do Hrastova. V Hrastově se u stolu nesedí podle meče, sedí se podle toho, co kdo přinesl, a kníže Dušan tě posadí mezi muže, ať jsi muž, nebo žena. Tolik za jednu noc, kdy budeš spát ve své komoře a nic neuslyšíš.“

Celé dopoledne jsem hledala cizí ruku. Teď mi ji na prahu chrámu nabídli i s řetězem, a byla to dobrá ruka: chrámová, zaplacená, cizí. Stačilo spát.

Myslela jsem na Tvrtkova syna, jak sedí rovně na stoličce pod čelem stolu a ponese hlavu, kterou neuřízl.

„Ne,“ řekla jsem. Nahlas, aby to slyšeli žreci za ním. „Hlavu, kterou uřízne tvůj lovec, ať nese tvůj lovec.“

Radogost se nepohnul. Měl připravené, co řekne dál, a řekl to žrecům za sebou, ne mně.

„Tahle žena hostí běsa. Pila po něm dobrovolně, před knížetem Hradce a přede mnou, a odmítla, co jí chrám nabídl. Zapište ji.“

Jeden ze žreců odešel dovnitř. Radogost se otočil zpátky ke mně.

„Neptáš se, co chci já. Ve Vrchově se neptá nikdo. Tak ti to řeknu. Chci Hadí den bez hlavy. Prázdný hák nad branou ve Vrchově. Sto šedesát osm let visí mír na jedné hlavě a nikdo nezkusil, co bude bez ní. Chrám to chce zkusit.“

„Hlava je prodaná. Tvrtko ji ponese.“

„Tvrtko ponese, co mu Hradec dá,“ řekl. „A Hradec dá, co dostane z Hor.“

Žrec s řetězem odešel za bránu. Radogost zůstal na prahu, dokud jsem se neotočila, a pak řekl do mých zad, tiše, aby to slyšeli všichni:

„Do Hadího dne budeš bez hlavy, Zorano. Bez jeho hlavy, nebo bez své. Vyber si, dokud můžeš vybírat.“

*

Berislav stál na dvoře, když jsem se vrátila. Přišel se podívat, kam uložili jeho vyslance, a jeho stráž stála u brány vedle otcovy. Vyslanec přijel před chvílí, řekl. Komora na konci chodby.

„Žrec tě volal do chrámu,“ řekl pak, tiše, pro mě. „Co chtěl?“

„Vědět, jestli jsem pila dobrovolně.“

„A pila jsi?“

„Ano.“

„Pak mu to stačí,“ řekl Berislav, „a mně taky.“ Odešel.

O řetězu jsem mu neřekla.

Šla jsem chodbou. Dveře na konci byly zavřené a pod nimi bylo světlo. Nezastavila jsem se u nich. V komoře jsem si lehla s nožem za pasem, oblečená, a dívala se do stropu. Za zdí ležel muž, za kterého jsem ručila hlavou.

Do Hadího dne, řekl žrec. Jeho, nebo moje.