Nůž, který mi dal do ruky

Dům bogatýra usíná po kusech. Nejdřív kuchyně, pak stáj, pak hradecká stráž u brány, která tam stála od večera s Berislavovým znakem na plášti a které otcovi lidé nenalili. O půlnoci si vyměnila muže; ten nový se opřel o sloup a za chvíli mu klesla hlava. Otec se vrátil od Tvrtka pozdě, prošel kolem mých dveří bez zastavení a zavřel se u sebe. Na chodbě zůstal Dragan. Sloužil otci, ještě když otec nebyl nikdo, a na lavici neusínal nikdy; slyšela jsem ho, jak si přendává kopí z kolena na koleno.

Ležela jsem a nechala dům dojít až tam, kde se už nehýbalo nic než on.

Měla jsem to rozmyšlené od prahu chrámu. Řetěz ne a cizí ruku ne, to jsem řekla nahlas a platilo to. Ale Radogost řekl ještě jednu věc a tu jsem si nechala: v Hrastově se u stolu sedí podle toho, co kdo přinesl. Hlava hosta uříznutá pod mou střechou by mě ve Vrchově stála hlavu. Ručila jsem já — ne otec, ne dům. Tak ať si pro ni přijdou do Hrastova. Hvozdem jsem uměla projít líp než kdokoli z nich a hlava se nese v pytli jako každá jiná.

V síni řekl, že až mu budu chtít vzít hlavu, přijdou nejdřív pro mou. Neřekl kdo. Do Hrastova by to měli daleko.

Vstala jsem. Nůž jsem měla za pasem od večera. Kápi jsem nechala ležet — byla jsem doma a za těmi dveřmi byl host mého domu.

Dragan zvedl hlavu, když jsem vyšla na chodbu. Neřekla jsem mu nic a on mně taky ne. Pod dveřmi na konci chodby bylo pořád světlo. Hořelo tam od chvíle, kdy přijel.

Otevřela jsem.

Ležel na zádech na lůžku, oblečený, v tom šedém, boty vedle. Lampa hořela na truhle; olej v ní byl dolitý, někdo z domu mu ho donesl a já nevěděla kdo. Ruce měl složené na hrudi a oči otevřené, a ve světle lampy byly stříbrné stejně jako v síni. Pokrývka pod ním nebyla zmačkaná. Buď tam neležel dlouho, nebo tam ležel celou noc a nepohnul se.

Když jsem vešla, zůstal ležet.

Zavřela jsem za sebou dveře. Nedovřely se; starý dům, křivé veřeje.

Strigu bereš zezadu, vlkolaka, až se otočí. Muže na lůžku z boku: čepel pod čelist, přitáhnout. Šla jsem k němu tak, jak chodím k věcem, které zabíjím, a on se díval, jak jdu. Nezvedl ruce. Nezavolal. Zabíjela jsem od patnácti a ještě nikdy nic, co leželo a čekalo. Klekla jsem si k lůžku a položila mu ostří na krk, tam, kde pod kůží tepe.

Teplo. Pod ostřím tep, pomalý, pomalejší než můj. Kůže jako u každého muže.

„Nehýbej se,“ řekla jsem.

Nehýbal se. Díval se mi do tváře zblízka, na šířku čepele.

„Řízni,“ řekl.

Pak zvedl ruku. Pomalu, od hrudi, a já mohla přitáhnout, ostří bylo na místě a stačil jediný pohyb — a neudělala jsem ho, protože ta ruka se nebránila. Vzal mě za zápěstí. Otočil mi nůž v ruce. Hrot teď mířil do důlku pod jeho čelistí. Rukojeť mi vtiskl zpátky a sevřel mi ruku.

„Dostaneš to, co dostal tvůj otec,“ řekl.

Pustil mě. Vrátil ruku na hruď.

Hrot stál v důlku pod jeho čelistí a já ho držela a nehýbala se. Otec hlavu přinesl. Všichni to tak říkali, od knížete po kuchyni: přinesl, vzal, uřízl. Sedm let jsem k té hlavě chodila proto, že ji vzal.

Dostal.

„Co dostal můj otec?“

Mlčel.

Přitlačila jsem. Hrot prošel kůží, pod ním vyběhla kapka a stekla mu za límec. Nemrkl.

„Co dostal?“

Nic. Oči mu přešly přese mne ke dveřím. Slyšela jsem za sebou dech, který nebyl můj — Dragan stál v mezeře a nevěděl, co se dělá, když dcera bogatýra klečí u hosta s nožem. Já taky ne. Neotočila jsem se.

„Co uděláš s tím, cos sedm let slyšel?“

„Nic.“

Čekala jsem.

„Dokud jsi moje hostitelka.“

To bylo celé. Neřekl: a potom. Neřekl: pokud. V síni to řekl před celým dvorem jako pohrůžku a tady, s hrotem pod čelistí, mi to vrátil bez dovětku, a já nevěděla, co je horší.

Přišla jsem sem s Hrastovem v hlavě. Hrastov byl pořád tam, za lesem, a nůž jsem měla v ruce — on sám mi ho tam dal. Stačilo přitlačit víc než na kapku. Místo toho jsem klečela u jeho lůžka a ptala se, a on mi odpovídal na všechno kromě toho, na co jsem se zeptala první.

„A ta hlava,“ řekla jsem. „Poslouchá dál.“

„Od jara ne.“

„Na jaře ti dorostla.“

„Na jaře.“

„Má otevřené oči. Viděla jsem je, než jsme vyjeli.“

„Zavřou se na Hadí den.“

A pak, tišeji, moje slova. Ta z první noci pod bránou, ve třinácti, hned po jménu:

„Nikomu to neříkej.“

Od jara jsem k ní chodila dál. Každou noc až do dne, kdy jsme vyjeli, a říkala jí, co jsem říkala vždycky, a slyšelo to dřevo brány.

Sundala jsem hrot z jeho krku. Mohla jsem nůž položit na truhlu vedle lampy a odejít; tak by dům odpověděl hostovi, který mi vložil zbraň do ruky. Nepoložila jsem ho. Otřela jsem ostří o pokrývku a zasunula si ho za pas, kam patřil.

Zůstal ležet, jak ležel, ruce na hrudi, kapka za límcem.

Dragan ustoupil z mezery. V chodbě byla tma a jeho kopí stálo opřené o lavici.

„Viděls to,“ řekla jsem.

„Viděl.“

Co udělá s tím, co viděl, bylo jeho.

Šla jsem do své komory, vzala pokrývku a kožešinu z lůžka a vrátila se. Dragan se díval, jak je pokládám na podlahu chodby před hostovy dveře, napříč, od veřeje k veřeji. Lehla jsem si na ně zády ke dveřím a tváří do chodby, k lavici, k otcovým dveřím, k bráně.

„To nemusíš,“ řekl Dragan. „Hlídám já.“

„Nehlídám ho.“

„Kdyby šel ven —“

„Host nezvedne ruku proti domu.“

Chvíli to vážil.

„Tak proti komu tam ležíš?“

Ležela jsem tak, aby ten, kdo půjde k těm dveřím z chodby, musel přese mne. Z domu, od brány, odkudkoli. Kdo by šel ven, musel by přese mne taky, ale ten, kdo byl uvnitř, nehnul rukou, ani když měl nůž na krku.

Ležela jsem tam tu noc.

Světlo pod dveřmi za mými zády nezhaslo. Dragan si sedl zpátky na lavici s kopím přes kolena. Do rána nespal ani jeden z nás.

Otec hlavu přinesl. Sedm let jsem se pod tou hlavou ptala na věci, na které nikdo neodpovídal, protože tam nebyl nikdo, kdo by mohl. Teď ležel ten, kdo mohl, za jedněmi dveřmi, na dosah, a neodpovídal taky.

Co dostal můj otec.